POTULNÝ ZPĚVÁK

POTULNÝ ZPĚVÁK
Vy květiny věčně němé, prosíte za mnou v dál, když kráčím v cizí země, abych vám zpíval, hrál. Já umím hrát a zpívat po zkvetlé rovině, vy umíte se dívat tak zářně a nevinně. Vy umíte v pozdrav kynout ručinkou z hedbáví – a já vás musím minout do širé dálavy. Tu hledí anemonky v bělostných košilkách, tu blankytové zvonky zní neslyšně, jen v snách. Z příkopů sedmikrásky, z niv pampelišek zář a z hvozdů, plný lásky, koniklec samotář. 11 A blatouchů zlatých žíly se táhnou lučinou a s petrklíči slily se v záři jedinou. Kopretin celé lány jak sněhu záplava, a jitrocel na rány mi léku podává. A šalvěj modrým retem mi líbá nohou prach, mateřídouška šeptem jen vzdychá vonné: „Ach!“ „Ach! jak jsi šťasten, pěvče, že můžeš pět a jít a hledat v kraji děvče, jež tebe bude chtít. Z nás každá připoutána, k své hroudě zakleta – ó, jak je krásně, zrána jít v slunci do světa!“ Tak každá kyne, zdraví, co svět jich širý zná, jen jedna pyšné hlavy zří se skal – divizna. Já na kvítí se vpravo i vlevo ohlédám a volám: Buď mi zdrávo, mé dítě, zde i tam! Po prvé hled váš chvátím a jistě naposled – 12 až na podzim se vrátím, vás nebude znát svět. A možná, možná taky, že vy budete kvést a mne, s mrtvými zraky, kol uvidíte nést... Váš život je tak krátký – můj není delší moc – až za rajskými vrátky zas zkvetem. Dobrou noc! 13