KAPRADÍ KVETE

Karel Dostál-Lutinov

KAPRADÍ KVETE
Kol jiskřivé šero a vlahý vzduch – to noc byla svatého Jana, jdu lesnatým údolím, tichý jak duch, a pátrám, kde k pokladům brána. Zní teskné kukačky kukuku a z lesů zpívají víly – (ha, bojím se, chytnou mne za ruku) a rusálek zjevy v rozpuku se koupou a čeří proud bílý. A neviditelní broučkové kol hořící lampičky nosí – a zhluboka dýchají hájkové, či volá mne do hlubin kdosi? Hle, svítí tam něco pod stromem, to kapradí kvete zlatem, hle, kývá to na mne, pojď jen sem, pojď utrhnout snítku chvatem. Tak toužně jsem hleděl v zlatý kout, leč v houštině pro květ jsem nebyl, já bál jsem se ho doteknout, duch černý se za ním šklebil. Leč kdybys tam ty byla, rozmilá, ty byla bys se mnou tam vklouzla – že ty jsi tam ale nebyla, já sám jsem se obával kouzla. 19