MYSTERIE.

Jan Opolský

MYSTERIE.
Marně tápu, proč je v srdci vlaho jako v jizbě slabé rodičky, jako divem uzdravených blaho v mechu vetché, němé lavičky! Proč se mi zdá, jak by anděl v hrudi dotýkal se rtoma krve mé, proč mne k cestám nejdálnějším budí nevím kdo, jenž pláče: půjdeme? Vydáme se na takové cesty, bůh ví kam, však budsibuďsi kamkoli; fantastové jdou tak pro nevěsty daleko, kde duše nebolí. Nežli dojdou, srdce rozplyne se dlouhou tuchou jako plavý dým, nevěsta se smutně v oblak vznese, aniž slova darovala jim. Nikdo neví, jestli kdy se vrátí, mračna plovou věčně věkův dál... Zbloudilci se budou usmívati v polosnách... Což, já jsem miloval?..miloval?... 8