POTULNÝ ZPĚVÁK
Vy květiny věčně němé,
prosíte za mnou v dál,
když kráčím v cizí země,
abych vám zpíval, hrál.
Já umím hrát a zpívat
po zkvetlé rovině,
vy umíte se dívat
tak zářně a nevinně.
Vy umíte v pozdrav kynout
ručinkou z hedbáví –
a já vás musím minout
do širé dálavy.
Tu hledí anemonky
v bělostných košilkách,
tu blankytové zvonky
zní neslyšně, jen v snách.
Z příkopů sedmikrásky,
z niv pampelišek zář
a z hvozdů, plný lásky,
koniklec samotář.
11
A blatouchů zlatých žíly
se táhnou lučinou
a s petrklíči slily
se v záři jedinou.
Kopretin celé lány
jak sněhu záplava,
a jitrocel na rány
mi léku podává.
A šalvěj modrým retem
mi líbá nohou prach,
mateřídouška šeptem
jen vzdychá vonné: „Ach!“
„Ach! jak jsi šťasten, pěvče,
že můžeš pět a jít
a hledat v kraji děvče,
jež tebe bude chtít.
Z nás každá připoutána,
k své hroudě zakleta –
ó, jak je krásně, zrána
jít v slunci do světa!“
Tak každá kyne, zdraví,
co svět jich širý zná,
jen jedna pyšné hlavy
zří se skal – divizna.
Já na kvítí se vpravo
i vlevo ohlédám
a volám: Buď mi zdrávo,
mé dítě, zde i tam!
Po prvé hled váš chvátím
a jistě naposled –
12
až na podzim se vrátím,
vás nebude znát svět.
A možná, možná taky,
že vy budete kvést
a mne, s mrtvými zraky,
kol uvidíte nést...
Váš život je tak krátký –
můj není delší moc –
až za rajskými vrátky
zas zkvetem. Dobrou noc!
13