FILEMON A BAUCIS
Myslíme-li na dny dávné, slova, jak když pentlí mávne,
vějí v ústech našich;
každý věk má svoje ráno, jak je v tesklivosti psáno
v starých almanaších;
po jitrech svůj soumrak šedý, pro což básník málokterý
volí výraz jiný:
mezi rty má jitro dnešní sněhobílé poupě třešní,
večer jeřabiny.
Na hranicích dob a věků cit se láme ve člověku,
větrá zdivo vůle,
slza leptá barvy žití, nutno hořkost okusiti
chvíle uplynulé...
Starý pokoj vážně ztichlý, jako by v něm byly dýchly
mroucí rtové času,
kde cítíme jevy samy chráněné být’ záclonami
od zevního jasu.
Nábytek kde vetchý, matný, sekretáře, stolky, šatny
praští v kloubech suše,
hláskem, který ticho plení v nestřeženém okamžení
z odevzdané duše.
39
Kde kyv hodin tichu velí, nemaje nic na zřeteli,zřeteli
než své dílo chudé,
slyšeti tak v jeho znění jednotvárné: bylo – není,
bylo – není – bude.
Podobizny jako klamy mrtvých lidí s parukami
na stěně kde visí,
kteří hledí velmi přísně, ač jim mušiny a plísně
rozmělňují rysy.
Podoba kde krásky zvadlá utkvěle zří do zrcadla,
jež jijí pohled její
vrací s chladným, krutým divem, jak se nikdy v světě živém
kráskám nevracejí.
TamTam, kde spinet šerý, snící, o mrtvolné klávesnici
stále ještě čeká,
dotkne-li se večer kdysi, až se snění s žitím smísísmísí,
kostic ruka měkká.
Jestli ještě strunu vzbudí, puklou dávno v jeho hrudi,
úhoz ruky bílé,
zachvěje-li celým tělem v mrákotě let obestřelém
něžné cantabile.
Starý pokoj vážně ztichlý, jako by v něm byly dýchly
mroucí rtové času,
kde své touhy končí, maří, tichouncí dva lidé staří
sněhobílých vlasů.
40
Sebe jenom jaksi slyší, z jednostejné sféry dýší,
z jedné strasti tráví,
o pamět se spolu dělí, vedou hovor odumřelý
nad koflíčkem kávy.
Kdež jsou v sněném světě sami, za hry piquet nebo dámy,
hynoucí a zchřadlí,
pod svícny a pod obrazy, jejichž mrtvý výraz mrazí,
sloučen se zrcadly.
Tady, kde smrt v jemném šeru, odsunujíc portieru,
k oběma se chýlí,
slza leptá barvy žití, nutno hořkost okusiti
uplynulých chvílí.
41