NÁLADA STARÁ.

Jan Opolský

NÁLADA STARASTARÁ.
Snad je to rok, snad deset let je tomu, já nemám paměti, jen vím, že den se smrákal, že téměř neživě jsem tehdáž došel domů a vlivy těžkými jsem celým nitrem plakal. Že bylo prázdno k sešílení v poli, že bázeň má se ve cval chtěla dát a v rozcestí na shnilé vztýčen holi,holi že truchlil černý Krista majestát. Že za vsí pes se slepě díval na mě, snad byl tak stár, že nemoh’ strážně zavýtzavýt, a mrtvě jazyk zmítal se mu v tlamě... Těch slepých důlků nemoh’ jsem se zbavit! Eh, co v nich bylo! Běda, co v nich bylo. Proud slzí psích se potom za mnou plouží a ticho jemu břehy navalilo... Můj vlastní obraz sinal v černé louži... 9