MINUL ČAS

Karel Dostál-Lutinov

MINUL ČAS
Kakoste krásný, jenž díváš se teskně z lučiny svým okem hluboce modrým – neboj se! Já neutrhnu tebe! Ty doby dávno minuly, kdy v chtivosti dětské jsem po každém kvítku u cesty sahal. Ty kohoutku červený, jenž v žitě zlatém hoříš, jen plápolej a směj se, já ti neublížím! Ty zvonku blankytný, jenž v úvoze tichém tichým štěstím zvoníš, kloň hlavičku, kloň a o ráji zvoň – já nedotknu se tebe! Ty doby už minuly, kdy každý mě vábil květ, kdy každý jsem žádal ret – mně zaplatil svět už svoji daň. Nechť jiní mladší trhají a líbou – já jdu už jen v odříkání a v platonickém blahu jak slunce, jež s výše jen líbá. Mně celé tvorstvo je posvátným jak kytice na oltáři. 57