JÁ ŽIJU MEZI KVĚTINAMI
Vizte lilie polní.
Evang.
Roztály v slunci ledy zimní.
Pá lidé! Dost mám žití s vámi,
vy sobci zpupní a neupřímní,
teď budu žíti s květinami.
Nevěrců není mezi nimi,
každá se zbožně dívá k nebi,
každá se modlí slovy svými
a knížek nemá zapotřebí.
Jen tiše prosí slunka, rosy –
jen vůní svou to šepotají –
a nedostanou-li, oč prosí,
nerouhají se, nereptají.
Jen v pokoře své skloní hlavu
a čekají, jak nebe uzná,
žít pro Boha a jeho slávu,
či zemřít, když je bouře hrůzná.
Jsou spokojeny se svou hrudou
a jedna druhé nezávidí,
bohatá nepohrdá chudou,
jak někdy bývá u nás lidí.
Jsou diskrétní! Když milující
nad nimi tajemství si sdělí,
v dál ony hledí s dětskou lící,
jak nezřely by, neslyšely.
Jsou hostiné a zvou si včely,
med, zlatý pel jim na stůl vloží,
9
a žádáš-li, by pro tě mřely,
mrou, odevzdány v ruce Boží.
A nebrání se, utrženy
když v sklenice je noříš tůni,
dál hledí na tě usmířeny
a mrtvy ještě dýšou vůni.
Že jsou tak skromny ve vší slávě,
i Kristus měl v nich zalíbení.
Květiny křesťanky jsou právě
a mimo ně snad jiných není.
10