BOR V KAMNECH
Slyš, oheň hučí!
Bor v kamnech blkotá a hukotá –
to vzpomíná si svého života:
Jak hučel celý les, když vítr vál
a vrcholky až k zemi ohýbal.
Jak praskalo, co bylo zteřeno,
a polámáno v prachu leželo.
A kdo byl zdráv a síly pln, jak král
po bouři hrdě stál a v slunci plál!
Ó dobo hrdinská, být bouří uchvácen,
buď zvítězit neb býti vyvrácen...
Ó, ještě jednou přijď, ty burná vichřice,
a vášnivě nám zaber do kštice!
Slyš, oheň mlčí!
To bor si s tichou slastí vzpomíná,
jak pod ním tábořila srnčí rodina.
A jak v něm zapraskují jiskerky,
vzpomíná na své mrštné veverky.
Vzpomíná muchomůrek, jahod červených
a na karkulek dovádivý smích.
A teď si pohvizduje píseň zpaměti,
již kos a pěnkava mu pěli na sněti.
A potom ve vzpomínkách zmlkl docela,
jak bílá mračna modrem letěla...
A v slunci blažena tak stála borovice
a vroucí slzy pryskyřice
jí tekly s ošlehané, rozbrázděné líce...
37
Sen zašlé krásy dotlel v noci kamen
Zhas’ poetický život... Ticho... Amen.
Nad domem v dálku chvátá bouř
a nese k borům vzpomínku – jen kouř.
38