U LESA
Se svými starostmi
úřadu, války
vystoup’ jsem nahoru
na Kosíř lesný
a tu jsem do vřesu
unaven klesl.
Přes horké čelo,
vánek mi zpíval:
„Ej, co se starám
o včera, zítra,
lehounce těkám
kvetoucím světem.“
Nade mnou hravě
motýli letli,
křídlaté květy:
„Ej, co nám do toho,
co v městě tam dole
chmuří vám čela.
Co dnes a co zítra?
My stále s květu
těkáme na květ
ssajíce medy.
Jeden jsem v plášti
smutečním, tmavém,
ve zlatém druhý,
v blankytném třetí –
ale to jest jen
hra, maskeráda
jasného žití.“
32
A s nimi v souzvuk
bzučel si čmelák,
jenžto se přede mnou
v divizně houpal.
A za mnou stály
bory a jedle
pějíce píseň:
„Jaképak starosti?
Bůh řídí světy.
Proto my stojíme
vážně a tiše,
šeptáme vánkem
pradávné zkazky,
bouříme vichrem
všemoci hymny,
shlížíme v klidu
na muchomůrky
i na hřiby bílé,
které se tísní
pod naší střechou.
Nám vše jest jedno,
žíti či nežíti –
daleko je však
vrásčitá starost,
o zítřek péče...“
A jako štěrky
nánosy věků
padaly stesky
i s mojí duše.
Ó písni lesa,
moudrosti žití!
33