VEČER K ÚCTĚ JULIA ZEYERA.

Jan Opolský

VEČER K ÚCTĚ JULIA ZEYERA.
Ač jsem pohan vlastizrádný – to se všude zná! ondy přec mne pokořila slavnost líbezná. Byl jsem bled a zas jsem hořel, takhle maličký, než mne zrakem ohledaly naše paničky. Pak jsem used v dívčím koutku (kouřím sprostý druh), sklopil víčka trestuhodná, napnul podlý sluch. Ony paní, jak jsem řekl, dressovaly čich, zaslechl jsem nechtě: „Parbleu, ký to živočich?“ Sukně jejich sálem šumí, korsety se dmou, bože, nenech v této trýzni klesnout mysl mou! Neboť jsou to vesměs paní mužů z předních řad, kteří vedle v separaci hrají baccarat. Pánbůh slyšel prosbu moji, obdržel jsem klid, dřív, než jsem moh’ lačné oči na nich udávit. Započala ouvertura..ouvertura... Chopin, libo-li, eroticky dlouze lkala cella, violy. Paní klesly do podušek, citem zality, aby tělo uplatnilo všecky kvality. Převýmluvně vyhlížela šatů façona, byl to jaksi úklad zrádný mimo zákona. Nežli počla recitovat truchlooká laň, zahřměl ještě chorus četný: bože, carja chraň! Vyšel kdosi ze sufity, tenor jadrný, vytřel sklíčka, náprsenku, pročís kudrny, zpíval..zpíval... Já zpěv jednotlivce lehko nesnesu, 24 zvláště má-li, jako tento, jinam adresu. Jinam, jinam! To jsem věděl, kdo je adresát, ten se však chtěl před publikem apatický zdát. A pak přišla recitace toho básníka, mohu řičí: žádný dojem, za to panika! Dobrá laňko, vysvědčení nemohu vám dát; vizte, ani neustali hráti baccarat! Plné paní dojídají snivě bonbon svůj, potom někdo ve zlých časech cosi recituj! Ctím vás, lani, z hloubi duše, ctím vás jako dřív, také nejste této básni proto za motiv. Proto také recitace není přední věc, neboť my jsme odhodláni čekat na tanec. To je raison, v kterém žena teprv vykvete, ó, jak teprv, oči moje, hltat budete! 25