MOCHNA JARNÍ

Karel Dostál-Lutinov

MOCHNA JARNÍ
Sníh ještě taje v úvalech, již milá kvítka mají spěch, drobounká, v zlaté korunce, se dětsky smějí na slunce. OÓ mochno jarní! Ty něžný kvítku na svahu, máš první ze všech odvahu z bran země vyjít v slunce svit a srdce smutné potěšit – ó mochno jarní! Ty v říši květin Paleček, nejprvší zlezeš kopeček a nebojíc se mrazů, běd, už vítáš jaro, blažíš svět – ó mochno jarní! Až koberce jsou prostřeny, pak teprv hrdě oděny jdou tulipány, pivoňky pro slávu na své záhonky – mochničko jarní! Ó mochno, milá sestřičko, též já jsem vyšel raníčko vstříc nové vesně v jarní den, jak ty jsem mrazem popálen – má mochno jarní. 15