ROZJÍMÁNÍ.

Jan Opolský

ROZJÍMÁNÍ.
U nás je, chval bůh, všeho dost a žádná nouze není o možnost, býti veselým a míti vyražení. Kdo piješ rád, nu směle pij, co nevypil bys k stáru, vždyť beztak síla národní se prýští z pivovaru. Jen pivu za svou povahu jsme zavázáni k díkům, jeť ono v těžkých hodinách jak sladké narkotikum, a lidé žitím zrazení pod bílou jeho pěnou mír najdou – byť jen zdánlivý – a klnout zapomenou. A mravní z něho prospěchy? Ty nelze hradit vodou, neb vezdy genij národa se vznáší nad hospodou, kde různí lidé věhlasní svou trudnou žízeň hasí pro blaho, rozkvět, velikost a pro budoucnost rasy. U nás je, chval bůh, všeho dost, až začasté se věru nás rozpačitost zmocňuje a těžkost u výběru. Hle, ženy! Kdo by netoužil, jsa mužem, míti ženy, v nichž smysl toho života jest jaksi obsažený! Mít ženy vždycky žádoucí ve věrnosti i zradě, jest naplněním života po pivě v druhé řadě. A cokoliv už bylo knih kdy napsáno a čteno, na všech,všech co signum původu,původu je sladké ženy jméno a proto ty, kdo piješ rád a poměry znáš zdejší, si můžeš dopřát požitek o ženu složitější. 59 Neb ke všem možným potřebám jsme přihlíželi zpředu, na potaz vzavše kulturu i dějiny a vědu. Pln pivních par, pln tužeb, muk, jež vzpínají se k ženě, tu najdeš lásky surogát tak skrytě, utajeně, beze všech mravních závazků, jež z této věci činí kus sociální úlevy a pravé dobrodiní: za základ taxa jednotná a poskytne se ženství. Nuž vzhůru, pivem napiti, přes lidské důstojenství! U nás je, chval bůh, všeho dost, však třeba za to míti, že pití, láska placená as málo ducha sytí. Duch rovněž chce být nasycen, jak naše tělo žádážádá, a to je v našich poměrech dost nepřístojná vada; tu velká mravní pochybnost nám v slovech stoupá na rty. Budem v té věci bezmocni? Ne, ještě máme karty! Hra v karty, kterou sílí duch, je mocná vzpruha žití, a člověk velkost morální v tom krátkém boji cítí, jak v zápolení s osudem své trumfy na stůl metá, proti nimž sláb je celý svět a věci toho světa. A v chvíli té se v základech sám vesmír může kácet, však člověk zmohl osud svůj a táhnul..táhnul... jednadvacet..jednadvacet... 60 U nás je, chval bůh, všeho dost, jak podotýkám znova, a proto lze číst s úsměvem ta hořká moje slova, neb kdož ví, jakým způsobem já v soukromí svém žiji, a slova jsou jen tištěná a skutků nezabíjí. 61

Básně v knize Hrst ironie a satiry: