2. ZVÍŘÁTKA A PETROVŠTÍ.

Jan Opolský

2. ZVÍŘÁTKA A PETROVŠTÍ.
Společnost čistá! Gentlemeni věru jak tady svítí žlutým okem v šeru: červený lišák, poseur podšívaný, dvě husy bílé, prostomilé panny, smí udat časem starosvětský vtip; než věčně mlčet, není-liž tak líp? Pes, znásilniv své ponocenské mravy, chce ptát se s něhou nepatřičnou krávy, zda vanilkou je vulgární to seno, jež z nozder ční jí jako ustrašeno. A beran smutný na dřevěném krku nechápe nijakž nevýslovné „vrků“, jímž ulévají holubi své touhy... Však nechme záště! Večer tklivý, dlouhý sem připloul z hvozdu, poceloval chatu. Mír, pokoj s tvorem, který přebývá tu! 20 A tma juž byla. Návrat loupežníků byl stále bližší v zašlém ciferníku, strach rovněž vzrůstal v husách, psu i koze, kout každý černal, zadušením hroze, i zavírány aliance honem: slepice – kočka, kačer v nouzi s koněm..koněm... A tma a tma.. Juž kroky na zápraží..zápraží... Co trvá svět, tak smutných nezřel stráží! ..Krok...Krok první v jizbě..jizbě... Raubíř romantiky krvavý, černý, uchopil se kliky..kliky... A nyní... chval každý duch... ona vřava!! Fi! Malým dětem rozstůně se hlava!