LUČINA

Karel Dostál-Lutinov

LUČINA
U říčky v houští lovím raky a za mnou v slunci lučina. Co pestrých květů mámí zraky – co tráva, to je květina. Ten koberec sem spadl z ráje, v něm vyšití jsou motýli, toť prales květný, travin háje – kdo zbloudí v nich, ten zešílí. A vůně! Vůně nektarová! Tak z hlubin hruď si oddechá, okřívá k žití jako nová – vše balzám! Rozkoš! Utěcha! Jen něčím snění zakaleno, jen jeden žal jde duší mou: Že vše ta krása uschne v seno a že ji krávy sežerou... 30