ZŘÍCENINA
Zde věky jako vrstvy vod, jež hloubku mořskou drtí,
jak nad výspami života stín předurčené smrti,
zde věky krokem neslyšným se cestou věčnou šinou
a bolest, taj a mrákota k nim zívá nad ruinou;
zní šumně valný času proud, jenž zříceninu myje
a hvězdy dějin vzněcuje a zase uhasí je.
A sláva, mír a záhuba se v mrtvině jen shlíží,
kde pust je vrchol nejvyšší po korouhvi a kříži,
kde kavky jen a krahujce zlá touha vírem žene
kol věže pyšně vzepiaté a v prázdno vymrštěné.
Kde smola jenom, mech a drť svou těžkou vůni lijí
a šelesť hájů jako flór tvou touhu zapovíjí.
A srna s hledem žalobným kde v širém mýtě stane,
jak utkví prostá myšlenka na mysli zadumané.
Kde chladný vítr háv a vlas rve na cimbuří šedém
a prostor hradní v nitru svém syt mrtvolným jest jedem,
kde echo jako chorý zpěv se podsebitím dusí
a netřesk zdiva ševelí jak vetché papyrusy;
ni průvan jako tichý zvěd se k hluchosti té nezná,
a vyjde oknem vybitým, vzdech živý nenalezna.
Tak tomu jest, jak mrtvý stav by prorval pohyb vzdorný,
když padne kámen zvětralý kams’ na dno hladomorny...
A revíry tak černy jsou, v jich tůni mizet’ zdá se
sten rohu jako romance o zármutku a kráse,
tak hluchy jsou a bezcitny, tak tajnostny a lstivy
a slepé jejich průhledy jsou bez vší perspektivy...
10
Rok po roce, věk za věkem, co kapky v kosmu kanou
a patinují mysticky věc žití odervanou.
Čas jako moře na dně svém vše pohřbívá, co kdysi
se od života oddělí a s věčností se smísí,
čas jako moře pokryje hrad vápencem a solí,
a znevážiti dávnověk tvým smyslům nedovolí,
jak nedovolí ústům tvým cos’ profanního říci.
Ten hrad je vrak, jenž na bok kles’, z vod minulosti čnící,
jen černý vrak, jenž našel smrt, kde život proudí svěžísvěží,
a poután vlastní vahou svou, tu mlčenlivě leží.
Jde mimo čtverý roční čas, hrad navštěvují mlhy
a v soumracích se vylévá pláč slavíka a vlhy,
a v nocech luny mrtvá líc, jež fascinuje, mámí,
je v nesmírnosti vetknuta jak kámen s facetami.
O nenávratných hodinách, o neskončeném děnídění,
o bezmoci a marnosti, z níž my jsme narozeni,
o mylné líci života, o prázdném vání slova
v své kontemplaci pochmurné tu denně úpí sova.
I plamen hnití magický tu poletavě kmitá,
do neurčita zaniknuv, jak vyšel z neurčita,
hrad zesinale ozářiv a zaliv tichým pláním
tu propast věků ohromnou, jež ustupuje za ním.
11