SVĚTEC ČI BLÁZEN?
Šel v noci kdos (prý blázen) ulicí,
když všecko sen (prý spravedlivý) spalo;
byl příliš mlád, však přece na líci
mu vadlo cos a tiše umíralo.
A s hvězdami ten „kdosi“ hovořil,
jak druhdy v písních erotických bývá:
„Bledounké světy, který je váš cíl
a vaše věštba, stáda moje nyvá?
To po vás taky tolik proudí kalu
a z jeho řečišť tolik plísně kvete?
A kolik u vás „nejvyšších“ je Baalů?“
(Nuž, nebyl blázen? duše dobrédobré, rcete!)
...I sklonil oči... Domy kolem strmí
a seladonské ve tmách arkýře
nad tlamy chrličů, jež nikdo nenakrmínenakrmí,
a zbylý prapor šumí s pilíře.
13
Tu chvojky krčem, klenotníků mříže
a stínuplné pece zvonařů,
průlomy nízké do havířské chýže,
musea, sněmy s hesly císařů.
„Mé rodné město!“ sténal chodec suše,
„Ninive, plné hnusných stonožek!
Až v hlubinách se za tě hanbí duše!“
(Byl blázen čirý, jak jsem z předu řek’.)
„Za tváře tvojich přejedených kněží,
za sešlé děti, prsty ssající,
za věrné manželky, jež u milenců leží
a lascivně se, líně tvářící.
Za tribuny tvé bachraté a dušné,
za tvoje vojsko zpupné, strakaté,
za loupežníky kol bran neposlušné,
jež právem lživým marně stíháte!
Za zřízení tvé, zfalšovanou víru,
za krby tvé a za vše tvoje ženství!
za dějepravné rány bohatýrů!“
(To řečeno juž jistě ze šílenství!)
14
„Pah“ – mávl rukou – „zaslíbená země
Kolumby nové marně očekává!
Plískání zátok z dálek zvoní ke mně!
...Má mladá hlava! Moje mladá hlava!“
15