KVĚT KRVAVÝ SE ROZVIL...
Pod prudkým sluncem žití šťav síla vyzrálá,
jež tělo Vaše živí, v mé smysly zavlála,
sen učinila dusným, mé krvi dala vřít’
a touhy opiátem se hořce unavit’.
A smrtelně mě ranil Váš úsměv neznámý,
jak z dálek nenávratných, jež strou se před námi,
by přicházel a vábil a odpuzoval zas’;
kol ryzí, slunnou září Váš irritoval vlas,
jak závoj těžce voněl, jenž Esthéře byl sňat’,
jsa schopen jako upír zlou bolest odvívat’.
A horký ret a kyprý, jejž vlaží Vaše krev,
jak pralesa květ cizí, své poupě otevřev,
se smyslům mým tu jeví v své kráse podivné,
tak že i stín snad mrtvý, jím dotčen, oživne.
Pod prudkým sluncem žití šťav síla rozvitá,
jak v zrnech révy zrudlá a zhřátá do syta,
mým smyslům novou vášeň a trýzeň přinese;
květ krvavý se rozvil a voní v pralese...
9