U LESA

Karel Dostál-Lutinov

U LESA
Se svými starostmi úřadu, války vystoup’ jsem nahoru na Kosíř lesný a tu jsem do vřesu unaven klesl. Přes horké čelo, vánek mi zpíval: „Ej, co se starám o včera, zítra, lehounce těkám kvetoucím světem.“ Nade mnou hravě motýli letli, křídlaté květy: „Ej, co nám do toho, co v městě tam dole chmuří vám čela. Co dnes a co zítra? My stále s květu těkáme na květ ssajíce medy. Jeden jsem v plášti smutečním, tmavém, ve zlatém druhý, v blankytném třetí – ale to jest jen hra, maskeráda jasného žití.“ 32 A s nimi v souzvuk bzučel si čmelák, jenžto se přede mnou v divizně houpal. A za mnou stály bory a jedle pějíce píseň: „Jaképak starosti? Bůh řídí světy. Proto my stojíme vážně a tiše, šeptáme vánkem pradávné zkazky, bouříme vichrem všemoci hymny, shlížíme v klidu na muchomůrky i na hřiby bílé, které se tísní pod naší střechou. Nám vše jest jedno, žíti či nežíti – daleko je však vrásčitá starost, o zítřek péče...“ A jako štěrky nánosy věků padaly stesky i s mojí duše. Ó písni lesa, moudrosti žití! 33