HÁJ
Jdou útlé chvilečky, jež ticho srpem stíná,
a za trest – zdá se ti – že zemřeš, kdybys dech’,
v tvé chřípí vstupuje, kol vanouc, práchnivina,
a stářím života je živen suchý mech.
Pod krokem koloucha snad větvička se zlomí,
pád suché šištice, snu hraničí se stav,
svým krátkým šelestem kol rozechvěje stromy,
pro sílu tajemství, co moh’, to vykonav.
Však měkkost lyšajů má pohyb černých snětí,
jímž sosna k sosně tu se chýlíc hovoří,
a klenby průhledem zříš mráčky volně jeti,
jak plují vzdálené kams’ lodi po moři.
Hub život tajemný tu bez odezvy spěje
jak léta v samotě, tak zevně bezcenný,
jak tvoje sny, jež vzejít’ bez naděje
jsou z vševládnoucí vůle určeny.
29