HVĚZDA MOŘSKÁ
Tvé – z Plejad nejbledší a nejsmutnější květe –
tmou oči zvětšenézvětšené, sem kosmem pohlédněte
na zápas krutý,
jak plachá zem’ se lokti moře vzpírá
a všecky víry vod i všehomíra
jsou vyzvednuty!
Ty, z Plejad nejbledší, jež’s Alkyonou zvaná,
snem hořkým vzývaná a nocí ukrývaná,
patř na má muka;
má loď je vrak, jejž opustily krysy,
cár servaný kde místo plachet visí
a stožár puká.
Má loď je střep, jenž čeká na smrt bídnou,
pruh země mé už oči nezahlídnou,
niž pláčem zrosí,
van zmaru kol jen ševelí a čiší,
jak tiše by se vrhal dolů s výší
stín albatrosí.
Jsem v černu sám. Sám na zádi i přídě,
strach za mnou jde, po bezmoci mé slídě
jak upír němý,
ni neustanou vodstva v bití hranyhrany,
již rozevírá propast chřtán svůj slaný,
kdež ustele mi.
7
Kdo rubáš dá však z dehtované juty?
Kdo houkne salut hrdlem zadrhnutý
při pádu s bradla?
Kdo kámen k nohám připevní a k hlavě,
by schránka lidská těžce, kolébavě
až ke dnu padla?
Kdo... Jsem sám a sám. A černo, pusto kolem,
svár živlů v hloubích pod arktickým polem
jen běsní v hluši...
Ty, z Plejad nejbledší a nejsmutnější, shlédni,
ať vstane den, či víc se nerozední,
na moji duši!
Ze sester nejbledší, jež’s Alkyonou zvána,
jež’s touhou šílena a hořem obtěžkána,
šíp slastný vbodni
do srdce plavce, jehož bárka tone!
Tvůj vlas mi zhebči, cudná Alkyone,
mé lože vodní!...
8