BETLÉM.
Zas byly vánoce a na zdi opět visel
a v souhrnu měl sto drobounkých čísel,
v něž olej plál,
můj Betlém dnes a jevili se všady
zas pastýři a negři z čokolády
a z vaty král.
Kus pentličky měl anděl v bílé dlani
a na drátku se houpal bez ustání,
čta hosana,
a nade všemi hrubá hvězda zlatá,
k níž mnozí z dárců nesli podsvinčata,
či krocana.
A hloub, než všichni, u stříbrné skály
na špičáku svém podepřeni stáli
dva horníci,
však žíla zemní málo dala kovu,
z ní vynášely černé ruce znovu
jen břidlici.
A dudáci a polesní a kati,
na díle svém šel každý pracovati
a padal sníh...
Jen já těm hračkám smutně jsem se vzpouzel,
už Betlém boží nemá pro mne kouzel,
ne, nemá jich.
Já bídné dítě nejbídnější matky!
Kdo vzal mi víru, zdaž mi dá ji zpátky,
chuť ku žití?
Je všecko vůkol souhra tuze chytrá
a není lásky pro dnes, ani zítra...
Jak skončiti?
50