Klekání (1900)

Básně, Jan Opolský

Diplomatická verze Ediční verze
JAN OPOLSKÝ:
KLEKÁNÍ.
1
TOUHA.
Ó, somnambulní panny stříbrné, kdy tichá ruka vlas mi odhrne a ústa, plná krásných bolestíbolestí, na mojich mohou smutně rozkvésti!? Kdy doletějí ptáci zulíbaní u cíle zemřít s balastem v mé dlani? Kdy usne mdlobou strumen ledový? Kdo jeho citům někdy vyhoví?... 3
TISÍC A JEDNA NOC.
Vrátil se koráb dávno oplakaný dnes ze zajetí nahých netvorů, ve městě přístavním táh’ hlahol na vše strany a nocí ploulo množství praporů. Processí díků vyšlo z kathedrály ku tedeum u věčných, černých soch a gloriety všemi zvony hrály, šly matky s rozenci a každý dal, co moh’. Noc indychová opustila lůže, vzbuzené záře okna zalily a s balkonů se sklonily rty, ruce, loutny, růže a smyslné a vroucné profily. A zachráněnci ovinutí dýmy laurové snítky vzali na čelo, pod stromy rozkvetlé šli s milenkami svými a moře shovívavě hučelo....hučelo... 4
HNĚV.
Zapadlo v černu slabé pastorale a ošuměla vrba sudička, dva vytřeštila ptáky nevyspalé a sotva je už v tu noc uhýčká. Podzemní řeka před slavnými svátky dnes vyšla s pláčem nad své balvany, víc nevrátí se propadlištěm zpátky, je z ráje svého člověk vyhnaný! Kmen černoboký, horám odcizený jak mrtvý hlídač v prostřed proudů plul a měsíc ve vodě jak obraz tiché ženy jej líbal zoufale, však on se nepohnul. Ah, on se nehýbá a jenom ruce smáčí – do plných proudů ruce přeťaté... Čeřeny kalné ve zmítavém pláči jej vrhají do noci naváté... 5
JEZERO.
Klekání víry sláblo nad jezerem ve tmavoprázdné hodince, šlo v rozechvění tisícerém zpět k vyloupené dědince. Duch bahen stoup’ a v sítinách se skryly rosolů žabích kluzké zornice a lunné šípy černou vodu pily, všecky se tichým hořem chvějíce. Snil rybák sen a chatrč hnila v křoví i uprchlíkům sotva patrná a v hloubi tůně, kde se marně loví, vyplula mrtvá ryba stříbrná... 6
KANKÁN.
V svůj bujný zámek předvésti mne dali, kokardu blázna vetkli v smutný flór, mým elegiím beztaktně se smáli a krásky šeptly lehce „Dalibor!“ Jak černá krev se tmělo jejich víno, hlouběji,hlouběji nežli vilnost rytířů, já poklonil se paním, jimž je líno povznésti oči od svých vějířů, však váhal začít... Chrti ulízaní z siesty svojí vzhledli tázavě i trochu opilí a kadeřaví páni s komikou pudru ještě na hlavě, jak krátkodeché, strojní figuriny, jež do museí kramář nalíčí... ..S...S výčitkou vznikal v strunách mandoliny ohebný, směšný kankán opičí... 7
MYSTERIE.
Marně tápu, proč je v srdci vlaho jako v jizbě slabé rodičky, jako divem uzdravených blaho v mechu vetché, němé lavičky! Proč se mi zdá, jak by anděl v hrudi dotýkal se rtoma krve mé, proč mne k cestám nejdálnějším budí nevím kdo, jenž pláče: půjdeme? Vydáme se na takové cesty, bůh ví kam, však budsibuďsi kamkoli; fantastové jdou tak pro nevěsty daleko, kde duše nebolí. Nežli dojdou, srdce rozplyne se dlouhou tuchou jako plavý dým, nevěsta se smutně v oblak vznese, aniž slova darovala jim. Nikdo neví, jestli kdy se vrátí, mračna plovou věčně věkův dál... Zbloudilci se budou usmívati v polosnách... Což, já jsem miloval?..miloval?... 8
NÁLADA STARASTARÁ.
Snad je to rok, snad deset let je tomu, já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal, že téměř neživě jsem tehdáž došel domů a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal. Že bylo prázdno k sešílení v poli, že bázeň má se ve cval chtěla dát a v rozcestí na shnilé vztýčen holi,holi že truchlil černý Krista majestát. Že za vsí pes se slepě díval na mě, snad byl tak stár, že nemoh’ strážně zavýtzavýt, a mrtvě jazyk zmítal se mu v tlamě... Těch slepých důlků nemoh’ jsem se zbavit! Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo. Proud slzí psích se potom za mnou plouží a ticho jemu břehy navalilo... Můj vlastní obraz sinal v černé louži... 9
AKROPOLIS.
Pod laury ticho..ticho... Modrá voda sténá u akropole mého večera, kopule touhy stojí zkrvácená, má krajinka se modlí veškerá. Mí kupci se juž připlavili z moří a voňavky a kly juž prodali a hrdinám mým růže spánku hoří ve zlatém loži z kůže pardalí. V mých pouštích bdí však lvové ještě dální, než přijde jejich mdloby hodina, můj Homér starý, Homér joviální kyklopskou bájí hovor počíná. 10
CHVÍLE STVOŘENÍ.
Ráj dějepravný vzchází mému snění v dvou meziříčí sladkých potoků, kde na jabloních poznání plod ještě zralý není, ni předzvěst příštích proroků. A cítím jen, že nejblíže je ke mně On, nezklamaný dosud lidem svým, jak lvice dýchá vulkanická země a s mateřským svým pláče tajemstvím. Pták nejistý je dosud ve svém trilku, plaz velký nezná sen o síle čelistí... V tu první prokletou a čarodějnou chvilku i bůh i já jsme ještě nejistí... 11
NÁMĚSTÍ POMSTY.
Náměstí pomsty..pomsty... Plápol revoluce se dusí, dýmá v slavné jarní noci a zahrad sousoší své mramorové ruce před soldateskou lomí ku pomoci. Vyzábla pýcha..pýcha... Pranýře a špalky jsou dříví lhostejné, jež utápí se v šerušeru, a z ulic klikatých sem v rythmu nesou dálky pokojný chrapot pozdních Robespierrů. ....Kojencům...Kojencům znova prsy budou dány, zas počnou soptit rudé strojírny! Noc jarní všecky zanícené rány zahalí ve svůj balsám nesmírný. 12
SVĚTEC ČI BLÁZEN?
Šel v noci kdos (prý blázen) ulicí, když všecko sen (prý spravedlivý) spalo; byl příliš mlád, však přece na líci mu vadlo cos a tiše umíralo. A s hvězdami ten „kdosi“ hovořil, jak druhdy v písních erotických bývá: „Bledounké světy, který je váš cíl a vaše věštba, stáda moje nyvá? To po vás taky tolik proudí kalu a z jeho řečišť tolik plísně kvete? A kolik u vás „nejvyšších“ je Baalů?“ (Nuž, nebyl blázen? duše dobrédobré, rcete!) ...I sklonil oči... Domy kolem strmí a seladonské ve tmách arkýře nad tlamy chrličů, jež nikdo nenakrmínenakrmí, a zbylý prapor šumí s pilíře. 13 Tu chvojky krčem, klenotníků mříže a stínuplné pece zvonařů, průlomy nízké do havířské chýže, musea, sněmy s hesly císařů. „Mé rodné město!“ sténal chodec suše, „Ninive, plné hnusných stonožek! Až v hlubinách se za tě hanbí duše!“ (Byl blázen čirý, jak jsem z předu řek’.) „Za tváře tvojich přejedených kněží, za sešlé děti, prsty ssající, za věrné manželky, jež u milenců leží a lascivně se, líně tvářící. Za tribuny tvé bachraté a dušné, za tvoje vojsko zpupné, strakaté, za loupežníky kol bran neposlušné, jež právem lživým marně stíháte! Za zřízení tvé, zfalšovanou víru, za krby tvé a za vše tvoje ženství! za dějepravné rány bohatýrů!“ (To řečeno juž jistě ze šílenství!) 14 „Pah“ – mávl rukou – „zaslíbená země Kolumby nové marně očekává! Plískání zátok z dálek zvoní ke mně! ...Má mladá hlava! Moje mladá hlava!“ 15
V KOUPELI.
Když v bezvědomí horkých, vonných lázní se přibližuje Smrti majestát, myšlénky kalné jako tiší blázni blábolí ve vás táhle odevšad. Blábolí tiše, jakoby se báli tón rozkolébat starou komnatou... Tu ženu, již jste svatě milovali, cítíte dřímat na rtech přissátou. Každičkým hnutím může procitnouti, var krve mé jijí neklid působí... Ustaňte ťukat, skrytí lýkožrouti! Vyžeňte echo cizí osoby! Umlčte vodu, která časem skrápne, pobledlým leskem v páře zasvítí, jen horké ticho smyslné, až trapné. .trapné... tak s touto ženou chceme zemříti! 16
CESTA.
Jak siný had se vlekla trapná cesta daleko někam z hynoucího města a podél ní jen křivoruké stromy své stíny vrhly časem na svědomí. Kraj morósní a mračilo se temně, zdála se mi to bezlidnatá země, jen transport krav tu táhl utýraný, jenž tušil nové, bezdůvodné rány a jedna slepá z nich, jíž vyšlehnuli okooko, zařvala časem v ticho přehluboko....přehluboko... 17
DVĚ POHÁDKY.
1. GULIVER.
Tak často směšné touhy mám, chci býti Guliverem; to bych šel s kyjem z večera po lidském hvozdu šerém, kde duby sta let, nebo víc, jak směšná držátka! A teď by pěkně začala má smělá pohádka! Ó, šel bych tuze zlehounka a kašlal velmi jemně, jsouť lidé téměř bezmocní před kataklysmy země! A hlavu hrubě tesanou bych do hnízd shýbal vraních nad lůžek cudné rozpaky a pásl bych se na nich! 18 Vyšel bych z lesa... Vesnic kouř by obtáčel mi čelo a v mravenčí by ciziny se oko zahledělo. Tam první člověk... Pastoušek, jenž zpívá hlasem děvím. ,Jsem Guliver! Nuž, kdože jsem ?‘ „Au, milost, milost! Nevím! Au, milost, milost! Císař pán, či dokonce snad papež, jak ničemnou, jak nehodnou zem, Svatosti, tu šlapeš!“ ‚Nuž, hebce dál, neb kdybych měl tak po vsi hřmotně chodit, budou se řítit statue a Liliputky rodit!‘ 19
2. ZVÍŘÁTKA A PETROVŠTÍ.
Společnost čistá! Gentlemeni věru jak tady svítí žlutým okem v šeru: červený lišák, poseur podšívaný, dvě husy bílé, prostomilé panny, smí udat časem starosvětský vtip; než věčně mlčet, není-liž tak líp? Pes, znásilniv své ponocenské mravy, chce ptát se s něhou nepatřičnou krávy, zda vanilkou je vulgární to seno, jež z nozder ční jí jako ustrašeno. A beran smutný na dřevěném krku nechápe nijakž nevýslovné „vrků“, jímž ulévají holubi své touhy... Však nechme záště! Večer tklivý, dlouhý sem připloul z hvozdu, poceloval chatu. Mír, pokoj s tvorem, který přebývá tu! 20 A tma juž byla. Návrat loupežníků byl stále bližší v zašlém ciferníku, strach rovněž vzrůstal v husách, psu i koze, kout každý černal, zadušením hroze, i zavírány aliance honem: slepice – kočka, kačer v nouzi s koněm..koněm... A tma a tma.. Juž kroky na zápraží..zápraží... Co trvá svět, tak smutných nezřel stráží! ..Krok...Krok první v jizbě..jizbě... Raubíř romantiky krvavý, černý, uchopil se kliky..kliky... A nyní... chval každý duch... ona vřava!! Fi! Malým dětem rozstůně se hlava!
21
NA GRIEGŮV „EROTICON“.
Mír ospalý..ospalý... A jsme tu sami v lese..lese... Tvých očí záhrobí ti závidí jen laně, tmy korunami pozdravení nese ohromně sladký, bledý Anděl Páně. Dej mi své ruce, já je temně skropím, hebounké, slabé jako růže z ledu, jak bílé boky poraněné kopím svou krví hříšnou, kterou na rty svedu. Jde Anděl Páně v šumu zpátky kolem... – zvon skleněný tak s klenby stržen kvílí – a uzří omdlívat nás velkým, slastným bolem a tajemstvím: Jsme dosud? Či jsme byli?... 22
MĚSTO.
Juž potápěči žold svůj rozdělili u mostních světel, jimiž vítr třástřás, a kuplíř hrbatý jen čekal vhodnou chvíli, své doupě otevřít, až bude po „zdrávas“. Jde po klekání krokem, který straší, svou postillu číst zvoník stoletý kol vlídných oken, v kterých lampu sháší stín romaneskně svadlé brunety. A monotónní, šíroširá řeka zobrazí měsíc, jdoucí nebesy za zpěvu opilce, jenž paroduje, heká: „Má milá v modré dáli za lesy...“ 23
KONFIRMACE.
Ty sílíš, dušičko a necítíš juž dětsky, klam očí naivních bolestně se hojí, jsou rozpáleny svíce v chrámě všecky, neb blíží se den konfirmace tvojí. Tví roditelé v staromódním šatě dnes studu tvému šeptem rady činí, s blaženým chvěním dívají se na tě, neb smutně zraje stáří jejich jíní. Ty rdíš se mi i cítíš slzy stoupat... (voňavé jaro všecko vůkol změní) ve vodách lásky vlažných jme se koupat v průhledném flóru pohlavní tvé snění. 24
SMRT.
Tušení hrozné zmocnilo se duše, jako když v lesích průvan náhle vstane, jako když někdo s poselstvími kluše,kluše ze smutných panství v tmáně ulekané. Jako když všecko závory se zbaví, zradí se všecky temné podkopy, jako když nohsled valem rozestaví kolem mne svoje zmlklé pochopy. Jako když věštba kosmická se blíží, zarazí dechem všecka kyvadla, jako když v noci ze všech vzplane chýží věřící víska hordám propadlá. Jako když hlídku v zámku osamělém ťukání tenké na zeď poleká... „Otevři brány, slovo už je tělem, jsem Odměna a Sfinga bezvěká...bezvěká...“ 25
UPRCHLÍK.
Na stezkách zbojnických, jež v temnotách se kříží, kde v běhu vyjí vlci hladoví, podivný divous sroubil černou chýži, beztvárnou jako kámen hromový. Hvozd zemdlen hřměl a na vše strany od ní bublaly dutě skryté síly vodní; jak tábor spící, skrytý do skály ve shnilých jamkách houby mžikaly. Bylo tak mrtvo... V žádné lstivé léči zvěř nekvílela nikde ubohá i nehrozilo žádné nebezpečí,nebezpečí než ztravující blízkost u boha. 26
KVĚTNÁ NEDĚLE.
Až zahlaholí zvony mojich svátků, vstaň, duše skloněná, a odlož vřetenovřeteno, dej čistě umést kolem bílých statků, vše domů svolej, co je ztraceno. Svědomí zpytuj, v čepec sněhobílý se tiše nastroj, vykrop světnici, až budou zvony zvonit ze vší síly, vše uzamkni a opusť vesnici. Tak v ruce ratolest, jdi do širého jara své smilstvo očistit a zpověd odříkej, a k večeru až zazní báně stará, zas všedně schýlená se klusem ke vsi dej! 27
KUROPĚNÍ.
Sál šerý byl a vzpurně klenutý s estrádou z temných, prvohorních kostí pro velký nával smutné reduty a s hudbou plnou vláčných netečností. Divokým Breughlem kryty byly stěny a v lustrech olej nesvěcený bděl, tu mrtvý patricij, dřív v církvi oblíbený, s kuběnou ulic v kole procházel. Dnes Voltaire něžně líbal abatyši, jež nalezence cizí kojila, a básník trapně opilý zved’ číšičíši, na čele ránu, v ústech motýla. A kněžna zklamaná, jíž těhotenství brání v mramoru tančit hladkou gavottu, jde s Vrahem v kukli, jenž se těší na ni a kolíbá ji v nutnou dřímotu. 28 Jde ruku v ruce missionář snědý kol s horkokrevnou jižní subretou,subretou tak jako na pouť mezi dálné ledy, kde s novou vírou stromy rozkvetou. I temný kleštěnec, jenž bez odměny hlídal nejdražší vězně teplých harémů, dnes v smutné redutě se dlouze rozpovídal o zbožné lásce srdci čistému. A Putifarky ve výklencích síně na planá prsa tiskly novice a mluvily při ponoukavém víně o „loučeních“ a „postech“ nejvíce. – – – – – – – – – – – – – – – – – Kapelník černý slábnul na rozpacích, zda těžká hudba nelká okny ven, neb chýlilo se na hodinách hracích k radostným značkám, kdy se křísí den. Do sálu kdosi vnik’ pak na znamení, by olej shas a hudba nehrála a bylo chladno v bílém kuropění a po krajinách mlha stonala... 29
MŮRY.
Když vosí báně přestaly se chvěti a noční únos jakž takž prozrazen, ze žlabů skal lkal vítr vypuzen,vypuzen jak pod vodou zpěv pohrobených dětí, když temné pánvi, v níž se stříbro smálo, lakomec chystal spánek do hlíny, kde bahno hříchem dusíc rostliny,rostliny pod bublinami plynů usínalo, tu jemné můry, o nichž nevíme, se znakem smrti vrátily se z honu a chtíce usnout v květech svadlých tónů, se motaly po hrobech touhy mé. 30
SLAVNÁ REVOLUCE.
I budou zprahly vinice a koňstvo zbije zemi, havíři přijdou vyjíce děs ulicemi všemi. Vyklíčí širé záplavyzáplavy, až Athenea vzhoří, pak prosících se nezbaví Maria, kotva v hoři. Vzpurní i ti, již prosili, svou hlavu ztratí každý a zvony ještě zakvílí, by rozlily se navždy..navždy... 31
BĚDA.
Juž svítalo, když opuštěna herna, poslední peníz leptal bledou dlaň, hles poslední pad’ v propadliště černá a všecko ticho modlilo se zaň. Juž svítalo a chvěl se poprach zimy, klikatou stezkou půjdu domudomů as, přátelé lišky spáti odešli mi, domestik v herně churý kahan shas’. A já jen půjdu shrben se svým stínem, mne těžký smutek v domě uvítá... Vraťme si lásku, hráči, nežli zhynem, snad možno tak, snad ještě nesvítá!! 32
KOBEREC.
Sotva juž nesou sloni svoje věže, v červáncích hyne jejich troubení, mědění muži přemílají v leže modlitbu vleklou, za den znavení. Sotva že kaktus hne se spánkem hada, sotva se vzedmou žhoucné písčiny, sotva že dýše Nubičanka mladá, s bohatých prsů skanou tygřiny. Sotva že vítr zčechrá v palankinu bisamů chvosty kolem do kola..kola... Nesmírná touha zemřít v její klínu se ozvala..ozvala... A tropus plápolá... 33
MLÝNY.
Pochmourné mlýny, kdo vás v poušti stavil, kdo v pohyb uved vaše kolesa, po mrtvé řece černé zrní plavil, by mlely jste je, to ví nebesa! Kdo bydlil blízko, aby mouku prosil, a vítr vpustil, jenž by plevy hnal, kdo chléb z ní jed’ a kůrky slzou rosil a srdce tisk’ a boha proklínal? Kdo koryto strh’, lopaty vám zlomil, dal červy prorůst svadlou podlahou? Kdo s uzlem touhy stěhoval se sto mil pro vaši dlouhou píseň neblahou?! A – mlýny duše! – kdo vás znova vzbudí, žernovy těžší tamtěch otesá?! Kdo jiný přijde s novou touhou v hrudi, mlád blaženě... e – to ví nebesa! 34
RYBNÍK BRAVNÝ.
Můj mork je ztenčen, bolest jím se živí, dech duše zkrácen jako zimní den, zrak světu vzat, do hlubin vnitra civí, k rybníkům bravným chci být doveden! Lhát důvěru, že vzedme anděl páně k očistě lidské jejich hladinu, jak jiní,jiní touhou upínat se na ně, bled uměle pro tuto vteřinu. Až kýženě se voda potom zčeří, svůj vystavovat theatrální chvat, ty předejít, již vodám těmto věří, však kámen vzít, bych šťastně ke dnu pad’....pad’... 35
NOE.
Juž vzkvetla duha míru bledolící a temný náraz vzbudil moje smysly, já pro ratolest pouštím holubici, truchlivý Noe z prachu archy syslí. Vzduch silný je, až zachvacuje mdlobou, ó, bože otců, chraň mne před úzkostmi! Mír divný, bezhlasý jde z polokoulí obou, zem nová zmrvena je masem lvím a kostmi. Zem nová sílu má, co ráno vzkvetlo, zraje a ještě tentýž den se plody kácí samy, planeta světlem přesycuje kraje, kde páně duch se vznášel nad vodami. Však já jsem, pane, slabý se svou zvěří vzduch lokat takový, jíst zimničné ty plody a vůní mřít pod obrovskými keři! Ta zem je sama krev, ta nemá více vody! 36 Vysoko stály spousty hněvu Tvého, až do hor plily svoje lastury a ty tedteď po dnech soudu bolestného chceš marné zemi žehnat se shůry! Ta zem je nyní strašným rájem síly! Je zapotřebí, stvořiteli dobrý, sem těžké motýly, by slávu slunce pili, zvěř větších tlap a klů a smyslné sem obry! 37
KORUNOVACE BLÁZNA.
A ceremonář řekl mi: Zde žezlo je, zde kniha, zde bledne těžká koruna a diamant se míhá! Ach zde máš trůn! Ach zde máš trůn a vlečku jako růži, však ještě paví vějíře a pod paty psí kůži! Pak buď si král! Však ještě ne, vždyť ještě nemáš kata, svůj druhý stín, svůj tmavší stín a jeho práva svatá! Dáš skolit tisíc eunuchů, tvé zveselí se líčko, však obřadně jen usměj se a krátko, pramaličko! Jsi velký král, ó, na mou čest, jak já jsem malá hnida a mraveniště poddaných tě z dlouhé chvíle hlídá. I tichý král, byť péče tvá by zobjímala moře, duch-filantrop, z ruk’ nepustíš klíč k věži, ke komoře. 38 Co nade vše: jsi slavný král, jsa milcem historie; tvou každou hlásku pohltí a jako země pije a v soukromí jsi nábožný, nad tebou chví se osud a říše tvá oh, bez hranic, snad odtamtud až potud!!! 39
ZA LODÍ.
Vše ve tmách už, co mělo srdcem chvíti, co mělo dáti cévám nápojenápoje, a závoj duše chladný průvan cítí, jenž prošel, slídě, prázdné pokoje. Či zbylo víc? Kouř z uplynulé lodě, a vody zvěst, že lod je v daleku, tam za korály kdesi na svobodě, jen tento kouř se lísá k člověku..člověku... Jen ve snu chví se barva krásné vlajky, jak ztrácela se do snivosti let... Mdlým hlasem skončen příběh smutné bajkybajky, lod věčná pryč a kouř se vrací zpět..zpět... 40
ZÁHUBA RODU.
Rozlehlý statek, v stájích temní vranci, skop kadeřavý, lkaví holubi, kol sýpek vítr zpívá ministranci, že vášeň srdcí světy zahubí. Té písni dlouho nikdo nerozumí, neb všecko krev a všecko květ a smích, tradice věrná vezdy křídlem šumí, při polibcích i porodech a žních. ...Až hyne zeman, v černý brloh sveden, v oparech líhu hnusně blábolí, a paní hubená a chladná jako leden šílenstvím plní žírné okolí. Až děti zpustnou jako plody lesní, jež mimojdoucí krmí vlčice, se shrbí věž, v svou záhubu se vesní a lůžka shnijí, k všemu mlčíce. 41 Až v briganty se služebnictvo změní, okrsek valný v houštích obsadí; kdys do skal vjedou kupci unavení a nikdy zpět... a krev to prozradí... Až dojde diktát od vladařstva země, že za plen padli kupci znavení, ať schytáno je všecko statku plémě a zahladí se dvorce kamení...... Rozlehlý statek, v stájích temní vranci, skop kadeřavý, lkaví holubi, kol sýpek vítr zpívá ministranci, že vášeň srdcí světy zahubí..... 42
TĚŽKÁ NOC.
Zas celou noc jsem zápolil jen s obry, zas v lebce mojí krkavci snad spali, zas vysílen byl Angelos můj dobrý a smutné prapory mi zoři zakrývaly. Však jaký to byl zápas přezoufalý, až z mého srdce teplá pára spěla, v mou lebku spáči studnu vyklovali, já opuštěn byl navždy od anděla! A jaký to byl zápas bez ševelu, vzkřik zahrabán byl pod stoletou tíží, zamlklí obři dusili mne k tělu i pavouk přelhán, ustal hlídat mříži... 43
EZOP SARKASTICKÝ.
Že bylo mnoho křižujících stezek, tu potkali se, jak se často stane, laň útloboká ona a on mezek... „Ach, pardon, drahá!“... ‚Pane!‘ Jsou všade trny, v levo, v pravo trny a zpátky jít, je cesta daleká!... „Zde nelze býti dosti opatrný!“ řek’ mezek tónem dandy-člověka. Hráb’ do země a resumoval suše: „Vyhnutí není! Stranou puritánství! Já přenesu Vás, milovaná duše, obtěžkán krásně na kraj vašich panství! Libo-li, tedy, vzhůru po mém zadku! Vždyť nejde kolem moralista živý!“ „Kam nese mezek sladké břímě v chládku?“ Hrbatý Ezop kozí pysky křiví... 44
AERONAUT.
Často se praví, kondor krvooký hvězd že juž bližších dotýká se boky..boky... Mnohdy se touží, jak je ve vysoku. Zda noc a den? a smrt? a pochod roků? Ach nikdo neví, přebolestně blahý cit přeplňuje nesmrtelné dráhy, ach nikdo neví, jak se tělo taví v plyn zlatý, modrý bezejmenné slávy. Slavnostní bože, širé hossana v ozóny řídké smrti blízek volám, slavnostní bože, sladká Morana mne vyzdvihuje k hrůzným aureolám. Jen uděl mi v té říši, kde mrou hlasy a každou paměť vesmír zavěje, bych vzkřiknout mohl signál silné spásy nad mysy Dobré naděje!... 45
PROBUZENÍ.
Zděsil se král ze zkamenělé říše a ustal hledět v prázdno ztrnule, v skleněných stromech zvonky zkvetly tiše a zarděla se v rakvi Sněhule. A hlásný v báni znova nadul plíce, až rozlétly se řevem prostoryprostory, a panoš vstal a vzdychal tíž a více k touženým oknům, pln jsa pokory. A prasklo v krbu, ohník zatancoval, až srazili se v spěchu kuchaři, zas lovčí sokol v pruty klece kloval, přetrhli smyčky krásní ohaři. I vzniklo v dvoře plno řehtu, šumu, vjel luňák šípem mezi kuřata, zív’ ponocný a z ranní páry chlumu se vybírala záře přesvatá. 46 A Sněhulka si štěstím ještě bledá nad proudy vlasů vznáší korunu, sněm koboltů se z temných koutů zvedá a s tenkou písní kvapí ke trůnu... 47
QUIXOTE.
Jsem Quixote pozdní..pozdní... Rocinantu šedou mi prodavači slepou kamsi vedou i Sancho zesnul, udusiv se v tukutuku, a jeho paměť blaží hejno kluků. S mou Dulcineou – snové přeubozí! – má mnoho dětí sedlák od Tobosy a všecky děti zdravé a jak hloupé! (V mém kyrysu se nejmenší tedteď koupe.) A na mém zámku illusorních věží trus holubí a shnilé došky leží a je to všecko k smíchu zakrsalé: jsouť z bastionů kuří domky malé, v něž dřevcem mým, teď puklým ve dva kusy, tu denně skoták tučné vhání husy... Jsem jiný sám, i kraj je dílem jiný, jen netknuty ční povětrné mlýny. 48
PÍSEŇ TŘESOUCÍHO TIMBRU.
Bledouši snové, nepůjdete spat? Noc drahá je jak závoj východní, v ni vetkán průvod modrých pochodní, Bolestín chodí víčka přivírat. Všem přivřel víčka ospalá... Šel od pastýře k pastýři, do vzdáleností, do šíří a sláva vzrůstala... V smrtelném spaní aleje a vzejde-li zář nad mračnamračna, tu v kapli Panna zázračná na poupě své se usměje... Bledouši snové, nepůjdete spat? Bolestín chodí víčka přivírat! 49
MELANCHOLIE.
Za půldní sychravých se nelze trpčej smáti, klec nebe nemůže líp uzavřena být, jen samot zrcadla můj smutný úsměv vrátí, neb míň než úsměv nelze navrátit. Ó, dlouhé deště v ten čas musí zráti, v stu kapek kalných stesků rovněž tolik, bez cíle, schýlen jme se ubírati přes hory doly krásný melancholik. 50
PO POSLEDNÍM AKTU.
Já dostojím své úloze, ať pompésně, ať uboze, já gesta svoje udám, já umím svoji roli hrát, oh, publikum se musí smát vzdor bolestným svým nudám. A všichni smutní autoři v úpalu slov mých vyhoří jak v chrámu páně svíce; jsemť interpretem paňáci i dóžat v bílém paláci i naivky kouzelnice – Hrám královrahy, kuběny, a symbol čistý, růměnný jak od pramene voda a Juany a ospalce a patrioty ve válce a blba Guasiomoda. 51 Děs suggeruji harpyjí.harpyjí, jsem trpitelem z pašijí pro hysterické paní; však nade všecku kritiku hrám intriganta ze zvyku, lež jeho umírání. A rekvisitář ometá mou denně lebku Hamleta, by svěže rozjímalarozjímala, a moje loutna třaslavá juž resonančně plakává, než udeřím své „trala“. A přeludné mé kostymy! I zrzoun zločin pod nimi smí beztrestně se schovat. Než laury svoje uložímuložím, se musím houfům toužebným zas a zas ukazovat. Čas blíží svoje laviny k úkrytům naší hodiny, mé sufity se chvějí a lebka má den ode dne vždy kratčej na mne pohlédne, však stále důvěrněji. 52 Až jednou pozdě ulehám v ohromném tichu sám a sám a slyším prosbu: pane! I najdu plný tušení, kde smrt i život temenítemení, své srdce zanedbané. 53
POSEL.
Své stany opusťte, juž v křovích oči svítí, stráž klímá na kopí, jsouc otupena hřměnímhřměním, a juž jde vlkodlak, jenž vaše stáda cítí, jde vaše chůvy zneužít a mrhat vašimvaším jměním. Své knapy vzbuďte, bděte do svítání, pečlivě skryjte oharků svých čoud, jde vytí táhlé ode stráně k stráni, dál v kalnou noc..noc... Dnes může přitrhnout, neb na obchůzce hlídka našla stopy na rašelinách nebezpečných hnízd, teď dříme znavena však dřevem svého kopí,kopí jak připoutána k pokutě svých míst. Pak: ošetřujte rodičky, taj každý svoje plány, radš přástvy klamné doma vypravuj, neb může přijít se lhostejné strany... Průvodu nežádám... Dál bůh vás opatruj! 54 OBSAH
Touha3 Tisíc a jedna noc4 Hněv5 Jezero6 Kankán7 Mysterie8 Nálada stará9 Akropolis10 Chvíle stvoření11 Náměstí pomsty12 Světec či blázen?13 V koupeli16 Cesta17 Dvě pohádky: 1. Guliver18 2. Zvířátka a Petrovští20 Na Griegův „Eroticon“22 Město23 Konfirmace24 Smrt25 Uprchlík26 Květná neděle27 Kuropění28 Můry30 Slavná revoluce31 Běda32 [55] Koberec33 Mlýny34 Rybník bravný35 Noe36 Korunovace blázna38 Za lodí40 Záhuba rodu41 Těžká noc43 Ezop sarkastický44 Aeronaut45 Probuzení46 Quixote48 Píseň třesoucího timbru49 Melancholie50 Po posledním aktu51 Posel54
E: sf; 2004 [56]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pelcl, Josef; Dělnická knihtiskárna
(Josef Pelcl - Dělnická knihtiskárna v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 56