ZÁTOKA ŽITÍ
Tam sen tvůj, vesluje, si tichem cestu měří,
jsa břehy uzavřen se svojí pramicí,
a jako s výsostí pád labutího peří
mír dotýká se duše chvějící.
Neb tady živ jsi byl jak žlutý motýl jara,
bez vášně záhubné, jen pro touhu a ples,
dnes v stesku taví se tvá připomínka stará
na luhy parnaté, na dolinu a les. –
Na příkrou, zžehlou stráň, kde ještěrka se kmitne
a bytost rozplývá se v samotě své v nic,
a slunce obrovské a ztravující, třpytné
svou krví polévá tu prsa borovic.
Kde dálky spájejí se s oblačnem a řekou
na souhru měnivou jak barva opálu
a srdce prolnuto jest melodií měkkou,
již soumrak ucelí z ran věžních cymbálů.
Kde v háji jako flór se stinný prochlad stelestele,
cit marný vzbuzuje hlas temný čermáka
a v noci vzrušené jak duše bez přítele
když hledí mátožně tvář luny dvojaká.
33
Sám volný světa duch kde vane z hor a skalin
snům lidí náchylný, však věčně neznámý,
šťav síla bylinných, i jahodí a malin
se těžko vdechuje a lehce omámí.
Kouř modrý, poklidný kde z vesniček se nese
a klepá rozvláčně taj mlýnských složení,
kde ženky mnil’s, že spí tu na pažitech v lese,
a živými jsou mech i kamení.
Kde’s miloval, byl prvně zrazen ženou,
čas léčil tekoucí tvé srdce zbodané,
kde marná láska tvá se silou omlazenou
v těch místech znovu plaše vyvstane.
Tam, černá zem’ kde zašepce zas’ k tobě
a mateřsky tě zlíbá, ukojí,
a v poli smíření na zeleném kde hrobě
se rozvonějí růže levkojí.
Tam sen tvůj – vesluje – si tichem cestu razí,
by zůstal bez bouří tu v zátočině tkvět’,
kde v slepém zrcadle nic víc’ se nezobrazí
než vnitřní, neslyšný a harmonický svět.
34