VE JMÉNU SVĚTLA!
Mé drahé město, bůh tě nadej vzrůstem,
co ohlasů v mém srdci budíš pustém,
kus promineš mi obrazného rčení,
že tobě rovno v celém světe není,
co nálady a co se týká mravů.
Je třeba mi jen do dlaní dát hlavu
a vidím prejzy, na něž slunce praží,
a vidím ševce stávat na zápraží
a vidím kašnu, vratké selské fůry,
tři zlatá čísla smát se s kolektury,
kdes kominíka po hřebeně šplhat
a slyším občas drůbež zakokrhat.
A vidím suché přednostovy slečny,
čas pod loubím jak tráví přebytečnýpřebytečný,
a časem slyším, kdos se ujme kliky
a cinkne smutně zvonek u trafiky.
Však nikdo neví, jak se srdce kochá
v tom všechnom pojmu bláhového hocha,
a jaké horko rozplaví se v hrudi,
když o tobě má představa se vzbudí.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tak v onen čas, ač sám se toho hroze,
stál lid náš s farou na válečné noze.
Věc dosti jasná, když se jednou řeklo,
že my jsme národ vždycky „hrom a peklo“.
Už celé město, opatrně sice,
42
jest uchváceno vlnou oposice,
už v celém městě bublá to a kvasí,
se pozvedají neobvyklé hlasy
a z farnosti ti domácí i dální
řkou s emfasí: fuj straně klerikální!
A kořen všeho vězí hloub, než třeba.
Ne z běžné denní potřebnosti chleba,
ni z dlouhé chvíle, ani z pompy lačné,
s níž obvykle se taký podnik začne.
Ne připomínám, byl tu impuls vyšší,
že skupili se mistři, tovaryši
i „nadlidi“ a rozvrhli se měkce
na hromádky a zádruhy a sekce,
jež jedna druhé v agendu se míchá.
Pak řeklo se za hlubokého ticha:
„Akt piety se vykonati musí
ve jménu světla Mistra Jana Husi,
ve jménu světla oslepí se tmáři!“
A všecky sekce slavnostně se tváří.
Akt piety by vyhlížel as takto:
Jsme dosud holí, bez peněz de facto
a v tomto stavu nedojdeme nikam!
Však v krásný cíl se víry neodříkám
i navrhuji prostředky a plány,
jež výnosně být mohou požehnány.
Tak v první řadě pozorny vás činím,
že slavnosti jsou pravým dobrodiním,
že neztrácejí na půvabu stářím
43
(ať na Spartu jen poukážu, na Řím)
a něco nesou..nesou... Příležitost milá
se sama sebou jaksi dostavila:
bylť pivní krejcar zrušen městskou radou,
čímž moment šťastný do rukou nám kladou,
a jsem té mysli, chopme se ho, braši,
by slavnost byla naší, ryze naší!!
Však není radno, ustat na půl cestě,
též pořádejme bazar fešný v městě,
kde krásné paní, na něž by to padlo,
nám prodávaly pohledy a prádlo.
Snad mnohý vlažný prádlo koupí přeci
ve jménu světla, drahé naší věci.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
A lid tak činil. Tancoval, až zmíral,
o každé slávě buffety své sžíral,
se krví potil, kapely své zmučil
a vůbec vše, jak řečník doporučil.
Květ práce této v účtech tiše pučel,
břich nadýmal tu dobročinný účel
a dřív, než rok se s druhým rokem shledal,
už prvý kvádr na rynku se zvedal
a než i tento vterý rok se přehnal,
už s výšky Jan Hus hokynářkám žehnal.
Že pomník ten je komposice smělá,
as veřejnost se tiskem dozvěděla
a já jen dodám, že až k pláči lehtá
ten svatý patník duši architekta.
44
Teď naše sláva rostla očividně,
déšť telegramů z PrahyPrahy, pak i z Vídně
jak rosa na nás, zhnojil naše snahy,
my pod Husem jsme pěli „hr, na vrahy“!
A o rachejtlích vedli řádný výkaz
a o bengálu..bengálu... sancta simplicitas,
až naší slávy rozhoupané moře
kdys probudilo nechuť konsistoře
a o tom vědět dává se nám listem,
že posedlí jsme nejspíš Antikristem.
Však čeřen mořský myslíte že cpad’spad’?
My překonali hubou episkopát,
vzňal duch se svatý ve velkých i malých,
my do vikýřů strkali jsme kalich
a v každé schůzi býval nával větší,
jenž Luthrem, Zwinglim špikoval své řeči.
My snížili jsme kněžím ze křtu platy,
my větrali jsme jejich celibáty
jak kožešník, jenž pozoruje moly.
A strach a děs se šířil po okolí...
Však nedáno jest pýše naší plodu
a porodila vítr jen a vodu.
Duch zbujný vadne, všelijak se rmoutí,
pan biskup z Hradce zakázal nám pouti,
ten jarmark dobrý, jenž nás s bohem pojí.
A to už byla přímá výzva k boji.
My zvábili jsme pátera sem Išku,
jenž zdál se zrovna čekat na rozmíšku,
45
po stránce vnitřní i po stránce vnější,
by zvěstoval nám víru lacinější,
a vhodnější, jak z prospektu jsme zřeli.
Ve jménu světla, Kriste Spasiteli!
A teď jsme byli v jednom klubku s farou,
stín Husa byl tu demarkační čarou,
kam toto klubko smělo se až svalit.
A byla nyní radost hledět na lid,
jak na maličká povznešen jsa hesla,
v své zástěře jak prchal od řemesla,
jak s horkou hlavou hltal řeči v klubu
a celý den jak nezavíral hubu.
Též z druhé strany boj se vedl prudký,
čímž zkvitly nové apoštolské skutkyskutky,
a šel-li kaplan mrtvým na funusy,
šel velkým kruhem kolem mistra Husi.
A žádný průvod, žádné boží tělo,
až babkám srdce v bolesti se chvělo.
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tak míjel čas a sochu pokryl špínou,
lid rád by našel ambažúru jinou
a tuto prosbu v prostotě své vroucí
též neoslyšel bůh náš všemohoucí.
Ty věci vzaly obrat jedním týdnem,
pan farář umlk’ ve svém gichtu bídném,
vzal pensi svou a pohnutá svá leta
a stěhoval se na koneček světa.
Zas život pilný dolehl pak na lid
46
se všechnou tíhou denních aktualit
a důsledek, jenž po napjetích bývá,
byl ve dnech klidu menší konsum piva.
Mír zavál krajem, jaký vanul kdysi,
pan páter Iška bral se za kulisy,
duch poznal marnost, našel znovu cestu,
zas pekař vrácen mouce své a těstu,
dle professe své dělal, co kdo stačil,
a pánbůh zas vše zapomenout ráčil.
Hus hledí ztuha, vrabci na něm klobou,
je trochu vidno, kterak trpí dobou,
je v pojetí svém komposice smělá,
jak veřejnost se tiskem dozvěděla
a já jen dodám, že až k pláči lehtá
ten svatý patník duši architekta.
47