ZLOMENÝ KVĚT
U vody hluboké vykvetl řásný. Nevěděl, jak je štíhlý a krásný. Díval se na slunce, na mraků lety, na hraní motýlů, na hvězdné světy. Díval se s úzkostí na pění ptáků – slzy mu zářily ze smutných zraků. Nevěděl, k čemu je na této zemi, proč se jí držet má kořínky všemi? Chtěl by jít na kopce, v dálky se dívat, chtěl by jít na hvězdy, po řekách splývat. Chtěl by se s ptáky v blankytu koupat, s poutníkem jedním do lesů stoupat – 7 hovořit s lidmi na celé zemi – a musí stát zde vrostlý a němý. Pojď, broučku zlatý, jenž hryže a ssaje, pij med můj sladký, co v kalichu zraje. Přijď, princi zlatý, ve hbitém letě – mne už nic netěší na tomto světě! Brouček se nalokal medu a vůně – a zvadlý květ spí v hlubinách tůně. 8

JÁ ŽIJU MEZI KVĚTINAMI Vizte lilie polní. Evang.
Roztály v slunci ledy zimní. Pá lidé! Dost mám žití s vámi, vy sobci zpupní a neupřímní, teď budu žíti s květinami. Nevěrců není mezi nimi, každá se zbožně dívá k nebi, každá se modlí slovy svými a knížek nemá zapotřebí. Jen tiše prosí slunka, rosy – jen vůní svou to šepotají – a nedostanou-li, oč prosí, nerouhají se, nereptají. Jen v pokoře své skloní hlavu a čekají, jak nebe uzná, žít pro Boha a jeho slávu, či zemřít, když je bouře hrůzná. Jsou spokojeny se svou hrudou a jedna druhé nezávidí, bohatá nepohrdá chudou, jak někdy bývá u nás lidí. Jsou diskrétní! Když milující nad nimi tajemství si sdělí, v dál ony hledí s dětskou lící, jak nezřely by, neslyšely. Jsou hostiné a zvou si včely, med, zlatý pel jim na stůl vloží, 9 a žádáš-li, by pro tě mřely, mrou, odevzdány v ruce Boží. A nebrání se, utrženy když v sklenice je noříš tůni, dál hledí na tě usmířeny a mrtvy ještě dýšou vůni. Že jsou tak skromny ve vší slávě, i Kristus měl v nich zalíbení. Květiny křesťanky jsou právě a mimo ně snad jiných není. 10

POTULNÝ ZPĚVÁK
Vy květiny věčně němé, prosíte za mnou v dál, když kráčím v cizí země, abych vám zpíval, hrál. Já umím hrát a zpívat po zkvetlé rovině, vy umíte se dívat tak zářně a nevinně. Vy umíte v pozdrav kynout ručinkou z hedbáví – a já vás musím minout do širé dálavy. Tu hledí anemonky v bělostných košilkách, tu blankytové zvonky zní neslyšně, jen v snách. Z příkopů sedmikrásky, z niv pampelišek zář a z hvozdů, plný lásky, koniklec samotář. 11 A blatouchů zlatých žíly se táhnou lučinou a s petrklíči slily se v záři jedinou. Kopretin celé lány jak sněhu záplava, a jitrocel na rány mi léku podává. A šalvěj modrým retem mi líbá nohou prach, mateřídouška šeptem jen vzdychá vonné: „Ach!“ „Ach! jak jsi šťasten, pěvče, že můžeš pět a jít a hledat v kraji děvče, jež tebe bude chtít. Z nás každá připoutána, k své hroudě zakleta – ó, jak je krásně, zrána jít v slunci do světa!“ Tak každá kyne, zdraví, co svět jich širý zná, jen jedna pyšné hlavy zří se skal – divizna. Já na kvítí se vpravo i vlevo ohlédám a volám: Buď mi zdrávo, mé dítě, zde i tam! Po prvé hled váš chvátím a jistě naposled – 12 až na podzim se vrátím, vás nebude znát svět. A možná, možná taky, že vy budete kvést a mne, s mrtvými zraky, kol uvidíte nést... Váš život je tak krátký – můj není delší moc – až za rajskými vrátky zas zkvetem. Dobrou noc! 13

PÍSEŇ JARA
Nebesa plna jásotu a bájí zvučí jak modrá lyra všehomíra, neviditelné ruce na ni hrají, v zoufalém srdci nová roste víra. Blankytem táhnou oblakoví snové záříce shůry nezkaleným štěstím, v podoby vidin mění se vždy nové, skřivani věstí ráj ti nad rozcestím. Šípková růže zardívá se z hloží, z rozpuklých hájů slavíci zas tlukou: Nebesa vypravují slávu Boží, obloha hlásá dílo jeho rukou. 14

MOCHNA JARNÍ
Sníh ještě taje v úvalech, již milá kvítka mají spěch, drobounká, v zlaté korunce, se dětsky smějí na slunce. OÓ mochno jarní! Ty něžný kvítku na svahu, máš první ze všech odvahu z bran země vyjít v slunce svit a srdce smutné potěšit – ó mochno jarní! Ty v říši květin Paleček, nejprvší zlezeš kopeček a nebojíc se mrazů, běd, už vítáš jaro, blažíš svět – ó mochno jarní! Až koberce jsou prostřeny, pak teprv hrdě oděny jdou tulipány, pivoňky pro slávu na své záhonky – mochničko jarní! Ó mochno, milá sestřičko, též já jsem vyšel raníčko vstříc nové vesně v jarní den, jak ty jsem mrazem popálen – má mochno jarní. 15

TITYRE, TU PATULAE... Duben na jihu.
Zde sedím nad mořem pod třešní zkvetlou a bezstarostně vzpomínám své vlasti. Tam pastýři se chvějí o svá stáda a pomlouvá druh druha z čisté lásky a dílny hučí, rolník brázdí půdu a učitelé drou se s mládím vzpurným a žurnalisté z čisté vzdělanosti si kalamáře lijí na hlavy... Já sedím si, procul negotiis, a dýchám zhluboka ten vonný vzduch a sluním hřbet tak krutě pobitý. Neznámí lidé z práce helekají, neznámí ptáci pějí z vinohradů, neznámí broučci lezou po mé noze, neznámé květiny mé ruce líbou a po tichounkém, jako spícímspícím, moři se tratí v dálky lodi neznámé... 16

MÁJ VE FARNÍ ZAHRÁDCE
Máj po špičkách jde, nesen vánky. Před ním šly vonné fialy a hyacintky s tulipánky se ve průvodu kývaly. Meruňka, celá v říze bílé, mu svůdně vyšla v ústrety, a špačci, samá kratochvíle, dělali o něm klevety. A rybíz křivý, hrbolatý, umrlý teskný samotář, vzplál mladým listím – láskou vzňatý má kolem hlavy svatozář. A stará hrušeň v poupat tříseň se halí tiše, samý třpyt – jak básník, jenž má v duši píseň a chystá se ji vyslovit. Ba i ten chrám, kmet ustaraný, se rozchvěl sladkou arií a zpívá, celý rozplesaný, Královně bílé, Marii. A Máj jde tiše, sype kvítí po cestách, stráních, po háji – a srdce smutné opět cítí, že nejsou snem sny o ráji. 17

ZAHRADNÍK
Tak vyprahlá byla v květnu země! Stromy vadly, prach na všecko se věsil, květiny skláněly něžnou hlavu jak beránci, vedení na popravu. Aj! Zrána vše bylo zkropeno rosou, jež blyštěla se stromů v těžkých krůpějích, dláždění ulic i červené střechy čistě umyty a záhony černé, šťavnaté, vodou napity! Vše novým dýchalo žitím, osení bujelo, stromy smály se v blankytné, slunné nebe, květ každý osvěžen k slunci se díval a ptáček ve větvích radostně zpíval! To v noci přišel Zahradník světa, zaléval velkou konvou těžkých svých mraků, zaléval pečlivě velkou zahradu stromů a trav, ni místečka suchého nikde nenechav. 18

KAPRADÍ KVETE
Kol jiskřivé šero a vlahý vzduch – to noc byla svatého Jana, jdu lesnatým údolím, tichý jak duch, a pátrám, kde k pokladům brána. Zní teskné kukačky kukuku a z lesů zpívají víly – (ha, bojím se, chytnou mne za ruku) a rusálek zjevy v rozpuku se koupou a čeří proud bílý. A neviditelní broučkové kol hořící lampičky nosí – a zhluboka dýchají hájkové, či volá mne do hlubin kdosi? Hle, svítí tam něco pod stromem, to kapradí kvete zlatem, hle, kývá to na mne, pojď jen sem, pojď utrhnout snítku chvatem. Tak toužně jsem hleděl v zlatý kout, leč v houštině pro květ jsem nebyl, já bál jsem se ho doteknout, duch černý se za ním šklebil. Leč kdybys tam ty byla, rozmilá, ty byla bys se mnou tam vklouzla – že ty jsi tam ale nebyla, já sám jsem se obával kouzla. 19

SLUNEČNICE
Vlak pádí v slunný letní den – dům strážný vedle trati, a za ním role slunečnic se v letním slunci zlatí. Jak škola zbožných prosebnic tu stojí v zlatohávu a sborem k slunci v jeden směr svou pozdvihují hlavu. A sborem se mu klanějí a vzývají své božství – nikdy jsem nezřel v modlitbě tak veliké jich množství. Tak všechny byly vnořeny ve svoje ideály – jenom ty zadní všetečně se na vlak ohlédaly. Můj Bože, už i květiny pobožny nejsou všecky! Měj, prosím, tedy shovění s lidskými také děcky! 20

NEŠŤASTNÁ LÁSKA
Vysoká slunečnice – po ní se svlačec pjal a v její zlaté líce roztoužen pozíral. Svůj bílý kalich zvedal, by dosáhl až k ní, by mohl zulíbati ty tváře sluneční. Leč ona stála hrdá, tak chladná docela – a svlačci v oku velká se slza blyštěla. 21

SPOR KVĚTIN
Děl PETRKLÍČ: Já Vesně otvírám a zvoním lidem ve přírody chrám, a poutník-li mě na lučině zočí, rozjasní zraky, kloboučkem si točí. MATEŘÍDOUŠKA šeptala: Mne zase teší velice, že první jsem se dostala do Erbenovy Kytice. Všude je čtena, ode všech znána: „Zemřela matka, do hrobu dána...“ A nato praví POMNĚNKA: Toť vše jen báseň, domněnka. Leč skutkem jest, že zřím, jak dětské oči a milenky mne nosí ve vrkoči! A nato dechla RŮŽE vůní čarovnou: Já uznanou jsem květin královnou! Jsem ctěna od snílka i od velmože, mne královny si stelou na své lože! Tu MUČENKA dí fialovým retem: To všechno páchne tímto nízkým světem, z vás ale žádná tady není, jež slavila by Krista umučení! Hned nato LILIE dí ve skromnosti: Já symbolem jsem ctnosti, nevinnosti. Kdo kněžnu nebes uctít chce, ten moji tvář s nadšením svatým staví na oltář! A nato hořký POLÍNEK se vzrušil ze svých vzpomínek: 22 Co ctnost i krása tam, kde není zdraví? Mne jako lékaře svět celý slaví! Poslední, hrdě šíji vzpjav, děl nevšímaný BOLEHLAV: Já, nejslavnější, končím vaši vádu: Já Sokratu jsem otevřel říš Hadu!* Tu v zmatku každá květina uklání hlavu do klína: „Má pravdu? nemá?“ dumaly... Filosofie nestudovaly! * Sokrates, největší mudrc řecký, byl otráven bolehlavem. Hades bylo řecké záhrobí.
23

SLAMĚNKY
Letos mi vyrostly moc krásné květy, kořenně vonné, bílé, ruměné a nevadnoucí jako amulety; jsou to mé divné květy slaměné. V kytičku svázal jsem je tenkou nitkou a dolů květem jsem je zavěsil, tak ustrnuly a jsou živou kytkou. Co jsem se z ní už dávno natěšil! A přišly mrazy, vánoční pak sněhy, kdy kvítko jest už bájí, vzpomínkou – a slaměnky mé plny krás a něhy, jak včera vzkvetly by, tu čerstvy jsou. Tak, milý příteli, toužíš po kvítku pro celý život? Nevol si pomněnku ni cyklamku ni růži aksamitku – vyvol si drsnou, věrnou slaměnku. 24

CHRYSANTHÉMY
Fialek vůní dýše svět, jdou petrklíče, třešní květ, je pampelišek plná pláň, svět každý keř a každá stráň, jen jeden chrástek nejde sem, nezkvétá, neplá – chrysanthém. Aj hleďme, k zářným letnicím pivoňky v plášti hořícím se vzňaly ze zeleně trav jak veských dívek zdravý dav – leč bez květu, tak chud a něm, stál nevšímán stvol chrysanthém. Tu v cudné kráse vznešené, šly lilje, v atlas oděné, šly do chrámu, šly k slavnosti, kol svatých stály v jasnosti. Kdo bez poupat dál patřil v zem, byl chomáč chvějných chrysanthém. A potom k tancům, na hody šly vábných růží průvody, v hedbáví žlutém, v sametu, motýly a med na retu – jak popelka dál se svým snem stál v koutku keřík chrysanthém. A potom davy slunečnic vypjaly k nebi zlatou líc a pyšně stály na slunku jak obři, zlatou korunku – leč v prostém šedém hávu svém se krčil dál keř chrysanthém. 25 Až jeseň zvlhla zasnilá a v rubáš květy zavila a plameny jich zhasila – tu teprve se zjasnila a nad hroby se brala v sněm nádhera zkvetlých chrysanthém. Do jíní třpytných babích let vznášely hořící svůj květ a vzpomínaly spanilé na květy dávno vyžilé. Svou sílu k žití v čase zlém si uchoval květ chrysanthém. 26

ŘEPČÍK KRÁLOVSKÝ
Cizácký nadutče z panského sadu, vzhlížíme k tobě,tobě jak k sličnému hadu. Z Persie přišel jsi, s pány se bratříš, k srdci’s nám nepřirost´, jdi si, kam patříš. Bělavé dolíčky v ústech máš medu, my v nich však tušíme krůpěje jedu. Nejraděj máme své domácí kvítí, to pro nás voní, dýše a cítí. 27

BELLADONNA Chansona o rulíku.
Vy mámíte mě, krásná paní, váš úsměv a váš čárný zrak, Vy vznášíte se i v mém spaní jak zlatý, bájný rajský pták. Dlaň vzpínám po Vás, libovonná – leč zpátky mne zas volá kdos... ó Belladonna, Belladonna, ó Belladonna Atropos! Což nevíte, že jste už něčí? Jenž staví na Vás štěstí hrad? Což nevidíte nebezpečí? Že s bloudem – srdcem nelze hrát? Smích máte záhadný jak Monna a s vášní hráte o můj los – ó Belladonna, Belladonna! ó Belladonna Atropos! Ty bílé perly vašich zoubků, kyn vaší hlavy půvabný, těch vašich očí tmavou hloubku já vidím ve své dny a sny. Ó, pomněte, co řekne Ona, jež věří ve mne bez všech pós! Ó Belladonna, Belladonna, ó Belladonna Atropos! Ó hrobe krásný, obílený! Jak svůdný je váš hlas i hled! Na líci máte půvab ženy, leč v srdci smrt a hada jed. Ret váš je třešně medovonná, 28 kdo však ji Polkne! Boha pros! Ó Belladonna, Belladonna, ó Belladonna Atropos! 29

LUČINA
U říčky v houští lovím raky a za mnou v slunci lučina. Co pestrých květů mámí zraky – co tráva, to je květina. Ten koberec sem spadl z ráje, v něm vyšití jsou motýli, toť prales květný, travin háje – kdo zbloudí v nich, ten zešílí. A vůně! Vůně nektarová! Tak z hlubin hruď si oddechá, okřívá k žití jako nová – vše balzám! Rozkoš! Utěcha! Jen něčím snění zakaleno, jen jeden žal jde duší mou: Že vše ta krása uschne v seno a že ji krávy sežerou... 30

TAKÉ KVĚTINA
Za jednou jsem chodíval do zahrady zrána – zda už listí rozvíjí pro svojeho pána. Chodíval jsem, chodíval, zaléval a choval, z jejích šatů zelených listů ulamoval. Lámal jsem je, snášel je v trudných dobách války, sušil je a lisoval, kropil do obálky. A teď z dýmky valí se modré mráčky dýmu, jak se libě vzpomíná v pochmurnou tu zimu. Dýmám, sním a vzpomínám rozkvětu a rosy – ale moji domácí ti si drží nosy. 31

U LESA
Se svými starostmi úřadu, války vystoup’ jsem nahoru na Kosíř lesný a tu jsem do vřesu unaven klesl. Přes horké čelo, vánek mi zpíval: „Ej, co se starám o včera, zítra, lehounce těkám kvetoucím světem.“ Nade mnou hravě motýli letli, křídlaté květy: „Ej, co nám do toho, co v městě tam dole chmuří vám čela. Co dnes a co zítra? My stále s květu těkáme na květ ssajíce medy. Jeden jsem v plášti smutečním, tmavém, ve zlatém druhý, v blankytném třetí – ale to jest jen hra, maskeráda jasného žití.“ 32 A s nimi v souzvuk bzučel si čmelák, jenžto se přede mnou v divizně houpal. A za mnou stály bory a jedle pějíce píseň: „Jaképak starosti? Bůh řídí světy. Proto my stojíme vážně a tiše, šeptáme vánkem pradávné zkazky, bouříme vichrem všemoci hymny, shlížíme v klidu na muchomůrky i na hřiby bílé, které se tísní pod naší střechou. Nám vše jest jedno, žíti či nežíti – daleko je však vrásčitá starost, o zítřek péče...“ A jako štěrky nánosy věků padaly stesky i s mojí duše. Ó písni lesa, moudrosti žití! 33

KOSODŘEVINA
Na nejvyšších místech života roste, lomcovaná větry, srážena lijavci, pohřbívaná ledy a sněhy, stále ubíjená, stále se vzpínající – živoří, ale roste přece. Zbloudilý průkopník na ohrožené posici, hlídka života na ztracené vartě. Křečovitě drží se skalnaté půdy, zápasí o každou krůpěj životní mízy. Jak krásně je stromům tam v údolí v panských parcích: Slunce je líbá, deště je hladí, zahradníci je pěstí a šlechtí, mrví a zalévají. Ty mohou rozložit mohutně údy, rozkvétat zlatem, voněti medem, bohatě rodit! Má píseň roste na bouřných místech, rdousená starostmi, dušená hořem; jen úkradkem vyšlehá, zkřivená, sražená, nedohyčkaná, drsná – ale pravá. Kdo má oči k vidění i v ní uvidí záblesk síly a krásy. 34

ČESKÝ STROM
Tak zatarasen, osekaný náš strom má růst jen ve stínu, má nosit plody sladké many pro cizí hostinu. Kmen druhý stojí na výsluní v trávníku parku, zalíván, korunou vzneslou hrdě trůní, jak velitel a pán. Však tebe tlačí do zákoutí už dlouhá, smutná století, bys nemoh’ krásy rozvinouti – šíp často proletí. Však přece rosteš, pevně svíráš zem rodnou svými kořeny a silné větve rozprostíráš, v zář nebe vnořeny. Do dálky vůně tvá se ztrácí, mohutný vzrůstáš jako lev, a přilétají nebes ptáci, by slyšeli tvůj zpěv. Jen uchovej svůj zdravý kořen, přerosteš zášť a soka hněv, a až se skácí, věkem zmořen, ty dáš mu dřeva na rakev. 35

STROMY ZA ZIMY
Bez listí stojí v zimě stromy, zří zoufale v báň nebeskou, do výše zří a ruce lomí a stydí se, že nahé jsou. Ó Bože v nebi, jak tu bídně stojíme chudy, ztupeny – proč jsi nám v podzim tak nevlídně vzal plody, květy, lupeny? Kol chodí lidé ve svých šatech a zvířata v svém kožichu – jen my tu v zimních mrazích, blatech stát máme nahé potichu! A Hospodin pln smilování jen zahradám svým pokynul, květ sněhu padal s nebes plání a stromy v kožich ovinul. A stromy stojí v pláštích řásných, hvězd plno v nich a démantů, tu stojí plny květů krásných a zbožný dík z jich vane rtů. 36

BOR V KAMNECH
Slyš, oheň hučí! Bor v kamnech blkotá a hukotá – to vzpomíná si svého života: Jak hučel celý les, když vítr vál a vrcholky až k zemi ohýbal. Jak praskalo, co bylo zteřeno, a polámáno v prachu leželo. A kdo byl zdráv a síly pln, jak král po bouři hrdě stál a v slunci plál! Ó dobo hrdinská, být bouří uchvácen, buď zvítězit neb býti vyvrácen... Ó, ještě jednou přijď, ty burná vichřice, a vášnivě nám zaber do kštice! Slyš, oheň mlčí! To bor si s tichou slastí vzpomíná, jak pod ním tábořila srnčí rodina. A jak v něm zapraskují jiskerky, vzpomíná na své mrštné veverky. Vzpomíná muchomůrek, jahod červených a na karkulek dovádivý smích. A teď si pohvizduje píseň zpaměti, již kos a pěnkava mu pěli na sněti. A potom ve vzpomínkách zmlkl docela, jak bílá mračna modrem letěla... A v slunci blažena tak stála borovice a vroucí slzy pryskyřice jí tekly s ošlehané, rozbrázděné líce... 37 Sen zašlé krásy dotlel v noci kamen Zhas’ poetický život... Ticho... Amen. Nad domem v dálku chvátá bouř a nese k borům vzpomínku – jen kouř. 38

KVĚT KAMENÍ
Ó, nemysli, jen lidé že mají lásky čar – milují ptáci, ryby a květy všechněch jar. I tvrdý, rozbrázděný dub láskou vybují, ba i ty mrtvé, němé kameny milují. Jen otevř nitro skály a najdeš krystal v ní, i krystal ten je kvítko a lásky znamení. Ba ve všem na tom světě čar lásky bytuje, vždyť i ten kámen kvete. Kdo kvete, miluje. 39

ZIMNÍ KVĚTY
Mráz kreslí na mých oknech své něžné květiny – palmety fantastické, řásnaté lekníny. Hle, i ta chladná voda v par mlhu zakletá, když přijde její chvíle, miluje, rozkvétá! A marně ty, mé srdce, chceš chladně zírat v svět: Tvá chvíle vzplá a musíš též láskou zahořet. 40

NEBESKÁ ZAHRADA
Znám jednu velkou zahradu, ta rozkvétá jen v noci, kouzelnou krásu otvírá tu užaslému chodci. Slunečka, astry, čajovky a zářné pampelišky z nebeské velké zahrady shlížejí na mne z výšky. A mezi nimi zahradník – kníže – se procházívá – a na kvetoucí hvězdy své se starostlivě dívá. Potom se ztrácí do hradu a pláče tam a stená – vždyť ráno bývá lučina slz rosou postříbřená. 41

OKNA DO RÁJE
Hvězdy jsou okna do ráje dálkami světů zastřená; v důvěře oko hledá je, v zklamání srdce zastená. Kdo se až k oknům vyšvihne, závrať jej věčna uchvátí; uvidí, vlasti zabude – k smrtelným už se nevrátí. 42

DĚTSKÝ POPĚVEK
Přišel čmelák na květinu, ptal se po pivu a vínu. „Není piva ani vína, je tu jenom medovina.“ Není-li tu nápoj jiný, tož mi nalej medoviny. Napil se do pána krále, rozzpíval se, brumtal dále. V kožíšku a beranici potloukal se po květnici. Nepracoval, neukládal, s květinami se jen hádal. A když vytlouk’ všechny šenky, šel se dívat na panenky. Na tom zakládal si cosi, královské že barvy nosí. Nemyslíš, že barvy samy nejsou ještě zásluhami? Jenom život ctnostný máš-li, potom tebe barvy zkrášlí. 43

VÝSTRAHA
Květinky v sádku pod lesem, když přijde k vám tyran, jejž znáte, a bude vás volat sladkými jmény, ó, nevěřte mu a neodpovídejte mu něžným vzdechem, neb on je krví potřísněný. Když bude vám zpívat a lákati vás k písni, chvějte se a odvraťte hebké své tváře, on není dítětem, jak v písních lže světu, on básníka, vašeho bratra, vrh’ do žaláře! On s vámi hovoří a na úklady smýšlí, on vaši sladkost opěvá a snuje těžkou zradu, vy tiché, jste nevinné a on v moci své se pyší – ó, zavřete svá očka, když vkročí na zahradu! 44

PANTA RÉJ
Tu vlnku v potoce, jež líbá nohu tvou – ó, chyť ji divoce, než proudy odnesou! Ó, zachyť ji, než mořská tůň ji schvátí – ta už se k tobě nikdy nenavrátí! Ta réva slunná, jež k tvým oknům popíná se – už nikdy v takové se nezjeví ti kráse! Ó, zachyť v duši obraz ten, než smrt ji schvátí – v tom tvaru, úsměvu se nikdy nenavrátí! Myšlenka krásná, jež ti bleskla v duši – ó, zachyť ji, než navždy zapadne ti v hluši! A do žuly ji vtesej, než ji zapomnění schvátí – v té kráse první už se nikdy nenavrátí. To kvítko v ruce tvé! Ó, vypij něhu zrakem, než zhasne oko tvé a zakalí se mrakem. Co zkvete v přírodě, v nic nenávratně splyne – jen duše zůstává a věčnou žízní hyne. 45

ŠEL ROZSEVAČ
Šel rozsévač a slunné sprchy na sirou zemi rozsíval, a jedna padla v sněžné vrchy a sníh se v bystřen rozplýval. A jedna padla v jizbu kmeta, jenž oučtoval již se světem – a náhle zapomněl svá léta, jak byl by šťastným dítětem. A jedna padla do tmy křovin a hned z nich dýchly fialy a v loubí stromů tisíc novin z niv dálných špačci zpívali. A jedna v jizbu lakomcovu, jenž čítal zlato na stole, ten hněvně začal čítat znovu, že zmaten byl, pln nevole. A jedna zlatá prška slunná zapadla v srdce básníka, a jeho srdce jako struna hned sladkou písní naříká. A dávno prška zhasla zlatá i rozsévač sám v bezdno kles’, leč lásky, štěstí píseň svatá ta v srdcích svítí ještě dnes. 46

TOUHY
Z potůčka, jenž se blyskotá, ční metlic různé květy, roj mušek nad nimi v slunci hrá, své tance slaví a vzlety. Rej nahoru, dolů a do sebe – tak život krátký si krátí, hned radostí vzlétly by do nebe – i slunce se musí jim smáti. A všecky mušky nadšeně chtí získat květiny lásku, a posloucháš-li upřeně i zpěvy zaslechneš hlásků. Leč květina stojí tak vznešená, tak vážná, pyšná a chladná, z těch mušek všeckých, co jich zná, ji nezvábila žádná. Jen stále, stále horuje o jednom tulipánu, jenž jednu lilji zbožňuje v zahradě velkých pánů. 47

KVĚTINY OČÍ
Dvě modré květiny – pár dětských zraků – se na mne dívaly. Jak modré nebe bez oblaků se ke mně vzpínaly. A já jsem svoje oči potrhané od květin odvrátil – neb v mojich očích vášeň plane, tam v těch mír nebes byl. V mých očích pochyba a noc je tmavá, však ty se jitrem dní, tak tázavá ta dětská hlava zrcadlo zpovědní. Ó naději, ó lásko důvěřivá, ó pravdo, ověnčená snem! V těch studánkách se ráj usmívá, v němž já jsem vyhnancem. 48

POMNĚNKY
Dvé krásných očí se do mých zadívalo tak znenadání, jak by je z ráje znalo. Dvě krásné oči se na mne zasmály – tak náhle v světě – než jsme se nadáli. Já neviděl těla, já neviděl tváře, jen z očí se smála radostná záře. Jen jediný pohled tak hluboký, sladký – jen jednu vteřinu, jen okamžik krátký. A pak jsme se zase rozešli letem – těch očí už nespatřím a sám půjdu světem. A když na ně vzpomenu na krásu tu prostou, kam jenom pohlédnu, tam pomněnky rostou. 49

NEŠŤASTNÁ LILIE
Rozkvetla přes noc lilie – tak čistý květ, tak bílý je. Přilétla včela, pila med a za družkami létla hned. Přilétl motýl, vyssál pel a k jiným květům odletěl. Potom se čmelák přibrumlal, napil se a lét o dům dál. Pak červené dvě verunky do její sedly korunky. Plž potom, slimák oškliva, ohryzal lilji za živa. A vrabčák, jenžto nad ní spěl, jí bílý kalich pokálel. Pak spadla do ní housena – och, už je lilje ztracena. Tu dívka krásná sadem šla, pro oltář kvítí hledala. Vybrala květy vedle ní – lilie čeká spasení. Leč každý se jí vyhýbal, jen větérek ji zulíbal. 50 Zakvílel nad tou lilií, že všechnu krásu vzali jí. Že vzali její čistotu... konec mladému životu. 51

DÍVKA V ZAHRADĚ
Chodí sadem zářivá s lesklou konví, zalívá: Pijte, moje květiny, růže, máky, jiřiny. Prochází se, sama květ, v slunečný si zpívá svět: Rosťte, brukve, špináty, fazole i saláty. Nezapomeň, dívko má, že je jedna květina, kdyby vláhy neměla. že by zvadla, zemřela. Květina ta srdce je, opuštěné, vyprahlé, padne rosa z očí tvých, bude zase květ a smích. 52

PÍSEŇ
Květ o samotě plane, zanedbán, nevšímán, ó, jak by krášlil dívku, jsa do vlasů jí vtkán. Květ zapomněný zkvétá, v les dýchá vůni svou – a jak by vábil k líci, jíž plál by na prsou! Až kdysi dvoje oči květ najdou uvadlý a řeknou: Škoda krás těch, jež marně zapadly! Ó, miluješ-li koho, svou lásku zjev mu hned, než uvadne a zhasne a zajde v jiný svět. 53

NOLI ME TANGERE!
Já vím, že chudý jsem a malý, a když tvé božské oko jen se pohledem mým nezakalí, už královsky jsem spokojen. Neklaď mi na hlavu svých dlaní, nech daleko ten krásný cíl: Mně stačí už tvé pousmání, bych z plna srdce šťastným byl. Tam v dáli ostaň, z dáli zpívej do mojich dnů a mojich snů, bud’ z červánků, však nerozplývej, můj zjeve z říše cherubů! 54

DVĚ KVĚTINY
Dvě květiny znám vábné, jež otvírává den, jak ze zrcadel jasných z nich duše hledí ven. Hledí z nich láska, štěstí a soucit k trpícím, kdo zahledí se do nich, ten přestane být zlým. Dvě oči jsou ta kvítka, tak sladký jest jich hled, že ret můj jako včelka v ně slétá, píti med. A jestliže z nich někdy vyšlehne hněvu plam, tu rychle obě kvítka polibkem zamykám. 55

BUĎ BEZ STAROSTI!
Buď bez starosti! Co se stalo, nikomu nezradí můj ret – však zda to nezradí má píseň, nemohu dnes ti povědět. A kdybych ve hrob vzal to s sebou, já zaručit ti nemohu, že nevzroste to z hrobu květem a nezajásá v oblohu. Aneb to jakýs ptáček chytí a vyzpívá to výsosti – To věz: Co svěříš básníkovi, to svěřeno je věčnosti. 56

MINUL ČAS
Kakoste krásný, jenž díváš se teskně z lučiny svým okem hluboce modrým – neboj se! Já neutrhnu tebe! Ty doby dávno minuly, kdy v chtivosti dětské jsem po každém kvítku u cesty sahal. Ty kohoutku červený, jenž v žitě zlatém hoříš, jen plápolej a směj se, já ti neublížím! Ty zvonku blankytný, jenž v úvoze tichém tichým štěstím zvoníš, kloň hlavičku, kloň a o ráji zvoň – já nedotknu se tebe! Ty doby už minuly, kdy každý mě vábil květ, kdy každý jsem žádal ret – mně zaplatil svět už svoji daň. Nechť jiní mladší trhají a líbou – já jdu už jen v odříkání a v platonickém blahu jak slunce, jež s výše jen líbá. Mně celé tvorstvo je posvátným jak kytice na oltáři. 57

OSAMĚLÝ KVĚT
Plál kvítek osamělý na lesní mýtině, smál se a štěstím zářil jak dítě na klíně. Toužil po zraku lidském, po slovu nadšení, leč kolem něho znělo jen lesa šumění. Jen motýlek jej shýbal, jenž mednou rosu ssál, jen pramínek jej zlíbal, jenž v dálku pospíchal. Jen včelka zabzučela ve zlatých kalhotkách, jen vánek zkolíbal jej, jenž z jihu v sever táh. Jen mravenci jej znali a srna zasněná, andělé k němu z dáli spínali ramena. Leč kvítek osamělý po lidském oku práh’ – však neviděn a neznám uvadl v samotách. A tak má píseň roste zhrdaná, neznámá, sní o nadšené duši a lomí rukama. 58

VŮNĚ
Slavil jsem včera čtyřicátku... Hrst přátel věrných přišla k svátku – slavnostní básně, sklenky, zdravice, stůl bíle krytý samé kytice. Dnes přišel jsem a kvítí na mne dýchlo, jak bylo by zde mladé žití ztichlo, jak by zde rakev stála docela... Což moje mladost vskutku zemřela? 59

VÝČITKY
Jsi starý kněz, je vážný čas, máš nutných prací příval – nic nesluší ti, abys zas jen o květinkách zpíval. Co o lásce ty laškuješ a o vil luzném tanci – Když o něčem už zpívat chceš, sluší ti o monstranci. Skládej si dětem říkanky a veršuj katechismus, poučné spisuj čítanky, nemysli na lyrismus. Máš pravdu, milý, mluvíš tak, jak sluší na mudrce; nu, ale mluv s ním: jako pták je básníkovo srdce. I když je vtěsnáš do klece, hned ve snách zas je v poli a o jedlích a o řece ti v snění zašveholí. A myslí, že je volné zas, že v širý blankyt pádí – a jásavě zní jeho hlas o kráse, lásce, mládí. Já uznávám tvé důvody, nech mi však hrstku kvítí, nech mi ten úsměv přírody, nech člověkem mne býti. 60

STŘÍBRNÝ KVĚT
Stříbrná květina, bílá jak z jinovatky, rozkvétat počíná na hlavě mojí matky. Kdepak máš havraní, matičko, svoje vlasy? Kde je tvé zpívání, krásné ty mladé časy? Léta a starosti rozkvetly na tvé hlavě a ta už slabostí kloní se k čerstvé trávě. Stříbro to v rozkvětu ševelit slyším v bolu, že už zde na světě nebudem dlouho spolu. 61

FIORETTI V ASSISI
Jak Betlem leží na hoře to bílé město v pokoře. Zde narodil se lásky rek – náš milý svatý František. Jdu z basiliky k náměstí, kde v chmurné kráse dóm se tmí. Zde všechno svaté vnady má, vše líbám, hladím očima. Jdu z mocných středověkých bran kol svaté Kláry v jitra van. A hájem oliv prastarých jdu dolů, k cíli tužeb svých. Tam dole svatý Damián byl samým světcem zbudován. Jdu sádkem v drobný kostelík – sbor františkánů pěje dík. Jdu v jejich cely zadumán, chudoba svatá má tam stan. Pak vyšel jsem si za kostel, kde potok tichou píseň pěl. Potůček drobný jako náš, z domova taký dobře znáš. 62 Drobounký, úzký, pramen spíš, nohou jej snadno překročíš. A podél něho trávníček pln květinových tvářiček. Tvářičky známé z našich luk – ne cizokrajný nesouzvuk. Pomněnek, bílých sedmikrás, blaťouchů, jak jsou kolem nás. Pryskyřník, světlík tady je, slzičky Panny Marie. Jak doma jsi tu, všecky znáš a chápeš světce, proč je náš. On z našich květin prostých vnad učil se Boha milovat. 63

LILIE BOŽÍ
V té zemi, již zbožňuje celý svět, se zrodila květina bílá, sám Bůh se nemohl navidět tak skvělého čistého díla. I sklonil se k ní a políbil a vdechl v ní spásu světa – a od té rod lidský si oblíbil ji na věčná blažená léta. Té lilii básník holduje, když opěvat lidskou chce spásu, k té lilii malíř putuje, když nadzemskou vtělit chce krásu. A zvony vísek i katedrál Jí nejsladší plesy zvoní, a poutník za moře táhne v dál, by uslyšel písně o Ní. K Ní vzpínají dlaně své nemocní, kdo chromý byl, berly své složí, a z temnoty světa Jí jásot zní: Buď zdráva nám, Lilie Boží! 64 A já též poklekám před Tebou, dlaň pozvédám, lilie zkvetlá, by v uvadlou, zkalenou duši mou, vnik’ paprsek rajského světla. 65

SVĚTA KVĚT
Z květiny zrozen bílý Květ, tak líbezný a skvělý, že andělé, jej uvidět, s nebeských výšin spěli. A zpívali mu nadšeně a na své lýry hráli – že pastýři a ovečky jak omámeni stáli. Ze země Květ ten tělo vzal, leč duši s nebes výše, byl malinký, leč zář svou pjal nad svět a jeho říše. Když hvězda Květ ten spatřila, na východ pospíchala a smutným králům toužícím tu zprávu zvěstovala. A oni za ní přes pouště a přes srázy a hloží, by mohli zlíbat, uvítat, to krásné Kvítko Boží. Jeden mu nesl korunu, druhý kadidla vůni a třetí myrhu indickou – šli hledat Květ, kde trůní. A dlouhá léta Kvítek ten, rost’ utajený světu – znám jenom malé chaloupce v městečku Nazaretu. 66 A potom chodil po vlasti, nebeskou vůní dýchal, nejeden rybář nechal síť a za tím květem spíchal. Když dotkla se ho nemocná, hned novým zdravím vzplála, když pohlédla naň hříšnice, hned z hříchů svých se kála. A kdo řeč jeho poslouchal, měl krásy světa dosti, tak pustou země byla mu a snil jen o věčnosti. A proto vládci země té Květ na kříž vbili hřebem – a ve způsobě zakleté je nyní bílým chlebem. A na oltářích rozkvétá při sladkých zvonků znění a volá k chudým do světa: „Já dám vám občerstvení!“ 67

FINIS
Tak prostá je má píseň, tak lehce zaznívá – nic umění v ní není, tak každý zazpívá! Tak hravě vyplynula mi plna rozmarů – ó, jak je snadno zpívat o kvítí, o jaru! Já nehledal jsem rýmů, šly samy za sebou, jak ovečky když bílé se zvonky s pastvy jdou. Já nehledal jsem rytmu, tak sám se přitočil, když na kámen jsem přišel, hup! jsem jej přeskočil. Já nehledal jsem citů, jen srdce otevřel, a ihned pramen třpytný mi z něho hrál a vřel. Och, tak je snadno básnit a lehounko tak pět – jen brnkni v strunu: zazní, jest písní celý svět. Tak volně duše zpívá, tak hravě docela, že se vám ani nezdá, co trpět musela. 68 SMRT A ZÁVĚŤ KARLA DOSTÁLA LUTINOVA
Posledního února 1923 zemřela Karlu Dostálovi-Lutinovovi matka. Dožila se plných 77 let. Smrt matčina byla básníku podnětem, aby se staral o rodinný hrob na prostějovském hřbitově a o vhodný náhrobní pomník. Ustálil se na tom, že do rámce z kamene dá svým přítelem Janem Koehlerem namalovati velký obraz freskový. Dne 1. listopadu po předchozí dohodě poslal Koehlerovi náčrtek, jak si pomník představuje. Určuje přesně výšky jednotlivých částí, určuje materiál, určuje podobně i téma obrazu (viz reprodukci). V druhé polovici listopadu stihla Dostála nemoc: trombosa. Znal dobře, že je to choroba nebezpečná. Není divu, že jej, který tolikráte, už v mladších letech i za zdraví, myslil na svoji smrt, o čemž svědčí názorně četné básně, znovu myšlenky o posledních věcech člověka obcházely. Dne 26. listopadu 1923 posílá Koehlerovi tento dopis:
Milovaný mistře!
Ležím už týden. Mám prý trombosu v noze. Myslel jsem, že je to revma, chtěl jsem to přechodit – a tím jsem si velice uškodil. Myslím dál na ten pomník naší rodiny. Velice mě potěšil Váš slib, že mi to uděláte. Doufám, že teď už sedíte za kamny a že mi to brzo hodíte na papír, třeba jen „v tužce“. Zdá se mi, že ta pravá figura (Josef nebo Nikodemus) nesmí stát, nýbrž má také klečet, aby tím více vynikla postava P. Marie, která s tělem Krista tvoří obrácený kříž. 69 Pozadí myslím si v sieně, za hlavou P. Marie může zapadat slunce za hory jako symbol vzkříšení a dělat současně svatozář. Bylo by zajímavo, kdyby Josef byl Koehler a Nikodem Lutinov. Rád bych, aby v březnu byla věc už provedena. Potřebujete-li foršus, jen napište. – – – – – – – – – – – – – – – Jakmile budu zdráv, do těch Napajedel si zajedu, podívat se na Vaše dílo, které jsem už slyšel chválit. K Mikuláši Vám pošlu knížku o Rembrandtovi, která Vám snad způsobí trochu radosti. Při prohlížení jeho kreseb a leptů moc myslím na Vás. Ve Vás to vězí také. Jen ven s tím přes zimu, než nastane zedničina. Ta je sice velmi zdravá (kdybych já mohl zedničit, neležel bych teď jako Lazar), ale přece ne tak jemná. Srdečně zdraví Vás a Vaši celou rodinu Vás Lutinov.
Na okrajích dopisu ještě připsáno:
Může tělo Kristovo být tak ztuhlé nebo se musí nést na prkně? Jak lituji, že mne nikdo nenaučil kreslit a malovat! Matka pláče, ruce spíná – dívá se vyčítavě na diváky. Ten trnový věnec sotva může nést.
Na čtvrté stránce dopisu načrtl Lutinov tužkou znovu, jak si náhrobek představuje. Motiv je týž jako na skizze z 1.listopadu, jen že pravá postava klečí a tělo Kristovo je více prohnuto. Panna Maria drží trnovou korunu. Črta nese datum 25.listopadu 1923. Koehler dostal tento dopis 28. listopadu a za 70 dva dny nato přichází telegram do Stražovic: Lutinov mrtev.
Dostál, domnívaje se, že už nebezpečí minulo, anebo nejsa dostatečně důtklivě lékařem varován, dal na čtvrtek 29.listopadu svolati schůzi výboru okresního svazu Lidových jednot. Vypravil také jako obvykle číslo svých „Hanáckých listů“, napsal do „Dne“ pro „Hovory literární a umělecké“ literární stať „Rembrandt jako vypravovatel“ a s datem čtvrtečním odeslal, připojiv pro redaktora dopis. Byla to poslední práce Dostálova, vedle básně, kterou složil pro cyklus „Měsíce“. Ve čtvrtek dopoledne opravdu do schůze okresního svazu šel a celé jednání sám řídil. Necítil žádných bolestí a to ho osmělilo, že nezůstal ani večer doma a přes prosby domácích šel i do schůze místního výkonného výboru lidové strany. Byl sice jaksi unavený, ale zase celému večernímu jednání předsedal. Po půl 13. hod. večerní se srdečně se všemi rozloučil a ubíral se z Katolického domu do fary. Zvláštní shodou okolností se stalo, že šel sám. Nabízeného průvodu nepřijal. Škoda! U bašty v sadech klesl. Jak dlouho ležel, nemohl už povědět. Ale vstal opět a prošel ještě úzkou Vězeňskou ulicí. Na rohu do hlavní třídy těžký záchvat jej srazil opět k zemi. Strážník s jedním chodcem jej zvedli a zavedli až na faru. Zde promluvil ještě několik slov a upadl v bezvědomí. Kaplan dp. P. Alfons Glos udělil mu svátost umírajících, poslední pomazání, lékař pokusil se ještě oživiti činnost srdce, než marně. Krátce po půl 12. hod. noční Lutinov vydechl duši...
*
Podzim roku 1923 naplňoval Dostála-Lutinova jakousi podivnou tesknotou. Truchlivé, smutné, zatrpklé, zahořklé, zádumčivé a elegické myšlen- 71 ky bloudily mu hlavou. Třebas teprve 52letý pociťoval náhle stáří. Koncem září v básni „Zavřete okna!“, plné drásavého zklamání, volá:
Zavřete okna! Podzim nastává! – – – – – – – – – – – Zavřete okna! Hu, ten chlad tak mrazí!
Šest neděl před svou smrtí uveřejňuje ve „Dnu“ (13. října) básníčku „Finis – Konec“:
Až bude třeba odejít, tak odejdeme. Na pozemský svůj byt a štít se ohlédneme...
A zanecháme plný stůl svých snů a plánů...
A všecko zemské hemžení se bude malým zdát, až zjeví se nám v záření sám božský Majestát.
Skutečně, zanechal plný stůl snů a plánů... Ty všechny byly s ním dne 3.prosince v den sv. panny Barbory pohřbeny... Osamotněla jeho farská pracovna nahoře v poschodí i dole v přízemí. Právě tak, jako si to v „Osudech“ před 10 lety pod Koehlerovým obrázkem, znázorňujícím osamělou lampu, stojící na stole v horní jeho pracovně, truchlivě vyzpíval:
Jen ticho s němýma rtoma. Prázdná je komnata. A nikdo tu není doma, jen lampa rozžata. 72
A lampa lká a zpívá na stole v palmoví, v hloub komnaty se dívá a pranic nepoví.
Ten, kdo tu snil a toužil, ten navždy odešel... A bílou můrou kroužil kol ní jen tichý žel.
Básník opravdu navždy odešel. Platilo už jenom to, co sám o sobě napsal v jiné básni „Já ležím v rakvi“.
Složené ruce, růžencem ovinuté, nos vystouplý a oči zapadnuté – já ležím v rakvi.
Jsem smířen s Bohem, se světem a sudbou, mně pláč i posměch zní jednou hudbou – já ležím v rakvi.
Dvě svíce u mé hlavy třepetají jak bludičky. Zář jinačí je v ráji. Já ležím v rakvi.
Kdo přijde, stane, čelo poznamená a dí: Spi, hlavo uštvaná a unavená! Já ležím v rakvi.
*
Testament Lutinovův zněl takto:
„Moje závěť, sepsaná vlastní rukou dne 30.prosince 1921. Ve jménu Páně činím dnes na sklonku roku 73 své poslední pořízení a prohlašuji všechny jiné závěti, které by se snad vyskytly, za neplatné. Přebytky moje, které mi při skrovném živobytí zůstaly, pohltil většinou katolický tisk a jiné účely kulturní a humánní. Velmi trpěl jsem jako kněz i člověk tím, že přijmy mé byly přeceňovány. Jmění moje skládá se z nábytku, obrazů, 10 akcií Moravsko-slovenské banky a nějakých vkladů v Agrární bance, v Raiffeisence, v knihách vydaných a nevydaných. Hlavní dědičkou (generální) ustanovuji spolek „Družinu literární a uměleckou v Olomouci“. Tato nechť 1. vyplatí z pozůstalosti mé dluhy, které by se prokázaly. 2. vyplatí mi skromný pohřeb. 3. vyplatí mým dvěma sestrám co nejdříve po 1000 Kč. 4. vydá mým 2 synovcům Jožkovi a Milošovi po jedněch zlatých hodinkách. 5. mé hospodyni sl. Fr. Řezníčkové vydá můj nábytek, nádobí, koberce, obrazy, výšivky; ona ví, jak s těmito předměty má naložiti. Družině literární a umělecké připadne také má literární pozůstalost: korespondence, rukopisy, právo nakladatelské a vydavatelské. Družina bude povinna jednu třetinu knih z mé knihovny vydat obecní knihovně města Prostějova. Farnímu chrámu sv. Kříže vyplatí hlavní dědic 10.000 Kč jako fond faráře K. Dostála-Lutinova na opravu chrámu. Všichni vldpp. spolubratří kněží, kteří se súčastní mého pohřbu, nechť dostanou po 20 Kč na tichou mši sv. Obnos 1000 Kč budiž vyplacen na založení 74 mešní fundace za mne a za mé rodiče v den mého úmrtí ve farním chrámu. Obnos 1000 Kč budiž vyplacen theologické fakultě v Olomouci, aby každého roku z fondu Lutinovova vypisovala cenu na práci apologetickou nebo básnickou v duchu cyrilometodějském. Práce ty buďtež podle možnosti otiskovány v listě mnou založeném. Moje hospodyně nechť vyplatí z výtěžku za odkázané věci 20.000 Kč mému švagru Josefu Hanákovi, jenž mi vypomohl. Prádlem a šatstvem nechť podělí hlavně děti mé sestry Elišky Čípové. Všem svým milým dobrodincům a přátelům děkuji vroucně za veškeru dobrotu, kterou mi prokázali. Komu jsem ublížil, prosím pro lásku Kristovu za odpuštění. Milé farníky svoje, pro které jsem rád pracoval, ač nepochopen často, prosím o nábožný Otčenáš. Mým milým pp. kaplanům odevzdej památku na mne sl. Řezníčkova, mému neúnavnému pomocníku P. Fr. Říhovi budiž vydán stříbrný medalion Adama a Evy. Z obrazů sv.Cyrila a Metoděje (litografie) budiž polovice vydána mému příteli Janu Koehlerovi v Nenkovicích. Za vykonavatele své závěti vyprošuji si dp. P. Fr. Říhu a dr. Jar. Řehulku. Na hrobě nezděném, v němž budiž uložena prostá dřevená rakev, přál bych si míti nápis: „Recordare, Jesu pie! – Rozpomeň se, Jezu milý!“ V Prostějově 30. 12. 1921.
Karel Dostál-Lutinov.
75 Družina literární a umělecká postarala se o to, aby všem ustanovením závěti bylo učiněno zadost. Čeho se na penězích při tom nedostávalo, dala ze svého.
*
Jedním z plánů, který zanechal nebožtík Dostál-Lutinov na stole nedokončený, je přítomná sbírka „Květiny“. K vydání byla už zhruba chystána od r. 1917, kdy většinu čísel básník buď pozvybíral ze svých zásob anebo nově napsal. Bezprostřední pohnutkou ke sbírce byla tragická smrt mladé, nadané, ale přes všechno své mládí v nitru nešťastné Věry Valentové. Sem se také odnáší obsah předmluvy i báseň „Zlomený květ“. Mám dojem,že Lutinov chtěl „Květiny“ věnovati Adolfu Heydukovi. Aspoň na jednom archu vloženém ve fasciklu „Květin“ bylo napsáno: „Adolfu Heydukovi, mistru české písně“. Pod tím poznámka: Dopis s autografem. Materiál pro „Květiny“ shromážděný zamýšlel autor ještě rozmnožiti o několik básní. Usuzuji to z vložených prázdných listů s nadpisy: Vstavač (Já z rodiny jsem vznešené), Nešťastné květy, Zkamenělé květiny, Čilimník, Koniklec, Střemcha. Motiv květin Dostála zajímal velice. Nacházím v pozůstalosti seznamy květin, které se mu asi pro básnické zpracování zdály vhodné. Též jeho přítel P. Frant. Starý, hřbitovní kněz, napsal celý sloupec jmen květin a stromů. Lutinov si červeně podtrhl, co se mu zamlouvalo. S květinami Lutinov přišel také do styku, když psal sbírku „Královně máje“, deklamace dětí k májovým pobožnostem, v nichž květiny vzdávají hold P. Marii. Motivy květinové, jak je vymezil v předmluvě této sbírky, v tvorbě Lutinovově se opakují od začátku. Tak už v „Sedmikrásách“, potom zejména v „Potulném zpěváku“, rovněž v „Osudech“ a „Pí- 76 sních tvorů“. Konečně i v „Rymech a šprymech“ se vyskytnou. A v cyklech (na př. „Plané růže“), dosud rukopisných, budou se vždy stále opakovati. Většina básní ve sbírce „Květiny“ pochází z roku 1917 a ze začátku 1918. Některé básně datem vzniku sahají až do r. 1903 a opět jiné jsou teprve z r. 1923. Pokud se mi to podařilo zjistiti, udávám den a rok vzniku jednotlivých básní doleji.
*
Jano Koehler slib svůj, který živému básníku dal, věrně splnil. Namaloval mu obraz na náhrobek tak, jak si ho nebožtík přál, ovšem ne freskem, nýbrž v keramice, nad jejímž řádným vypálením v Rakovníce také sám bděl. Jak pomník vypadá, ukazuje reprodukovaná fotografie. Originální kresbu křídovou k náhrobnímu tomuto obrazu má dr. Hynek Dostál v St. Louisu v Americe, skizzu barevnou p. arcibiskup dr. Leopold Prečan. Myšlenka Dostálova zachována skoro úplně. Je tu Panna Maria ukazující diváku trnovou korunu, je tu Josef z Arimathie s podobou Koehlerovou, je tu Nikodem v masce Dostálově. Zapadající slunce zvěstuje vzkříšení, vhodně umístěny všechny mučitelské nástroje. V popředí zsinalou bělostí svítí tělo Kristovo. Návrh Dostálův dodržen i v nápise i v kamenném orámování. Jen zakončení pomníku mistr Koehler vhodně modifikoval a doplnil: nad stříškou s nápisem básnická lyra a z ní vyrůstá sv. kříž. Ale zase jenom v intenci básníkově, vyslovené v závěrečné básni z „Osudů“:
Až umru, vsaďte na hrob můj tré velkých slunečnic, by za mne k slunci zíraly a k Bohu líci v líc.
77 Pak ještě máky miluji, těch vsejte několik, že žár a barvy měl jsem rád jak Čech a katolík.
A v čelo hrobu nad hlavu mi vsaďte kříž. Můj čtenáři, až půjdeš kol, zda též se pomodlíš? –
*
Básně ve sbírce „Květiny“ obsažené vznikly:
Roku 1903 Bu bez starosti 7.listopadu. 1904 Tityre, tu patulae... Portorose 16.dubna. 1906 Okna do ráje 7.ledna. 1911 Vůně 23.září. 1914 Minul čas Teplice 23.července. 1916 Šel rozsevač 3.března, Kosodřevina 27.července, U lesa 26.srpna, Belladona (den nezjištěn). 1917 Český strom 17.února, Bor v kamnech 17.listopadu, Výstraha 29.listopadu, Nebeská zahrada 14.prosince, Světa květ 15.prosince, Slunečnice, Lučina, Stromy za zimy, Osamělý květ, Lilie Boží, Touhy 19.prosince, Kapradí kvete 22.prosince, Nešťastná láska 30.prosince, Zlomený květ (den nezjištěn). 1918 Nešťastná lilie 1.ledna, Květiny očí 2.ledna, Výčitky 4.ledna, Potulný zpěvák, Květ kamení, Finis 7.ledna, Já žiju mezi květinami, Fioretti v Assisi 8.ledna, Mochna jarní 5.února, Také květina 14.prosince, Řepčík 78 královský, Dvě květiny (dni nezjištěny). 1919 Píseň 19.července. 1922 Slaměnky 12.listopadu. 1923 Pomněnky Bratislava 24.srpna. Datum vzniku nezjištěno: Píseň jara, Máj ve farní zahrádce, Zahradník, Spor květin, Chrysanthémy, Zimní květy, Dívka v zahradě,Noli me tangere, Dětský popěvek, Panta réj.
*
Na konec nemohu si odepříti, abych nepoukázal na jednu z básní v této sbírce, tož na báseň „Český strom“, vzniklou za války, v únoru r. 1917, a otištěnou tehdy v „Arše“. Báseň ta je novým dokladem vřelého vlasteneckého smýšlení a cítění bez vady a hany, jak jsem o tom mluvil ve svém doslovu ke II. vydání „Orlích fanfár“.
Ve svátek sv. Jakuba, apošt. 25.července 1930.
LADISLAV ZAMYKAL.
[79]
[80] Obsah:
Předmluva5 Zlomený květ7 Já žiju mezi květinami9 Potulný zpěvák11 Píseň jara14 Mochna jarní15 Tityre, tu patulae16 Máj ve farní zahrádce17 Zahradník18 Kapradí kvete19 Slunečnice20 Nešťastná láska21 Spor květin22 Slaměnky24 Chrysanthémy25 Řepík královský27 Belladona28 Lučina30 Také květina31 U lesa32 Kosodřevina34 Český strom35 Stromy za zimy36 Bor v kamnech37 Květ kamení39 Zimní květy40 Nebeská zahrada41 Okna do ráje42 Dětský popěvek43 Výstraha44 Panta réj45 Šel rozsevač46 Touhy47 Květiny očí48
81
Pomněnky49 Nešťastná lilie51 Dívka v zahradě52 Píseň53 Noli me tangere!54 Dvě květiny55 Buď bez starosti56 Minul čas57 Osamělý květ58 Vůně59 Výčitky60 Stříbrný květ61 Fioretti v Assisi62 Lilie Boží64 Světa květ66 Finis68 Smrt a závěť Karla Dostála-Lutinova69
[82] VYBRANNÉ SPISY KARLA DOSTÁLA-LUTINOVA Pořádá Ladislav Zamykal II KVĚTINY Kniha lyriky Obálka a ostatní výzdoba knihy od Jano Koehlera Vydala Družina literární a umělecká v Olomouci Vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské, spol. s r.o. v Olomouci Léta Páně 1930
E: tb; 2004 83