BEZ KONFESE.
Malé jest mé rodné město, o němž verše lepím,
se sřícených borohrádků kruhem velkolepým.
Vzduch je u nás podle pravdy zaručeně čistý,
sestrojený ze substancí, platných pro turisty.
Drobná říčka teče středem, chabě vodu pěníc,
pošta v místě, knihtiskárna, hotel beze štěnic,
klášter, v němž jsme přebarvili dobré vlašské fresky,
pět doktorů mediciny. Režim mladočeský,
jemuž heslem programovým pro tu obec drahou,
stálý kontakt užitečný mezi ní a Prahou,
jehož plod se v mnohých věcech netušeně zjeví:
přejímáme ku příkladu pouliční zpěvy,
kuplety a mimo jiné vzácný útvar kravat.
(Nerad se dá člověk čestný mravně překonávat!)
Sumou: každý podle sil svých poctivě se nutí
pro kulturní, estetické, zdravé procitnutí.
Tiché nebe nebouřlivé zpravidla tu pne se,
milovníky štěstím slepé bývá vídat v lese,
vyřezávat do borovic symbol hořce sladký,
šedou slávou historickou mluví borohrádky.
Drobná říčka teče městem, slabě vodu pění,
žijí se tu bez překážky slunná okamžení;
poklid jako lázeň vlažná dotýká se blaze,
záleží tu v první řadě ovšem na povaze,
5
je-li čistá, netrpí-li zrůdnou vášní štvaná,
má-li konta pánembohem řádně saldovaná,
to jest, račte rozuměti, jak to smysl nese –
není-li to duše mrzká, jsoucí bez konfese.
Potom ovšem ani tady, nikde stání nemá,
spalujíc se v každém kroku žárem anathema.
Jenom vírou bezvýhradnou svědomí se čeličelí!
To měli mí sourodáci vždycky na zřeteli,
kladli tento požadavek víc jak formu vnější.
Máš mít víru! Jakoukoli. Sebe komodnější!
Je-li jenom trochu slušná, uzná se ti ráda,
jinak by ses velmi těžko lišil od hovada.
Znám to dobře, tuhle neřest. Sám jsem míval totiž
se svým k církvi příslušenstvím ustavičnou potíž.
Nikdy nebylo dost jasno ani mněmně, ni kněžím,
ku kterému ritu vlastně právem přináležím,
tolik jenom k ujasnění zjistilo se zcela,
že mne baby nevídaly lézti do kostela
za nižádných okolností, v adventu ni postu,
že tak jako boží dřevo žiju jen a rostu,
kteří lidé tím způsobem, tak jako já, žili,
že se taky větším dílem odtud sprovodili.
Znám to, znám ty předpoklady. Budoucnost mne leká!
Jaká pro mne perspektiva jako pro člověka!
Celá bída toho stavu na paměti tkví mi:
jeden hořký pochybovač mezi věřícími!
6
Když to vidím, jak se jiní v klíně církví tulí,
připadám si uprostřed nich jako zahynulý,
z vlastní vůle, ukvapeně rodičky se zřeklý..zřeklý...
Aby mi teď žhavé slzy věčně věkův tekly!..tekly!...
Drobná říčka běží městem, žlutou pěnu nese,
těžko býti v řádné obci tvorem bez konfese,
od všech vlivů blahoplodných státi zřejmě stranou,
když je tady tolik církví jako na vybranou,
jež by mne zas s láskou starou k svému srdci pnuly,
přísnější i shovívavé, různých artikulí,
fidélní i asketické, povrchní i hlubé...
To jest těžké postavení, milý Belzebube!
Z pravé římskokatolické nejvíc výhod plyne,
v tom jest ona bez odporu nade všecky jiné,
jako doklad ku žádostem rozličného druhu,
neb je šmahem zavedena u vládnoucích kruhů,
znáš-li se k ní otevřeně, ke škodě to není,
vyváží ti řadu jiných, nutných vysvědčení.
Kromě toho je to víra, která pěkně zpíjí,
hledě k její pathetické, rušné lithurgii.
(O nás Češích pak je známo, že se rádi zpijem,
půl národa spiritusem, půlka mysteriem.)
To by byly asi věci, které mluví za ni,
dělá-li se mezi nimi zběžné porovnání,
která více nasycuje, vede svoje ovce,
která méně znesvěcuje staré bohoslovce.
Protestantská? Zachmuřená, hranatá a suchá!
7
Didaktická u výkladu! Zachlazuje ducha.
Potom z jejích obřadností dlouhá nuda zeje,
v kterémž bodu konkuruje s římskou bez naděje.
Co se týče vlivné moci, ta je nyní všecka
soustředěna ponejvíce asi do Německa.
Tady se z ní v přímém směru nedá těžit pranic,
dokud hledí závistivě šraňky říšských hranic,
jinak se pak ještě liší ve zřízení svatém
od své římské kamarádky jen tím celibátem.
Máme tu sic ještě církev dobré marky ctěné,
u níž je však řádné členství čímsi podmíněné,
tím totiž, že s novým údem protokol se spíše,
počet sklenic, které snese, do jaké jde výše,
karbaní-li, o mnoholi, jaká hra to bývá,
neb je církev odpůrkyní karbanu i piva.
Jenom lidé čistě živí do řad jejích patří;
je to jakás imitace starých Českých Bratří.
Konečně tu ještě jedna vzývá téhož pána,
pseudocírkev polotajná, státem neuznaná,
cestami se mystičnými hledí vetřít Kristu,
tichá, ale rozložitá obec spiritistů.
Styky duší navazuje, na dno hrobů volá,
byla by to dlouhá o tom, vážná kapitola,
jak se jimi vzácná věda tupě ve tvář bije,
stávajíc se v slabých rukou kultem fantasie.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tolik víry mnohotvárné na tak skrovné ploše
8
mohou věru vykazovat pouze Krkonoše;
duch krajiny ke hloubání zrovna tady pudí,
v té vlastnosti přijdou na svět bohatí i chudí,
zdejší skály, vody, pole, zdejší mračna, stromy
otvírají k tomu cíli lidské podvědomí,
rozvíjí se sama sebou divná vyšší vloha
objevovat nové tvary svého pánaboha,
silná vína dogmatická žádat sobě k stolu,
mrtvé pravdy převraceti nahoru a dolů,
vlivem kraje tajnomocným každému je dána
schopnost smyslů sensitivní blízek býti Pána,
při všech pracech zlých i dobrých, při výdělku, klamu,
pořád míti vnitř i zevně svatou církev samu.
Malá říčka zádumčivá od hor písek nese..nese...
Stydno býti v tomto ráji tvorem bez konfese!
9