1. GULIVER.

Jan Opolský

1. GULIVER.
Tak často směšné touhy mám, chci býti Guliverem; to bych šel s kyjem z večera po lidském hvozdu šerém, kde duby sta let, nebo víc, jak směšná držátka! A teď by pěkně začala má smělá pohádka! Ó, šel bych tuze zlehounka a kašlal velmi jemně, jsouť lidé téměř bezmocní před kataklysmy země! A hlavu hrubě tesanou bych do hnízd shýbal vraních nad lůžek cudné rozpaky a pásl bych se na nich! 18 Vyšel bych z lesa... Vesnic kouř by obtáčel mi čelo a v mravenčí by ciziny se oko zahledělo. Tam první člověk... Pastoušek, jenž zpívá hlasem děvím. ,Jsem Guliver! Nuž, kdože jsem ?‘ „Au, milost, milost! Nevím! Au, milost, milost! Císař pán, či dokonce snad papež, jak ničemnou, jak nehodnou zem, Svatosti, tu šlapeš!“ ‚Nuž, hebce dál, neb kdybych měl tak po vsi hřmotně chodit, budou se řítit statue a Liliputky rodit!‘ 19