FINIS

FINIS
Tak prostá je má píseň, tak lehce zaznívá – nic umění v ní není, tak každý zazpívá! Tak hravě vyplynula mi plna rozmarů – ó, jak je snadno zpívat o kvítí, o jaru! Já nehledal jsem rýmů, šly samy za sebou, jak ovečky když bílé se zvonky s pastvy jdou. Já nehledal jsem rytmu, tak sám se přitočil, když na kámen jsem přišel, hup! jsem jej přeskočil. Já nehledal jsem citů, jen srdce otevřel, a ihned pramen třpytný mi z něho hrál a vřel. Och, tak je snadno básnit a lehounko tak pět – jen brnkni v strunu: zazní, jest písní celý svět. Tak volně duše zpívá, tak hravě docela, že se vám ani nezdá, co trpět musela. 68 SMRT A ZÁVĚŤ KARLA DOSTÁLA LUTINOVA
Posledního února 1923 zemřela Karlu Dostálovi-Lutinovovi matka. Dožila se plných 77 let. Smrt matčina byla básníku podnětem, aby se staral o rodinný hrob na prostějovském hřbitově a o vhodný náhrobní pomník. Ustálil se na tom, že do rámce z kamene dá svým přítelem Janem Koehlerem namalovati velký obraz freskový. Dne 1. listopadu po předchozí dohodě poslal Koehlerovi náčrtek, jak si pomník představuje. Určuje přesně výšky jednotlivých částí, určuje materiál, určuje podobně i téma obrazu (viz reprodukci). V druhé polovici listopadu stihla Dostála nemoc: trombosa. Znal dobře, že je to choroba nebezpečná. Není divu, že jej, který tolikráte, už v mladších letech i za zdraví, myslil na svoji smrt, o čemž svědčí názorně četné básně, znovu myšlenky o posledních věcech člověka obcházely. Dne 26. listopadu 1923 posílá Koehlerovi tento dopis:
Milovaný mistře!
Ležím už týden. Mám prý trombosu v noze. Myslel jsem, že je to revma, chtěl jsem to přechodit – a tím jsem si velice uškodil. Myslím dál na ten pomník naší rodiny. Velice mě potěšil Váš slib, že mi to uděláte. Doufám, že teď už sedíte za kamny a že mi to brzo hodíte na papír, třeba jen „v tužce“. Zdá se mi, že ta pravá figura (Josef nebo Nikodemus) nesmí stát, nýbrž má také klečet, aby tím více vynikla postava P. Marie, která s tělem Krista tvoří obrácený kříž. 69 Pozadí myslím si v sieně, za hlavou P. Marie může zapadat slunce za hory jako symbol vzkříšení a dělat současně svatozář. Bylo by zajímavo, kdyby Josef byl Koehler a Nikodem Lutinov. Rád bych, aby v březnu byla věc už provedena. Potřebujete-li foršus, jen napište. – – – – – – – – – – – – – – – Jakmile budu zdráv, do těch Napajedel si zajedu, podívat se na Vaše dílo, které jsem už slyšel chválit. K Mikuláši Vám pošlu knížku o Rembrandtovi, která Vám snad způsobí trochu radosti. Při prohlížení jeho kreseb a leptů moc myslím na Vás. Ve Vás to vězí také. Jen ven s tím přes zimu, než nastane zedničina. Ta je sice velmi zdravá (kdybych já mohl zedničit, neležel bych teď jako Lazar), ale přece ne tak jemná. Srdečně zdraví Vás a Vaši celou rodinu Vás Lutinov.
Na okrajích dopisu ještě připsáno:
Může tělo Kristovo být tak ztuhlé nebo se musí nést na prkně? Jak lituji, že mne nikdo nenaučil kreslit a malovat! Matka pláče, ruce spíná – dívá se vyčítavě na diváky. Ten trnový věnec sotva může nést.
Na čtvrté stránce dopisu načrtl Lutinov tužkou znovu, jak si náhrobek představuje. Motiv je týž jako na skizze z 1.listopadu, jen že pravá postava klečí a tělo Kristovo je více prohnuto. Panna Maria drží trnovou korunu. Črta nese datum 25.listopadu 1923. Koehler dostal tento dopis 28. listopadu a za 70 dva dny nato přichází telegram do Stražovic: Lutinov mrtev.
Dostál, domnívaje se, že už nebezpečí minulo, anebo nejsa dostatečně důtklivě lékařem varován, dal na čtvrtek 29.listopadu svolati schůzi výboru okresního svazu Lidových jednot. Vypravil také jako obvykle číslo svých „Hanáckých listů“, napsal do „Dne“ pro „Hovory literární a umělecké“ literární stať „Rembrandt jako vypravovatel“ a s datem čtvrtečním odeslal, připojiv pro redaktora dopis. Byla to poslední práce Dostálova, vedle básně, kterou složil pro cyklus „Měsíce“. Ve čtvrtek dopoledne opravdu do schůze okresního svazu šel a celé jednání sám řídil. Necítil žádných bolestí a to ho osmělilo, že nezůstal ani večer doma a přes prosby domácích šel i do schůze místního výkonného výboru lidové strany. Byl sice jaksi unavený, ale zase celému večernímu jednání předsedal. Po půl 13. hod. večerní se srdečně se všemi rozloučil a ubíral se z Katolického domu do fary. Zvláštní shodou okolností se stalo, že šel sám. Nabízeného průvodu nepřijal. Škoda! U bašty v sadech klesl. Jak dlouho ležel, nemohl už povědět. Ale vstal opět a prošel ještě úzkou Vězeňskou ulicí. Na rohu do hlavní třídy těžký záchvat jej srazil opět k zemi. Strážník s jedním chodcem jej zvedli a zavedli až na faru. Zde promluvil ještě několik slov a upadl v bezvědomí. Kaplan dp. P. Alfons Glos udělil mu svátost umírajících, poslední pomazání, lékař pokusil se ještě oživiti činnost srdce, než marně. Krátce po půl 12. hod. noční Lutinov vydechl duši...
*
Podzim roku 1923 naplňoval Dostála-Lutinova jakousi podivnou tesknotou. Truchlivé, smutné, zatrpklé, zahořklé, zádumčivé a elegické myšlen- 71 ky bloudily mu hlavou. Třebas teprve 52letý pociťoval náhle stáří. Koncem září v básni „Zavřete okna!“, plné drásavého zklamání, volá:
Zavřete okna! Podzim nastává! – – – – – – – – – – – Zavřete okna! Hu, ten chlad tak mrazí!
Šest neděl před svou smrtí uveřejňuje ve „Dnu“ (13. října) básníčku „Finis – Konec“:
Až bude třeba odejít, tak odejdeme. Na pozemský svůj byt a štít se ohlédneme...
A zanecháme plný stůl svých snů a plánů...
A všecko zemské hemžení se bude malým zdát, až zjeví se nám v záření sám božský Majestát.
Skutečně, zanechal plný stůl snů a plánů... Ty všechny byly s ním dne 3.prosince v den sv. panny Barbory pohřbeny... Osamotněla jeho farská pracovna nahoře v poschodí i dole v přízemí. Právě tak, jako si to v „Osudech“ před 10 lety pod Koehlerovým obrázkem, znázorňujícím osamělou lampu, stojící na stole v horní jeho pracovně, truchlivě vyzpíval:
Jen ticho s němýma rtoma. Prázdná je komnata. A nikdo tu není doma, jen lampa rozžata. 72
A lampa lká a zpívá na stole v palmoví, v hloub komnaty se dívá a pranic nepoví.
Ten, kdo tu snil a toužil, ten navždy odešel... A bílou můrou kroužil kol ní jen tichý žel.
Básník opravdu navždy odešel. Platilo už jenom to, co sám o sobě napsal v jiné básni „Já ležím v rakvi“.
Složené ruce, růžencem ovinuté, nos vystouplý a oči zapadnuté – já ležím v rakvi.
Jsem smířen s Bohem, se světem a sudbou, mně pláč i posměch zní jednou hudbou – já ležím v rakvi.
Dvě svíce u mé hlavy třepetají jak bludičky. Zář jinačí je v ráji. Já ležím v rakvi.
Kdo přijde, stane, čelo poznamená a dí: Spi, hlavo uštvaná a unavená! Já ležím v rakvi.
*
Testament Lutinovův zněl takto:
„Moje závěť, sepsaná vlastní rukou dne 30.prosince 1921. Ve jménu Páně činím dnes na sklonku roku 73 své poslední pořízení a prohlašuji všechny jiné závěti, které by se snad vyskytly, za neplatné. Přebytky moje, které mi při skrovném živobytí zůstaly, pohltil většinou katolický tisk a jiné účely kulturní a humánní. Velmi trpěl jsem jako kněz i člověk tím, že přijmy mé byly přeceňovány. Jmění moje skládá se z nábytku, obrazů, 10 akcií Moravsko-slovenské banky a nějakých vkladů v Agrární bance, v Raiffeisence, v knihách vydaných a nevydaných. Hlavní dědičkou (generální) ustanovuji spolek „Družinu literární a uměleckou v Olomouci“. Tato nechť 1. vyplatí z pozůstalosti mé dluhy, které by se prokázaly. 2. vyplatí mi skromný pohřeb. 3. vyplatí mým dvěma sestrám co nejdříve po 1000 Kč. 4. vydá mým 2 synovcům Jožkovi a Milošovi po jedněch zlatých hodinkách. 5. mé hospodyni sl. Fr. Řezníčkové vydá můj nábytek, nádobí, koberce, obrazy, výšivky; ona ví, jak s těmito předměty má naložiti. Družině literární a umělecké připadne také má literární pozůstalost: korespondence, rukopisy, právo nakladatelské a vydavatelské. Družina bude povinna jednu třetinu knih z mé knihovny vydat obecní knihovně města Prostějova. Farnímu chrámu sv. Kříže vyplatí hlavní dědic 10.000 Kč jako fond faráře K. Dostála-Lutinova na opravu chrámu. Všichni vldpp. spolubratří kněží, kteří se súčastní mého pohřbu, nechť dostanou po 20 Kč na tichou mši sv. Obnos 1000 Kč budiž vyplacen na založení 74 mešní fundace za mne a za mé rodiče v den mého úmrtí ve farním chrámu. Obnos 1000 Kč budiž vyplacen theologické fakultě v Olomouci, aby každého roku z fondu Lutinovova vypisovala cenu na práci apologetickou nebo básnickou v duchu cyrilometodějském. Práce ty buďtež podle možnosti otiskovány v listě mnou založeném. Moje hospodyně nechť vyplatí z výtěžku za odkázané věci 20.000 Kč mému švagru Josefu Hanákovi, jenž mi vypomohl. Prádlem a šatstvem nechť podělí hlavně děti mé sestry Elišky Čípové. Všem svým milým dobrodincům a přátelům děkuji vroucně za veškeru dobrotu, kterou mi prokázali. Komu jsem ublížil, prosím pro lásku Kristovu za odpuštění. Milé farníky svoje, pro které jsem rád pracoval, ač nepochopen často, prosím o nábožný Otčenáš. Mým milým pp. kaplanům odevzdej památku na mne sl. Řezníčkova, mému neúnavnému pomocníku P. Fr. Říhovi budiž vydán stříbrný medalion Adama a Evy. Z obrazů sv.Cyrila a Metoděje (litografie) budiž polovice vydána mému příteli Janu Koehlerovi v Nenkovicích. Za vykonavatele své závěti vyprošuji si dp. P. Fr. Říhu a dr. Jar. Řehulku. Na hrobě nezděném, v němž budiž uložena prostá dřevená rakev, přál bych si míti nápis: „Recordare, Jesu pie! – Rozpomeň se, Jezu milý!“ V Prostějově 30. 12. 1921.
Karel Dostál-Lutinov.
75 Družina literární a umělecká postarala se o to, aby všem ustanovením závěti bylo učiněno zadost. Čeho se na penězích při tom nedostávalo, dala ze svého.
*
Jedním z plánů, který zanechal nebožtík Dostál-Lutinov na stole nedokončený, je přítomná sbírka „Květiny“. K vydání byla už zhruba chystána od r. 1917, kdy většinu čísel básník buď pozvybíral ze svých zásob anebo nově napsal. Bezprostřední pohnutkou ke sbírce byla tragická smrt mladé, nadané, ale přes všechno své mládí v nitru nešťastné Věry Valentové. Sem se také odnáší obsah předmluvy i báseň „Zlomený květ“. Mám dojem,že Lutinov chtěl „Květiny“ věnovati Adolfu Heydukovi. Aspoň na jednom archu vloženém ve fasciklu „Květin“ bylo napsáno: „Adolfu Heydukovi, mistru české písně“. Pod tím poznámka: Dopis s autografem. Materiál pro „Květiny“ shromážděný zamýšlel autor ještě rozmnožiti o několik básní. Usuzuji to z vložených prázdných listů s nadpisy: Vstavač (Já z rodiny jsem vznešené), Nešťastné květy, Zkamenělé květiny, Čilimník, Koniklec, Střemcha. Motiv květin Dostála zajímal velice. Nacházím v pozůstalosti seznamy květin, které se mu asi pro básnické zpracování zdály vhodné. Též jeho přítel P. Frant. Starý, hřbitovní kněz, napsal celý sloupec jmen květin a stromů. Lutinov si červeně podtrhl, co se mu zamlouvalo. S květinami Lutinov přišel také do styku, když psal sbírku „Královně máje“, deklamace dětí k májovým pobožnostem, v nichž květiny vzdávají hold P. Marii. Motivy květinové, jak je vymezil v předmluvě této sbírky, v tvorbě Lutinovově se opakují od začátku. Tak už v „Sedmikrásách“, potom zejména v „Potulném zpěváku“, rovněž v „Osudech“ a „Pí- 76 sních tvorů“. Konečně i v „Rymech a šprymech“ se vyskytnou. A v cyklech (na př. „Plané růže“), dosud rukopisných, budou se vždy stále opakovati. Většina básní ve sbírce „Květiny“ pochází z roku 1917 a ze začátku 1918. Některé básně datem vzniku sahají až do r. 1903 a opět jiné jsou teprve z r. 1923. Pokud se mi to podařilo zjistiti, udávám den a rok vzniku jednotlivých básní doleji.
*
Jano Koehler slib svůj, který živému básníku dal, věrně splnil. Namaloval mu obraz na náhrobek tak, jak si ho nebožtík přál, ovšem ne freskem, nýbrž v keramice, nad jejímž řádným vypálením v Rakovníce také sám bděl. Jak pomník vypadá, ukazuje reprodukovaná fotografie. Originální kresbu křídovou k náhrobnímu tomuto obrazu má dr. Hynek Dostál v St. Louisu v Americe, skizzu barevnou p. arcibiskup dr. Leopold Prečan. Myšlenka Dostálova zachována skoro úplně. Je tu Panna Maria ukazující diváku trnovou korunu, je tu Josef z Arimathie s podobou Koehlerovou, je tu Nikodem v masce Dostálově. Zapadající slunce zvěstuje vzkříšení, vhodně umístěny všechny mučitelské nástroje. V popředí zsinalou bělostí svítí tělo Kristovo. Návrh Dostálův dodržen i v nápise i v kamenném orámování. Jen zakončení pomníku mistr Koehler vhodně modifikoval a doplnil: nad stříškou s nápisem básnická lyra a z ní vyrůstá sv. kříž. Ale zase jenom v intenci básníkově, vyslovené v závěrečné básni z „Osudů“:
Až umru, vsaďte na hrob můj tré velkých slunečnic, by za mne k slunci zíraly a k Bohu líci v líc.
77 Pak ještě máky miluji, těch vsejte několik, že žár a barvy měl jsem rád jak Čech a katolík.
A v čelo hrobu nad hlavu mi vsaďte kříž. Můj čtenáři, až půjdeš kol, zda též se pomodlíš? –
*
Básně ve sbírce „Květiny“ obsažené vznikly:
Roku 1903 Bu bez starosti 7.listopadu. 1904 Tityre, tu patulae... Portorose 16.dubna. 1906 Okna do ráje 7.ledna. 1911 Vůně 23.září. 1914 Minul čas Teplice 23.července. 1916 Šel rozsevač 3.března, Kosodřevina 27.července, U lesa 26.srpna, Belladona (den nezjištěn). 1917 Český strom 17.února, Bor v kamnech 17.listopadu, Výstraha 29.listopadu, Nebeská zahrada 14.prosince, Světa květ 15.prosince, Slunečnice, Lučina, Stromy za zimy, Osamělý květ, Lilie Boží, Touhy 19.prosince, Kapradí kvete 22.prosince, Nešťastná láska 30.prosince, Zlomený květ (den nezjištěn). 1918 Nešťastná lilie 1.ledna, Květiny očí 2.ledna, Výčitky 4.ledna, Potulný zpěvák, Květ kamení, Finis 7.ledna, Já žiju mezi květinami, Fioretti v Assisi 8.ledna, Mochna jarní 5.února, Také květina 14.prosince, Řepčík 78 královský, Dvě květiny (dni nezjištěny). 1919 Píseň 19.července. 1922 Slaměnky 12.listopadu. 1923 Pomněnky Bratislava 24.srpna. Datum vzniku nezjištěno: Píseň jara, Máj ve farní zahrádce, Zahradník, Spor květin, Chrysanthémy, Zimní květy, Dívka v zahradě,Noli me tangere, Dětský popěvek, Panta réj.
*
Na konec nemohu si odepříti, abych nepoukázal na jednu z básní v této sbírce, tož na báseň „Český strom“, vzniklou za války, v únoru r. 1917, a otištěnou tehdy v „Arše“. Báseň ta je novým dokladem vřelého vlasteneckého smýšlení a cítění bez vady a hany, jak jsem o tom mluvil ve svém doslovu ke II. vydání „Orlích fanfár“.
Ve svátek sv. Jakuba, apošt. 25.července 1930.
LADISLAV ZAMYKAL.
[79]
[80] Obsah:
Předmluva5 Zlomený květ7 Já žiju mezi květinami9 Potulný zpěvák11 Píseň jara14 Mochna jarní15 Tityre, tu patulae16 Máj ve farní zahrádce17 Zahradník18 Kapradí kvete19 Slunečnice20 Nešťastná láska21 Spor květin22 Slaměnky24 Chrysanthémy25 Řepík královský27 Belladona28 Lučina30 Také květina31 U lesa32 Kosodřevina34 Český strom35 Stromy za zimy36 Bor v kamnech37 Květ kamení39 Zimní květy40 Nebeská zahrada41 Okna do ráje42 Dětský popěvek43 Výstraha44 Panta réj45 Šel rozsevač46 Touhy47 Květiny očí48
81
Pomněnky49 Nešťastná lilie51 Dívka v zahradě52 Píseň53 Noli me tangere!54 Dvě květiny55 Buď bez starosti56 Minul čas57 Osamělý květ58 Vůně59 Výčitky60 Stříbrný květ61 Fioretti v Assisi62 Lilie Boží64 Světa květ66 Finis68 Smrt a závěť Karla Dostála-Lutinova69
[82] VYBRANNÉ SPISY KARLA DOSTÁLA-LUTINOVA Pořádá Ladislav Zamykal II KVĚTINY Kniha lyriky Obálka a ostatní výzdoba knihy od Jano Koehlera Vydala Družina literární a umělecká v Olomouci Vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské, spol. s r.o. v Olomouci Léta Páně 1930
E: tb; 2004 83