BALLADA.

BALLADA.
Hrad Uhúberg jak v mysli mojí pne se, ač nechci začít řeč svou frásemi – co pouhý fantóm vztyčoval se v lese, víc v povětří,povětří než tady na zemi. Byl stavěn věru nezborně a pevně – však v této věci neměl rivala – a sláva věků uvnitřku i zevně se pyšným okem na vás dívala. Nuž, jaký div, když ze zlovůle smělé hrot jeho věže trhal nebesa, hrad Uhúberg, jenž neměl nepřítele, se bokem jenom hroužil do lesa. Mít hrad i věž a nemít pro ni vězně, jak povzdech jeho do tmy zapadá, a neumírat touhou po princezně, to nebyla by žádná ballada. A proto já, jenž chápu touhu žravou, též nevzepru se staré tradici, zřím princeznu se zlatovlasou hlavou a chorou duši v těle mající. 65 Jak mládí svoje na samotách mešká, jsouc spalována žízní života, jak jedna jenom z včerejška i dneška se prýští pro ni hořká jistota: Že nedosní, že nedotouží po něm a rozplyne se, nyjíc, v étheru, on nepřitrhne s bílým, krásným koněm ku mostům hradním jednou k večeru. Tou princeznou, jak domýšlím se shora, má ballada by hrozně zvážněla. Však tolik touhy na jednoho tvora!? A vyšší dívčí že by neměla? 66