HVĚZDA MOŘSKÁ
[5]
HVĚZDA MOŘSKÁ
Tvé – z Plejad nejbledší a nejsmutnější květe –
tmou oči zvětšenézvětšené, sem kosmem pohlédněte
na zápas krutý,
jak plachá zem’ se lokti moře vzpírá
a všecky víry vod i všehomíra
jsou vyzvednuty!
Ty, z Plejad nejbledší, jež’s Alkyonou zvaná,
snem hořkým vzývaná a nocí ukrývaná,
patř na má muka;
má loď je vrak, jejž opustily krysy,
cár servaný kde místo plachet visí
a stožár puká.
Má loď je střep, jenž čeká na smrt bídnou,
pruh země mé už oči nezahlídnou,
niž pláčem zrosí,
van zmaru kol jen ševelí a čiší,
jak tiše by se vrhal dolů s výší
stín albatrosí.
Jsem v černu sám. Sám na zádi i přídě,
strach za mnou jde, po bezmoci mé slídě
jak upír němý,
ni neustanou vodstva v bití hranyhrany,
již rozevírá propast chřtán svůj slaný,
kdež ustele mi.
7
Kdo rubáš dá však z dehtované juty?
Kdo houkne salut hrdlem zadrhnutý
při pádu s bradla?
Kdo kámen k nohám připevní a k hlavě,
by schránka lidská těžce, kolébavě
až ke dnu padla?
Kdo... Jsem sám a sám. A černo, pusto kolem,
svár živlů v hloubích pod arktickým polem
jen běsní v hluši...
Ty, z Plejad nejbledší a nejsmutnější, shlédni,
ať vstane den, či víc se nerozední,
na moji duši!
Ze sester nejbledší, jež’s Alkyonou zvána,
jež’s touhou šílena a hořem obtěžkána,
šíp slastný vbodni
do srdce plavce, jehož bárka tone!
Tvůj vlas mi zhebči, cudná Alkyone,
mé lože vodní!...
8
KVĚT KRVAVÝ SE ROZVIL...
Pod prudkým sluncem žití šťav síla vyzrálá,
jež tělo Vaše živí, v mé smysly zavlála,
sen učinila dusným, mé krvi dala vřít’
a touhy opiátem se hořce unavit’.
A smrtelně mě ranil Váš úsměv neznámý,
jak z dálek nenávratných, jež strou se před námi,
by přicházel a vábil a odpuzoval zas’;
kol ryzí, slunnou září Váš irritoval vlas,
jak závoj těžce voněl, jenž Esthéře byl sňat’,
jsa schopen jako upír zlou bolest odvívat’.
A horký ret a kyprý, jejž vlaží Vaše krev,
jak pralesa květ cizí, své poupě otevřev,
se smyslům mým tu jeví v své kráse podivné,
tak že i stín snad mrtvý, jím dotčen, oživne.
Pod prudkým sluncem žití šťav síla rozvitá,
jak v zrnech révy zrudlá a zhřátá do syta,
mým smyslům novou vášeň a trýzeň přinese;
květ krvavý se rozvil a voní v pralese...
9
ZŘÍCENINA
Zde věky jako vrstvy vod, jež hloubku mořskou drtí,
jak nad výspami života stín předurčené smrti,
zde věky krokem neslyšným se cestou věčnou šinou
a bolest, taj a mrákota k nim zívá nad ruinou;
zní šumně valný času proud, jenž zříceninu myje
a hvězdy dějin vzněcuje a zase uhasí je.
A sláva, mír a záhuba se v mrtvině jen shlíží,
kde pust je vrchol nejvyšší po korouhvi a kříži,
kde kavky jen a krahujce zlá touha vírem žene
kol věže pyšně vzepiaté a v prázdno vymrštěné.
Kde smola jenom, mech a drť svou těžkou vůni lijí
a šelesť hájů jako flór tvou touhu zapovíjí.
A srna s hledem žalobným kde v širém mýtě stane,
jak utkví prostá myšlenka na mysli zadumané.
Kde chladný vítr háv a vlas rve na cimbuří šedém
a prostor hradní v nitru svém syt mrtvolným jest jedem,
kde echo jako chorý zpěv se podsebitím dusí
a netřesk zdiva ševelí jak vetché papyrusy;
ni průvan jako tichý zvěd se k hluchosti té nezná,
a vyjde oknem vybitým, vzdech živý nenalezna.
Tak tomu jest, jak mrtvý stav by prorval pohyb vzdorný,
když padne kámen zvětralý kams’ na dno hladomorny...
A revíry tak černy jsou, v jich tůni mizet’ zdá se
sten rohu jako romance o zármutku a kráse,
tak hluchy jsou a bezcitny, tak tajnostny a lstivy
a slepé jejich průhledy jsou bez vší perspektivy...
10
Rok po roce, věk za věkem, co kapky v kosmu kanou
a patinují mysticky věc žití odervanou.
Čas jako moře na dně svém vše pohřbívá, co kdysi
se od života oddělí a s věčností se smísí,
čas jako moře pokryje hrad vápencem a solí,
a znevážiti dávnověk tvým smyslům nedovolí,
jak nedovolí ústům tvým cos’ profanního říci.
Ten hrad je vrak, jenž na bok kles’, z vod minulosti čnící,
jen černý vrak, jenž našel smrt, kde život proudí svěžísvěží,
a poután vlastní vahou svou, tu mlčenlivě leží.
Jde mimo čtverý roční čas, hrad navštěvují mlhy
a v soumracích se vylévá pláč slavíka a vlhy,
a v nocech luny mrtvá líc, jež fascinuje, mámí,
je v nesmírnosti vetknuta jak kámen s facetami.
O nenávratných hodinách, o neskončeném děnídění,
o bezmoci a marnosti, z níž my jsme narozeni,
o mylné líci života, o prázdném vání slova
v své kontemplaci pochmurné tu denně úpí sova.
I plamen hnití magický tu poletavě kmitá,
do neurčita zaniknuv, jak vyšel z neurčita,
hrad zesinale ozářiv a zaliv tichým pláním
tu propast věků ohromnou, jež ustupuje za ním.
11
JUDEA
Tak málo stínu jest pod jalovci i tisy,
kraj sváhlý Cenereth se v žáru tetelí
a stopa sytých snů nad vinicemi visí,
stav sladké mrákoty jak v smyslech utkvělý.
Fík, růže, terebinth svá aromata sejí
a medem plodův svých je provanutý sad,
tok svatých vod se stále pomaleji
zdá nížinami valně uplývat’.
Je nebe zářící, jsouc z azuru a mědi,
spěž plamenná jsou nahé krky skal,
zrak umdlený tu v žároviště hledí,
jak v světel zdroj by zraněn pronikal.
Jen obzory jsou vyssáté a zbledlé,
jak z touhy tvé jen přídech byl by vzat,
a svěží chladnost vody v napajedle
zdá ze mdloby se parné vymykat’.
Třtí, síť a rákosí je bez ševelu zcela,
ryb plýtev stříbrná dnes tůně nezčeří;
stan tu a tam se nezvichřený bělá
jak motýl usedlý v trav husté kadeři.
A těká bezcílně tu bílé stádce bravu,
skot těžký, poklidný tu rousá pastvinu,
12
had jiskře záhadně,záhadně svou tyčí z písku hlavu,
jsa hříšně lichotný stem zrádných odstínů.
Jsou ženy pastevců tu opojného zdraví
a moci smyslné jak černé večery,
chtíč s mužů na ženy jak vítr věje žhavý
slast jejich zanítiv a smysly veškery.
Tu kane s obětišť krev kozelců a volů,
zní v kvasy opilé ryk trub a cymbály...
dlíDlí Jahvé přesilný tu se svým lidem spolu,
kde květy rozkoše v plod sladký uzrály.
13
DIVADLO
Jdou po jevišti života
msta, vina, hřích a čistota,
žal, intrika i něha,
a prudké světlo oživí
děj neklidný a vášnivý,
kam plamen touhy šlehá.
A blyskne šperk a meče třpyt,
jenž pod pláštěm by hněvu skryt,
když ku vraždě se tasí,
a jako zlatý deště šum,
mdlou rozkoš plodě oku, rtům,
žhnou vonné ženské vlasy.
Jsou jako z vosku, ze sloni,
když všechen žeh svůj vyroní,
žen horká, chvící těla,
jich pohledy jak mžení hvězd,
vzdech těžký jako láva jest,
jež ústy vyšuměla.
A jejich paže dusný kruh,
jímž stísněn plachý lidský duch
v svém rozletu a spění,
a jejich rty jsou strašný jed,
kdo chutnal je, byl navždy klet
a síly víc’ v něm není.
14
Tam na jevišti lež a klam,
je divák se svým nitrem sám,
jen kulisami vidí
a líbá skrze závoj jen
a mezi život mísí sen,
ku přízrakům pak lidi.
Jde po jevišti fikce, blud,
jak opiátem proniknut
je výdech hrudi cizí.
A divák cítí marnou tíž,
jde, vztáhne ruce, přišed’ blíž,
však život ve snu – zmizí.
Vlá opona, z níž číší chlad;
pak herci jdou se děkovat’,
v lži akrobati smělí,
ač ve svém klamném žití snad
do holých dlaní srdce brát
už dávno zapomněli.
15
PŘEDURČENÍ
Tiše se vleče potok chladný v oblouku mrtvou dědinou,
dříve, než došly k sluchu tvému, ševely jeho zahynou,
je to jen jako přesun času pohyb té vody trvalý,
jak by se za snem nesplněným zraky mé touhy dívaly.
Nenese voda ryby žádné, je to jen oblast jalová,
v které se každékaždý poryv žití navždycky jenom pochová.
Smyslu v tom není dát’ se za ní v myšlenkách kamsi na cesty,
dotčen jsa prázdnem,prázdnem jako zlíbán mrtvýma rtoma nevěsty.
Kam se vše děje v tomto spění? Jaký má význam němý běh?
Je to rys věčnem naznačený, utkvělý rovněž na mých dnech.
Stromy jej stíní s obou břehů: olše a vrby shrbené,
nad nimiž člověk mrtvých darů osudu svého vzpomene,
také tak schýlen k samé zemi piji svůj doušek z plynných vod,
nevede mne tu pokyn jasný k půlnoci, na jih, na východ.
Luka jsou kolem plachá, vlhká, porostlá krutou ostřicí,
pro smysly těžko snesitelnou, zahořklou pachut mající.
Nesnáší se k nim včela zlatá, sněhové křídlo motýlí,
ruce mé v době senoseče jako by hřbitov kosily.
Zarudlá půda mojich polí, podivným nachem prolitáprolitá,
jako by měla vydat’ krvavé zrní ze žita,
jako by koukol, mák a chrpa nenašly místa v obilí,
jako by skřivan s křepelicí pro mne svou píseň ztratili.
Chalupa moje vínem krytá, růžovým slezem, moruší,
chmuří se za ní ustrašena na místě, jež jí přísluší.
Tradice selská podkopaná v prostorách jejichjejích usýchá,
tyčí se jaksi polohmotně trámoví její do ticha,
16
sesout’ se hrozí v zdánlivosti podstřeší její omšelé,
fatální úděl daří stromy, kvetoucí spoře, nesměle.
Zvířata věrná, pes i koně, kachny a kur i holubi
pod vlivem věštby nevyřčené, pod vlivem možné záhuby
v neklidu žijí bezpředmětném, jako by vůbec nežila,
pro jejich neklid nenajde se v područí mém už posila.
Nevniká víra do mé hrudi, darmo ční vížky kostela,
nadarmo píseň kol mých skrání sladkého zvonu přezněla,
vidím jen pnout’ se v utkvělosti smuteční jívy hřbitova,
nevtěliv nikdy představy své, ukryté tajně ve slova.
17
SUSANA
Nad poupě šafránu, blesk mandloňových květů,
nad roucho červcové je hořící tvůj vlas,
nad hebkost lichotnou a kyprost taburetů,
nad víno ze slunce už smysly opila’s.
Nad večer východní jsi jiskrného zření,
tvých prsů vztyčený a uzardělý hrot
nad horské růže puk si oči moje cení,
nad úkryt měsíčný kdes’ ve hladině vod.
Nad všecku vilnost vln, jež celuje tě v lázni,
však marna touha má, jež nemá obživy,
nad vinnou amforu, jíž žízeň nevyprázdní,
nad papyr nečtený, jenž volně práchniví.
Nad smrt, jíž pohrdám, v mém záští je víc’ jedu,jedu
než v dutém prstenu, jenž naráz otráví,
tvé krásy smyslné tich uctít’ nedovedu,
jak ženu bezectnou tě vleču před davy.
18
MARIONETTY
Nevkus prý je to, řeklo se mi,
bloudění mezi illusemi,
posérství jakés’ nevlídné,
do loutek mrtvých vkládat’ ducha,
hračka to marná, vratká, hluchá,
horečný žeh, jenž ustydne.
Senilní autor touto prací
pod nohou pevnou zemi ztrácí,
světýlkem sveden na scestí.
Jaký to pustý omyl klatý,
přijmouti za vděk surogáty
za čisté touhy, bolesti.
Jaký to přehmat! Zvrhlost chtění!
Naslouchat’ bouři rozechvění,
přitisknut’ uchem ke dřevu!
Volati marně v nitro duté,
na larvě stíhat’ nepohnuté
přeletnost lidských úsměvů.
Vždyť je to sketství, útěk holý,
kterým jen chabý člověk volí
životu nějak uhnouti,
odhodit’ ducha zbroj a šaty,
ujíti v asyl jedovatý,
v pochmurné, mrtvé zákoutí.
19
Autore, vzmuž se, nabuď zase
zdravého pojmu o té kráse,
kterou tě život opájí,
duši máš věčnou, mysli na ni,
bídné je tvoje počínání,
jako bys hřešil potají.
Jako bys vzýval tajné síly,
aby se z hloubi objevily
k vlastnímu tvému zděšení,
jako když duch tvůj ve tmách stojí,
jako by byli snové tvoji
hrobovým váním nešeni.
Mrtvě tvé loutky, prázdně hledí,
žádal jsi po nich odpovědi,
kterou ti dlužny zůstaly;
pusty jsou tvoje řádky všecky,
není v nich názor umělecký,
ritus jen jakýs’ nekalý.
Oči tvé teskné plnil vždycky
loutek tvých posun mechanický
pažemi, klouby, šíjemi,
skleněným zrakem mdlého mžení,
v kterém se zračí to, co není
domovem tady na zemi.
20
Není ti možno smysl žití
v neživé sféře obnažiti,
osudných pravd se dočísti.
Neslyšíš vnitřní šepot duše,
do prázdna chřestí loutky suše,
klapání jejich čelistí.
21
MARIA A MARTA
Tak němý večer byl, báň nebe zesinala
jak kámen lazurit, když hasne v přísvitu,
a ticho mystické jak obrovitá skála
svou vahou poutalo dým snů a pocitů.
A poklid Sabathu se sladce snášel k duchu,
vír světa zahaliv jak vonné plachtoví,
i voda cisteren se leskla beze vzruchu,
čněl v rysech obzoru háj dusný, myrtový.
Již ke žni krajina se zabělela z vedra,
klas prosa, pšenice se v proudech zlata myl,
kmen vinných rév, jejž váhla tíha štědrá,
dnům vlastním žehnaje, se k zemi naklonil.
Brav z pastvy hojný pojaly už sruby,
hlas zvonků žalný zaplakal a zhas’,
v snu omamném tál význam žití hrubý
a dechem přírody byl okamžik a čas.
Dům sladkých sester – Marty dům a Máří,
kryt stínem fíků, rév a loubince,
jak zvoucí úsměv ve přátelské tváři
vstříc pocestnému tanul prostince.
Dým bledý, vláčný tiše z krbu vyšel,
noc plnil neklidem zpěv jejích slavíků,
22
a poutník, chtěl-li, celý vesmír slyšel,
jak jeví vysloven se v plachém výkřiku.
Zde stanul Kristus. Pokojný a bosý,
pln sdílné síly čarný jeho hled,
hlas maje svěží od duchovní rosy,
dávaje slovům bouřit’ se a chvět’. –
„Oh, Marto,“ – řekl, – „pečliva jsi ke mně,
věčné se časným lstivě zabíjí;
chápeš svou lásku příliš mdle a temně.
Duše má plane k sestře Marii!“
23
PAN
Dech teplý, opojný tu z travin vál a vřesu,
zněl chorál obsáhlý a pantheistní z lesů
a bubny řek
ty hřměly dušeně a čechral vítr leny,
a v tahu oblaků sen sám jsa zakuklený
svá roucha vlek’.
Luk všecky sílice se v jedné směsi roní,
hmyz tajně účasten na skladbě polyfonní
co spodní hlas,
pláč ptáčete, jež stesku svému hoví,
jsa opsán v žití výraznými slovy
se lil a třás’.
Květ kalin tanul v nejčistší své běli,
krev na rtech modřín, mák a růže měly
svých vnitřních ran.
Svou nahost žena ucítila hebce
a v studu temném zvěděla, co šepce
k ní velký Pan.
24
V LOKTECH ZEMĚ
Na venku u nás možno ještě v náladě čehos’ dosíci,
ještě tu je kus poesie, základní nota k tesknici,
ještě se v ostrý plenair kraje nuance sladká utají,
melisa, reveň zahrad starých ctihodnou vůni dýchají;
doposud půvab starosvětský tu a tam z žití vyvěrá,
ještě je na všem rozptýleno lyrické přítmí večera;
občas se ještě odstín světlý zakmitne v lidské letoře,
života hlas je tvárným zpěvem, k duši tvé letmo hovoře.
Nalezneš květy na své cestě, v chladu si smysly pohoví,
z houštiny vodní vynoří se chráněné, žírné ostrovy.
Ještě tu může duch tvůj truchlý, předlouhou poutí uštvaný,
v zákoutí mrtvém, míruplném upadnout’ ve stav nirvany.
Tak je tu u nás na venkově primérní jakés’ prostředí,
ve kterémž snadněj’,snadněj’ nežli lidé,lidé živi by byli medvědi;
v nejlepším toho slova smyslu: je to kraj měkký, ospalý,
bohatě splní každý nárok, v jaký jsme u snů doufali.
Bouře, jež chvěje krovem světa, v echu sem jenom dolétá,
vrhne sem reflex pobloudilý umění nebo osvěta.
Otázku víry trapnou, dusnou luští jen dva-tři sektáři,
jinak se koukol rozkolnický v obilí církve nedaří.
Mravní tvá žízeň z vedra věků zevně jest hojně ulita,
vůle se lidská na hranicích bdění a spánku ocitá.
Kým je tvůj bůh? V tvé fantasii jsou neurčité soumraky,
tvůj milý bůh, ty se svou duší jste temný pojem nějaký,
tím mocnější, čím mlhavější, tím příjemný, čím neznámý.
Duch mrtvou sférou konservován. Mha před vámi, mha za vámi!
Melisa, reveň zahrad starých, kalina, bez a reseda
25
tak jako oblak narkotický v doliny duše usedá,
živí tvou lásku těžkým jedem, touhy tvé v tichu opájí,
pomysly jako motýlové opile s výšek padají.
Žije se z fondu mravních mátoh. Rodí se střídmé představy,
vzpomínku němou, vyrovnanou smrtí svou každý zůstaví.
Odsud se kalný smutek rasy od věků stále pramení,
neseme světem mezi všemi odlišné matné znamení.
Žijeme. Prostě nutno žíti. Chápem’ se práva zemříti.
Sotva kdo žhavý osten vzdoru v prsou svých pálit’ ucítí.
Melisa šumná, satorejka, sněhová kyprá kalina
vějí a čiší sadem žití, duše v tom vání usíná...
***
Na venku u nás pod horami dvojmo je bouři slyšeti,
o prsa skalní rozražené dvojité hromu vzepjetí,
dvojnásob dlouho zde se cítí hluboké, duté otřesy,
na hrůzu takto zveličenou v kraji tom duše zvykne si.
Vyje-li vítr, víc zde vyje. Větší zde drva vyvrací,
tragičtěj’ v horách západ končí, strašlivěj’ jaksi krvácí,
hučení vodstva tady chová temnější význam ukrytý,
hlubšími zejí tajemstvími houštiny hájů, pažity.
O mnoho více stesku, slasti ve zpěvu tane slavičím,
na prsa těžší vůně klesá, roněná tmavým jehličím.
Ve výši mnohem závratnější jiskří se kosmu tělesa,
ocean věčna rozlehlejší vyprostí noční nebesa;
ve stav se hrouží zakletější balvany tu a skaliska,
nad tůní chladných horských jezer marněj’ si srdce postýská.
Vážnější zima tady vládne. Těžšími lehá pokrovy,
věrnější nežli křídla noci,noci havran tu vzlétá hladový.
26
Výmluvněj’ zvony naše lkají, z živoucí spěže ulity,
něhou a smutkem bezpředmětným klamou víc’ naše pocity.
Tvrděj’ se poměr země k lidem, víc’ než kde jinde, utváří,
něhy tkví méně nad kolébkou, soucitu méně u stáří;
neklidem jejich nitro vlní, žalu jim chvíle přimísí,
před nimi tyčí v tvrdé síle vesmírné svoje obrysy.
Žijeme tak, jak možno žíti. Chápem’ své právo zemříti,
sotva kdo žhavý osten vzdoru v prsou svých pálit’ ucítí...
27
GEIŠA
Tak luzné, křehké, den ke dni vždy mdlejší
je nahé tílko Uguisy-geiši;
i v prohbí pasu, v smyslu gest se zračí,
i v tichých krocích teskná útlost ptačí.
Jak obal květní, sakura jejž smítá,
je bělost pleti žárem nezalitá,
a černé oko v lesklých slzách taje,
v noc jako den zřít’ toužíc samuraje,
jenž nad všecky je dvorností a zbraní,
jenž živ jest jí a umírá jen za ni.
Čas míjí však a dny jsou stále mdlejší,
stesk tráví tílko Uguisy-geiši
a břehy žití žal a touha leptá;
kdo znectí ji, jí po touze se neptá;
když hyne květ, též ptáti se proč není.
Jsou den i rok tak shodné ve vězení;
však kde je zdroj, jímž duše geiš jsou živy?
Lak dýše tu a fialkové dříví
a struna bivy jednotvárně sténá:
Přijď, samuraji, jsem již připravena!
Tak luzné, křehké, den po dni je mdlejší
až k chvíli smrti tílko malé geiši.
28
HÁJ
Jdou útlé chvilečky, jež ticho srpem stíná,
a za trest – zdá se ti – že zemřeš, kdybys dech’,
v tvé chřípí vstupuje, kol vanouc, práchnivina,
a stářím života je živen suchý mech.
Pod krokem koloucha snad větvička se zlomí,
pád suché šištice, snu hraničí se stav,
svým krátkým šelestem kol rozechvěje stromy,
pro sílu tajemství, co moh’, to vykonav.
Však měkkost lyšajů má pohyb černých snětí,
jímž sosna k sosně tu se chýlíc hovoří,
a klenby průhledem zříš mráčky volně jeti,
jak plují vzdálené kams’ lodi po moři.
Hub život tajemný tu bez odezvy spěje
jak léta v samotě, tak zevně bezcenný,
jak tvoje sny, jež vzejít’ bez naděje
jsou z vševládnoucí vůle určeny.
29
ZA CENU ŽIVOTA
Až jednou pravý mír se dotkne dlouze čela,
jak temnot znamením a hloubek pečetí,
krev ztuhlou učiní, jež vulkanicky vřela,
sen zbaví volnosti a lačných vzepjetí;
až srdce ubité v troud šelestný se změní,
všech ohňů smyslných se záře pohasí,
noc rázem poplení mé představy a zření,
duch skončí vyčerpán své marné zápasy;
až zrakem mroucím už, však zšířeným a dravým,
vše, co jsem miloval a nejal, uvidím,
ať dlouhým utkvěním žen krásu nahou ztrávím,
jen chvilku jedinou ráj smyslů navštívím!
Ať díky učiním za hýřivost svých vjemů,
pal ohnivých a smilných počinů:
za cenu života až k usmíření mému
smrt Vás mi nabídne, pak v slasti zahynu.
30
BUKOLICKÁ
Jak akkord byl by udeřen tak slaboučký a libý
a všecky tóny sytější jak před ním uhasly by,
tak vůně lehce smíšená po dyanthu a rdesnu,
jež zmarní smysl života, jej ukládajíc ve snu,
se s jinou vůní pronikla, jež omamuje včely,
již vřes jak píseň duchovou rtem suchým zaševelí.
Jak v přidušeném trojhlasu směs vůně této vlavá –
ve vzdech se vila úlevný, jenž bolest překonávápřekonává,
a putovala nad luhy a nad potoky chladné,
z nichž hořký závan řeřichy jí do trojhlasu vpadne.
I thymián a smolnička, i koriandr mdlící,
jenž smilná živí myšlení jak lázeň se skořicí,
své polotóny vložily do souzvučnosti její,
však každá znící jednotka všech druhých omamnějiomamněji.
A potom háj, kde pinie jsou krví slunce tknuty,
slz ručej smolných roníce,roníce jak slastmi probodnuty,
sbor vlastních vůní slučoval ve v časnémvčasném zrání plodů,
jak může z prsou vězněných vlát’ prosba za svobodu...
Ten akkord, ač byl udeřen, víc’ nevyzněl v své délce,
svůj zastavily stromy šum a traviny své stélce,
i zatajila bystřina v své hrudi výdech čistý,
pták, jak by hřích svůj zveličil, jej ztajiv mezi listy.
I ustrnuly obláčky v svém bezútěšném plutí,
zem’ jako sličná omdlelá, jež leží bez pohnutí
a sluncem si být’ laskána a křísena být’ přeje
a poznat’ vláhu šťastných slz i tíhu beznaděje.
31
A nyní, slyš, jak ve flétně lká duše třtiny měkká,
jak modlitba se rodící, s níž nevěřící kleká,
jak lidské krve proudění a vykypění vřelé
ve stálou touhou trýzněném a zcitlivělém těle.
A nyní, slyš, jak ve flétně, když zvedne se k rtům Pana,
snů převyšuje tesknotu zlá vášeň obávaná,
jak dominují plameny nad září touhy trudnou,
v nichž sny, jež měly něžnost duh, tak plápolavě rudnou.
A nyní, slyš, jak ve flétně sten smyslný je zrozen,
jsa nakypěný rozkoší,rozkoší jak hojnou šťavou hrozen
a Pan pol krytý v ostřici svou oživenou flétu
jak zasvěcuje smilnostem a vznícenému létu
a jednu z Dryád nejsladší a z Bassaridek lesa,
jež slastí nad svou nahotou a rujným tělem plesá,
jak uchvacuje žádostně, v svém sevření ji dusí,
kol paže své si ovinuv vlas její plavorusý,
svých zubů otisk zanechav a popleniv ji dravě,
až serval z růží jezerních i věnec její hlavě.
32
ZÁTOKA ŽITÍ
Tam sen tvůj, vesluje, si tichem cestu měří,
jsa břehy uzavřen se svojí pramicí,
a jako s výsostí pád labutího peří
mír dotýká se duše chvějící.
Neb tady živ jsi byl jak žlutý motýl jara,
bez vášně záhubné, jen pro touhu a ples,
dnes v stesku taví se tvá připomínka stará
na luhy parnaté, na dolinu a les. –
Na příkrou, zžehlou stráň, kde ještěrka se kmitne
a bytost rozplývá se v samotě své v nic,
a slunce obrovské a ztravující, třpytné
svou krví polévá tu prsa borovic.
Kde dálky spájejí se s oblačnem a řekou
na souhru měnivou jak barva opálu
a srdce prolnuto jest melodií měkkou,
již soumrak ucelí z ran věžních cymbálů.
Kde v háji jako flór se stinný prochlad stelestele,
cit marný vzbuzuje hlas temný čermáka
a v noci vzrušené jak duše bez přítele
když hledí mátožně tvář luny dvojaká.
33
Sám volný světa duch kde vane z hor a skalin
snům lidí náchylný, však věčně neznámý,
šťav síla bylinných, i jahodí a malin
se těžko vdechuje a lehce omámí.
Kouř modrý, poklidný kde z vesniček se nese
a klepá rozvláčně taj mlýnských složení,
kde ženky mnil’s, že spí tu na pažitech v lese,
a živými jsou mech i kamení.
Kde’s miloval, byl prvně zrazen ženou,
čas léčil tekoucí tvé srdce zbodané,
kde marná láska tvá se silou omlazenou
v těch místech znovu plaše vyvstane.
Tam, černá zem’ kde zašepce zas’ k tobě
a mateřsky tě zlíbá, ukojí,
a v poli smíření na zeleném kde hrobě
se rozvonějí růže levkojí.
Tam sen tvůj – vesluje – si tichem cestu razí,
by zůstal bez bouří tu v zátočině tkvět’,
kde v slepém zrcadle nic víc’ se nezobrazí
než vnitřní, neslyšný a harmonický svět.
34
ZRCADLO
Zrcadlo cizích rozkoší, jež září skvělou dutí,
mne rysy svrasklé, zkřivené mé touhy vidět’ nutí.
Jest v jejich bleskné hladině, jež obráží mou líci,
jen reflex klamných úsměvů pro marně milující.
Má cizích slastí zrcadlo, v němž pátrám, účin taký,
že vzácnou zřecí schopností jsou zbystřeny mé zraky,
že k exkvisitním hostinám mé přihlížejí čivy,
však chřadnou vůní těžkých vín, jež touhy jiných živí.
Těch cizích slastí zrcadlo, jež pozornost mou zžíhá,
má zhorečňuje vidění jak dusná mnišská kniha
a horizonty rozpíná kams’ bez představy hranic,
svou tříští žhavých odrazů sen bolestivě raníc.
Jak uvedení do ráje těl silných, čistých dosud
mi zříti dá v tom zrcadle můj blasfemický osud.
35
TAM U NÁS..NÁS...
Tam u nás v polích podivně se smráká,
že náhle, bůh ví jak, vše flóry ošatí,
jak z prázdnot by let obrovského ptáka,
jenž nedá hlasu, zdál se klesati.
Tam u nás v polích prorvy jsou a jámy,
jež lačně se vším černem nasytí,
v těch nocích jesenních jen úzkost tápá s námi,
jež o milost nám velí prositi.
Tam u nás cesty pozdně cíl svůj tratí,
kdož jimi šli, jaks’ navždy mizejí,
ta tmavá pole nedají nám znáti
ni víru, lásku, ani naději.
Z těch polí pýr a stopy kouřů čiší,
zem’ ztemní necitně, již pluh tu poraní;
bez vůle své jsou místa tato bližší
ne tichostí, však mírou zoufání.
36
KRÁSKA Z KINA
V těch zracích nepátrej, ty prohloubila vise,
v těch dutích zšířených je záhadnost a lest,
shluk tajných záznamů jak v černokněžné knize
jich pohled němý pro milence jest.
Z té hrudi nečekej, že vzpučí květy stenů,
jak vonný éther vzejde živý dech,
že poznáš s chladných gest a z bílé mdloby ženu,
svá přání smilná pohasiti nech!
V těch ladných ramenech, ach, nechtěj zajat býti,
v nichž fantómu jen lze být’ sevřenu,
a nechtěj krví připoután být’ k žití,
jež v plodné zemi nemá kořenů.
Ssát’ nechtěj z těchto rtů, jež oněmily hroby,
jež ovlhčil jed mimosvětských chvil,
po prsech nežadoň, jež příkrá bělost zdobí,
po klíně, jehož bys svou vášní nevzbudil!
Mne živé nevzývej! Hlas bez ozvěny zniká,zniká
jak v očích slepého trysk světel zpozdilý;
jsem provtělena v sen, jenž života se zříká,
v sen ze snů takových, jež sněny nebyly.
37
TERRA TENEBRA
Síň nebes vysokou kryl obsidián tmavý
skel černých, magických zlou neprůzračnost měl,
třpyt mlhy kosmické, jež v mrazivosti tráví
svá vírná staletí, ji šumně obechvěl;
kde závrať duchová jen vlála všemi směry
nad nihilní a němá rozpětí,
v kruh do věčna se stroucí hemisféry,
čas tekoucí kde možno slyšeti.
Pout mrtvých vlasatic, v níž nenastoupí směna,
jichž početí a zánik neznámy,
jak tajný znak je v černu nakreslena
pro zoufalství a touhu nad námi.
Břeh země snů v tom není moři marném,
kam sahají hvězd bledé krystaly...
Zde vadneme a tajemstvími stárnem’...
aniž jsme jednou k němu přistáli...
38
FILEMON A BAUCIS
Myslíme-li na dny dávné, slova, jak když pentlí mávne,
vějí v ústech našich;
každý věk má svoje ráno, jak je v tesklivosti psáno
v starých almanaších;
po jitrech svůj soumrak šedý, pro což básník málokterý
volí výraz jiný:
mezi rty má jitro dnešní sněhobílé poupě třešní,
večer jeřabiny.
Na hranicích dob a věků cit se láme ve člověku,
větrá zdivo vůle,
slza leptá barvy žití, nutno hořkost okusiti
chvíle uplynulé...
Starý pokoj vážně ztichlý, jako by v něm byly dýchly
mroucí rtové času,
kde cítíme jevy samy chráněné být’ záclonami
od zevního jasu.
Nábytek kde vetchý, matný, sekretáře, stolky, šatny
praští v kloubech suše,
hláskem, který ticho plení v nestřeženém okamžení
z odevzdané duše.
39
Kde kyv hodin tichu velí, nemaje nic na zřeteli,zřeteli
než své dílo chudé,
slyšeti tak v jeho znění jednotvárné: bylo – není,
bylo – není – bude.
Podobizny jako klamy mrtvých lidí s parukami
na stěně kde visí,
kteří hledí velmi přísně, ač jim mušiny a plísně
rozmělňují rysy.
Podoba kde krásky zvadlá utkvěle zří do zrcadla,
jež jijí pohled její
vrací s chladným, krutým divem, jak se nikdy v světě živém
kráskám nevracejí.
TamTam, kde spinet šerý, snící, o mrtvolné klávesnici
stále ještě čeká,
dotkne-li se večer kdysi, až se snění s žitím smísísmísí,
kostic ruka měkká.
Jestli ještě strunu vzbudí, puklou dávno v jeho hrudi,
úhoz ruky bílé,
zachvěje-li celým tělem v mrákotě let obestřelém
něžné cantabile.
Starý pokoj vážně ztichlý, jako by v něm byly dýchly
mroucí rtové času,
kde své touhy končí, maří, tichouncí dva lidé staří
sněhobílých vlasů.
40
Sebe jenom jaksi slyší, z jednostejné sféry dýší,
z jedné strasti tráví,
o pamět se spolu dělí, vedou hovor odumřelý
nad koflíčkem kávy.
Kdež jsou v sněném světě sami, za hry piquet nebo dámy,
hynoucí a zchřadlí,
pod svícny a pod obrazy, jejichž mrtvý výraz mrazí,
sloučen se zrcadly.
Tady, kde smrt v jemném šeru, odsunujíc portieru,
k oběma se chýlí,
slza leptá barvy žití, nutno hořkost okusiti
uplynulých chvílí.
41
ODCIZENÍ
Tak už jsem jaksi sobě cizí,
z mysli mé volně obraz mizí
pochmurné rodné končiny,
neznám se k nebi, kteréž bledne
v utichlé letní odpoledne
po dlouhé, mrtvé hodiny.
Neznám se k zemi, kteráž skytá
hubené klásky ovsa, žita,
tak jako matka vyžilá,
těžce svůj poměr k tobě nesu,
setmělá střecho chladných lesů,
ty bys mne dnes už tížila!
Pracně bych slézal příkré skály,
smutné by se mi býti zdály
s temene jejich vyhlídky!
dolůmDolům se s vrchy možno sjíti,
mně však už nelze navštíviti
zatuchlé lidské příbytky.
Nelze jich hoře zváti svojím,
na roveň s nimi neobstojím
ve tvrdé zkoušce osudu;
slzou je chléb jich mísen denně,
nalámán spoře, dětem, ženě,
ke rtům ho nést’ už nebudu.
42
Neznám se k jejich polím, vodám,
za třicet peněz klid jich prodám,
klidu sup oči vykline...
Pomiluj, bože, mrtvé spáče!
Pro každé tisíc očí pláče,
pro tyto ani jediné...
43
OBSAH
Hvězda mořská7
Květ krvavý se rozvil...9
Zřícenina10
Judea12
Divadlo14
Předurčení16
Susana18
Marionetty19
Maria a Marta22
Pan24
V loktech země25
Geiša28
Háj29
Za cenu života30
Bukolická31
Zátoka žití33
Zrcadlo35
Tam u nás...36
Kráska z kina37
Terra tenebra38
Filemon a Baucis39
Odcizení42
[44]
Tato kniha byla vydána s frontispisem F. Pavelky, v úpravě M. Kalába, tiskem Průmyslové tiskárny, u Ludvíka Bradáče v Praze 1925
Bylo vytištěno kursivou Blado
XV výtisků pro autora a 50 číslovaných výtisků pro edici Padesáti jako její druhá kniha.
E: sf; 2004
[45]