V LOKTECH ZEMĚ
Na venku u nás možno ještě v náladě čehos’ dosíci,
ještě tu je kus poesie, základní nota k tesknici,
ještě se v ostrý plenair kraje nuance sladká utají,
melisa, reveň zahrad starých ctihodnou vůni dýchají;
doposud půvab starosvětský tu a tam z žití vyvěrá,
ještě je na všem rozptýleno lyrické přítmí večera;
občas se ještě odstín světlý zakmitne v lidské letoře,
života hlas je tvárným zpěvem, k duši tvé letmo hovoře.
Nalezneš květy na své cestě, v chladu si smysly pohoví,
z houštiny vodní vynoří se chráněné, žírné ostrovy.
Ještě tu může duch tvůj truchlý, předlouhou poutí uštvaný,
v zákoutí mrtvém, míruplném upadnout’ ve stav nirvany.
Tak je tu u nás na venkově primérní jakés’ prostředí,
ve kterémž snadněj’,snadněj’ nežli lidé,lidé živi by byli medvědi;
v nejlepším toho slova smyslu: je to kraj měkký, ospalý,
bohatě splní každý nárok, v jaký jsme u snů doufali.
Bouře, jež chvěje krovem světa, v echu sem jenom dolétá,
vrhne sem reflex pobloudilý umění nebo osvěta.
Otázku víry trapnou, dusnou luští jen dva-tři sektáři,
jinak se koukol rozkolnický v obilí církve nedaří.
Mravní tvá žízeň z vedra věků zevně jest hojně ulita,
vůle se lidská na hranicích bdění a spánku ocitá.
Kým je tvůj bůh? V tvé fantasii jsou neurčité soumraky,
tvůj milý bůh, ty se svou duší jste temný pojem nějaký,
tím mocnější, čím mlhavější, tím příjemný, čím neznámý.
Duch mrtvou sférou konservován. Mha před vámi, mha za vámi!
Melisa, reveň zahrad starých, kalina, bez a reseda
25
tak jako oblak narkotický v doliny duše usedá,
živí tvou lásku těžkým jedem, touhy tvé v tichu opájí,
pomysly jako motýlové opile s výšek padají.
Žije se z fondu mravních mátoh. Rodí se střídmé představy,
vzpomínku němou, vyrovnanou smrtí svou každý zůstaví.
Odsud se kalný smutek rasy od věků stále pramení,
neseme světem mezi všemi odlišné matné znamení.
Žijeme. Prostě nutno žíti. Chápem’ se práva zemříti.
Sotva kdo žhavý osten vzdoru v prsou svých pálit’ ucítí.
Melisa šumná, satorejka, sněhová kyprá kalina
vějí a čiší sadem žití, duše v tom vání usíná...
***
Na venku u nás pod horami dvojmo je bouři slyšeti,
o prsa skalní rozražené dvojité hromu vzepjetí,
dvojnásob dlouho zde se cítí hluboké, duté otřesy,
na hrůzu takto zveličenou v kraji tom duše zvykne si.
Vyje-li vítr, víc zde vyje. Větší zde drva vyvrací,
tragičtěj’ v horách západ končí, strašlivěj’ jaksi krvácí,
hučení vodstva tady chová temnější význam ukrytý,
hlubšími zejí tajemstvími houštiny hájů, pažity.
O mnoho více stesku, slasti ve zpěvu tane slavičím,
na prsa těžší vůně klesá, roněná tmavým jehličím.
Ve výši mnohem závratnější jiskří se kosmu tělesa,
ocean věčna rozlehlejší vyprostí noční nebesa;
ve stav se hrouží zakletější balvany tu a skaliska,
nad tůní chladných horských jezer marněj’ si srdce postýská.
Vážnější zima tady vládne. Těžšími lehá pokrovy,
věrnější nežli křídla noci,noci havran tu vzlétá hladový.
26
Výmluvněj’ zvony naše lkají, z živoucí spěže ulity,
něhou a smutkem bezpředmětným klamou víc’ naše pocity.
Tvrděj’ se poměr země k lidem, víc’ než kde jinde, utváří,
něhy tkví méně nad kolébkou, soucitu méně u stáří;
neklidem jejich nitro vlní, žalu jim chvíle přimísí,
před nimi tyčí v tvrdé síle vesmírné svoje obrysy.
Žijeme tak, jak možno žíti. Chápem’ své právo zemříti,
sotva kdo žhavý osten vzdoru v prsou svých pálit’ ucítí...
27