Pod tíhou života (1909)

Jan Opolský

Diplomatická verze Ediční verze
JAN OPOLSKÝ
POD TÍHOU ŽIVOTA
NÁKLADEM B. KOČÍHO V PRAZE 1909
[1] Tiskem „Politiky“ v Praze.
[2] POD TÍHOU ŽIVOTA.
[3]
DOMOVINA.
Jak moudrý sen, jenž nehyne, jen bledne, týž maje k ránu tep a vibraci, já stát jsem zůstal u památky jedné a duše má se od ní nevrací. A znovu chápe kouzla její měkká i smutnou její, marnou lahodu, jak teče v dálku rozvlněná řeka a snivé srdce shlíží na vodu. Tak jako sen..sen... Tak jako řeka plynná mi před zrakoma obraz vyniká: hle, byla jedna chmurná domovina a byla jedna duše hříšníka. Ta domovina neslavná a suchá, kde šustil vřes a háj se černý chvěl a jejíž lid pro otupělost ducha ji pravým jménem zváti zapomněl. A kde se supi zjevovali velcí, čas od času se tmíce na nebi, kde byla stálá bázeň před vetřelci a tvrdých srdcí bylo potřebí. Kde bez konce se trávil šumný chorál, vše zarostly jsou cesty po lese, kde přemnohý, jenž na souvrati oral, už nečekal, co žeň mu ponese. Jen řekl prostě, stoje na svém poli, když klaněly se hory večeru: „Je znát mou cestou, buďsi kudykoli, za dílem slibným chlad a nevěru!“ 5 Hle, byla jednou chmurná domovina a hříšná duše chtěla veselí, však nevyrostla vegetace jiná, ni supi její zmizet nechtěli. I usmyslil si: opustím tu zemi, až na ladech se soumrak sešeří! Jen skrovný vánek hnul mu kadeřemi a bílý šátek zůstal na keři. Ten bílý šátek na znamení tomu, že lepší vztah ho k zemi nepojí. Dým tenký, modrý prchal z jeho domu, když hlavu zvedal..zvedal... Buďte v pokoji! A šustil vřes. A borem skřípla drva. A vydali se supi ze mračna. Strach z invase tu pořád ještě trvá a nevíra tak hořce význačná. I jel a jel, až těžko bylo koni, jak střídala se volně klimata. Zem neslavná! Už netrápil se pro ni, lid jinde nosil srdce ze zlata. A nebylo tu bolestného ptaní, řeč o vpádu tu nikdy nevznikla, jich oči byly schopny odhodlání a ústa jejich vzdání navyklá. A ruce, prsa v službách svého pudu a sen ve vleku jejich života, klas časně zralý krášlil jejich půdu a vášeň jejich moc a čistota. A kromě toho, jaká míra činů! Jak prostičce a zpěvně konaná! Tak psanec našel novou domovinu a žil a žil a říkal hosaná... 6 Pak volně stárnul. Rysy jeho kysly. Ni ženský klín mu nedal, co má dát, kýs fluid zdravý všemi svými smysly po delším čase cítil unikat. Pak volně stárnul, Štěstí tupým dělá. Nač cíl mi jest, když zelze ho dosíci? Táž krmě stále mi se zprotivěla i věcí tvar v své umdlí posici. Pak volně stárnul. Jeseň dýmat cítil. Ret jeho držel slova v zajetí. Hlas jeho hrubý tklivosti se štítil: „koníčku bílý, nutno ujeti!“ „Koníčku starý, nutno ujet dneska, až na ladech se soumrak sešeří, jsou někde jedna vřesoviště hezká a bílý šátek vlaje na keři! V kterési zemi invase se děsí, supi tam velcí občas vyletí, skřípají černé, borovičné lesy... Koníčku starý, chvíš se. Co je ti...?“ 7
SAMOTA.
Žil rybník pust a nehnul vodou temnou, jak drahý přísvit v prstenu se leskna a lesní echo pořád bylo se mnou, i všecka jeho zádumčivost teskná. Tu prosím býti zbaven svého těla, v řeč jiné země mysl má se vesní a všechen cit by obětovat chtěla pro dutý nářek holubice lesní. Tu žádám si být sproštěn svojich pudů, jak lupen tenký pramenem se plavit a jako kámen tiše trčet budu a v němosti své smrt svou blahoslavit. 8
TICHO.
I vyšel. Ticho. Půlnoc byla. Však co mu bylo do ticha? Tam v dálném lese churavila dnes divná píseň kulicha. I vyšel. Ticho. Jen to pění. Kdo zůstal v lesích? Hola, hej! Jde černou klenbou kymácení vždy pomalej a pomalej. Kdo? Nikdo... Hola! Jen ta sova tam v dálném lese churaví... I vyšel. Ruka úbělová a černá rána do hlavy. 9
ROKOKO.
Très amusant je konec boje,“ děl jeden ze čtyr, špoule ret. Mdlé bylo světlo předpokoje, kde čtyři hráli kvodlibet. „A vzácný takt, s nímž povždy hráte, jak souhráče si nakloní!“ Tak pletli páté přes deváté ti čtyři staří patroni. I bylo šero. Šero bylo... Jich mluva hebka nadmíru... Pár prstů v sále udeřilo na bílebílé zuby klavíru. 10
APOTHEÓSA ŽIVOTA POZEMSKÉHO.
Ten širý svět, jejž protivenství hlodá, jak símě nehybné jsem vložen do země a dávná nenávist, již oheň má a voda, se obměňuje kolem tajemně. Den po dni slunce z červánků je vzňaté, vždy nové pompy pln jest jeho vzrůst, jak symbol chleba na hostii svaté, jenž plane jen a nedotkne se úst. Zem, v které dřímám, lásku jeho ssaje, jde klínem jejím chvění mateří, mrak vydá dešť se nebem ubíraje, hrom nad horami slavně udeří. A tu se potom símě ze sna budí, klíč vysílá a prostře kořeny, jak výkřik slabý dusil by se v hrudi půl úzkostný a spolu blažený. A jakoby to nahým údům těla už dusno bylo, nesvobodno v šatech, tak květ se rdí a vzněcuje a bělá... Až jaro zhyne v dlouhých aromatech... Když květy svadly, duše jata něčím, co suchému se citu vymykávymyká, a na nebi vždy v plápolání větším se zapaluje síla veliká. 11 A hoří bíle, do všech konců sálá, strom, šumě, cítí prvních plodů vznik, jak duše žen by v bázlivosti stála a nadcházel by její okamžik. A sálá tak, až nabývají forem vše plody těžké vínem silných šťáv, krev temně horká cirkuluje tvorem, duch silen je a opojen a zdráv. Až omdlí vše a vše se skloní parnem, klas pšenice se tíhou nalomí... Tu jeseň jde v svém chladu blahodárném a v její očích psáno: líto mi! O, všeho líto! Všeho, co se ztrácí! Vás, hroznů modrých..modrých... Líto vroucích chvil, neb sadař jde, jsa zamračen svou prácí, by koše svoje vrchem naplnil. By podťal ty, jež neklesly už samy v své tragické a smutné pokoře... Par bílý žel se vznáší nad horami a ptáci váží cestu za moře. Ó líto, líto, bezútěšně líto! mrou v chladném vání slova jeseně... Hlas echa vrací variace tyto, jež po kraji se plouží ztraceně... 12
POSLEDNÍ MARIONETY.
Já na vsi hrál jsem pro strýce a tety při chudém světle celkem bez piety na sklonku let, a hrdinové zoufalí už byli, již v apatii vespol závodili pro celý svět. Můj lupič ztratil chtivost krve něčí, dnes ve všem větřil možné nebezpečí, byl fádně živ, jen pro forma se loupež někdy koná, však tvrdí se, že není to už ona, jak byla dřív. Jsou v dnešním čase lesní hrádky ztichlé, i rytíř sešel nad obyčej rychle, – je škoda sil – neb jeho dělal v šťastné pro nás době jen více méně luxus v garderobě tím, čím kdy byl. Však sedlák ovšem zbídněl víc,víc než druzí, neb teskný přízvuk zemědělské luzy mu pathos bral a cítil to tím víc, čím věřil méně, že na lásce mé ztrácí každodenně, jak bludně hrál. A o dámách mi škoda plýtvat steskem! Co něhy bylo ve stvoření hezkém, je pryč a pryč, a neprobudí rtové svadlí touhou ni chudé tílko s vlečkou loket dlouhou už žádný chtíč. 13 Nu ano, tak! Co bývalo, to není a bývali jsme chlapi oblíbení, že ctil nás lid, však nyní asi ve dnech, které přijdou, z nás každý shlédne, že je invalidouinvalidou, a začne pít. Nás drží na vsi malá vstupní cena, kde nyní hrajem drama otrávená, z nichž vyje hlad, v nichž hrůza musí základní být notou, a v nichž jen mstou a zlem a nečistotou smí vynikat. 14
SVĚDOMÍ.
Jsou chodby v hájích, chodby plné echa, jak velmi vzdálený a velmi temný hrom, van větru chladný trýzeň v tobě nechá, že toužíš po něčem a pneš se po někom. Jen jsi-li čist, ty přijmeš dary lesní: to pnutí po něčem, tu touhu za někým; kdo s hříchem jde, ten v chodbách háje nesní tím sněním ze světa a světa dalekým..dalekým... Neb tomu úzko je, když echo slídí po něm, strom suchou haluzí se zatne v jeho týl, neb tomu úzko je, když hlásek v hrdle oněm, jak do studně by kámen ponořil. On houště obchází, jich výdechu se děsí, jak z mrtvých úst by ševel se to nes, když setmějí se zádumčivě lesy, jak může být jen zádumčivý les. On houště obchází a „běda!“ „kdo jste?“ teskní, zvuk vlastních slov mu srdcem proniká a kmeny pnou své paže pitoreskní, by chopily se jeho – vinníka. Jde dál. Jde dál..dál... Své tepny bíti slyší, klus krve bázlivý je v skráni jeho znát, flór soumraku se zvolna nese s výší a černé vlny plynou odevšad. Jde vlnami. Jde lávou. Vše se mate... „Já přicházím. Vy volali jste mne?“ Dřev shnilých zmírá kouzlo bludičnaté a studené a mdlé a tajemné. 15 „Jdu lávou. Přicházím. Mne potrestejte dravě, vy mlčící a strašní katané! Až přijde noc, nechť zastane se v trávě, kde bílé tělo ležet zůstane!“ Jde dál, jde dál..dál... (To duté bubnů vření! Ty zvony báječné a velký hlahol trub!) Jak obr tmí se v hluchém okamžení až v černé nebe třistaletý dub. Hlas bubnů, trub. A vše se ve tmách mate. Je v lesích tma, jež – zdá se – plápolá; tu na dubu jak ovoce by klaté se větrem chvěje lidská mrtvola. 16
PADÁNÍ SNĚHU.
Napadalo s hrozných výšek smutné dolů peří, do všech oken pohlíželi andělové šeří. Zachtělo se tělům stonat, soucitem se hojit, k probuzení loutny staré slabě struny projít. Přísti hovor ukrývaný s neživými tvary: Slyšte, duše mrtvých věcí, příběh jeden starý! Starý, starý, velmi starý, dlouhým věkem smytý, kterýž nikdo z lidí neznal, žádným nezažitý. Zachtělo se tělům našim bolest míti z toho, čeká-li se bez nadějí věrně na někoho. Odkud přijde? Vážný? Smělý? Zjinačil se v líci? Zdali známá echa vzbudí chodbou kroky znící? Prve ještě, nežli vstoupí, zaševeliv šatem, nerozptýlí práci ducha ve snu započatém? Napadalo s hrozných výšek smutné peří k zemi na raněné, zůstavené v polích nadějemi. 17
PŘECHOD PŘES MOŘE.
Vstal Farao, býk pikonosý, žlutý, střed draperie tvoře zjevem svým, hřměl blouznivě gong drahocenně kutý, ve hlavách sloupů tenký pučel dým. Tok lidských vředů páchnul v kraji celém, Nil jednotvárný plavil trupy těl, a daleko ve víru rozechvělém je trapně asi o břeh rozbíjel. Kdo mluvit chtěl, juž neotevřel ústa, pad naduřelý v prostřed kročeje, je zkaženo, co v lůně matek vzrůstá, a nikde zář a nikde naděje! Všech směry vod, jež ku pobřežím plynou, jsou v krve lepký obráceny rmut, ret hnije svlažen otrávenou slinou... Vstal Farao a zůstal nepohnut. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – I neustalo smrtonosné tmění, do prázdna vyšel smutný gongu třpyt, a žádný obrys, nikde pablesk není, kde prosebně se možno zachytit. Bůh Hebreů (však je-li bohem asi!) žab milionem říši přepadá, pád nakažlivý po všem stádě kvasí, zní poloprázdně širá ohrada. A hlísty hnusné krásná těla ssají, jich lože v slastech slimák pokálí, pro vyschlý prs dřív děti umírají, než měly sílu, aby plakaly. 18 A kroupy vodní, zvící šťastných plodů, vše ztloukly navždy, co se chvělo z hrud, šlo šílení od hlavy k hlavě v rodu... Vstal Farao... a zůstal nepohnut... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak převršeno smilování Trónu! Když křížila se půlnoc se šerem, šel Trestající dechem visionů, pláč temný nastal v lidu veškerém, neb když pak jitro fialkovým retem se usmívalo plno mátohy, v tvář zesinalou pohubeným dětem pad’ jeho první pohled ubohý. A gongů hlas, teď nevystihle žalný, juž marně vznášel svoje úpění: kdo změnit může poklid theatrálný, když v mírném spánku takto zkamení? Vstal Farao, býk pikonosý, žlutý, když tento akkord v tiché dáli mřel, střed draperie zdál se nepohnutý, však v kořenu se vulkanicky chvěl... *** Tak Israelští vyvedeni byli... kdes tužby Horeb strmě vrcholí, kdes velké moře elegicky kvílí, a ranní vítr s rouchem zápolí; kdes bledá manna dobrodějně skrápne, i v chladu krystal pukne ze skály... Jsou západy svou grandezzou až trapné, a běda těm, kdož zpátky zůstali! 19 Šly věrných ovcí nepřehledné pluky... V sen trpící a v melodický cval je sepjal všecky triumf silné ruky; tak věrných ovcí mrak se ubíral. Pak dále voli váhavého plémě a hříbátka se mdlýma očima k svým těžkým matkám chýlila se jemně, hled láskyplný bloudil za nima. A velbloudi, jimž resignace šerá věk zpopelila v monotonní pláň... (Vždy tentýž svět, od rána do večera, vždy totéž smírné pohledění naň!) I spěly tak ty tisícové nohou, vše přikrývaly kopyt pečetí, prach zlatý zdvižen plynul pod oblohou, s míst dalekých jej bylo viděti. A v zadu lid pln povděčného blaha (tíž čtyřstaletých zajateckých chvil!) svá přímil v záři těla polonahá, jak moudrý poutník štěstí svoje pil. V své děti zřel a do výše je vzpínal, svých pozdravuje těhotenství žen, hřích milenců na fatum zapomínal, svým novým jarem vilně unaven. A v zadu lid, jenž nesl svoje stany, a nezralá a lačná jehňata, svou novou tužbou rozbolněné panny a siláci, jimž patří tužba ta. 20 A v zadu lid, jenž po staletích tíže zas harfy nesl – nyvý srdcí štít – a slavný žalm, čím ku Horebu blíže, ve skrytech budil polomrtvý cit. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Po mnoha dnech, když soumrak skláněl čelo, juž uslyšeli vzkazy v daleku: to Mrtvé moře dýchalo a hřmělo, byl velký svátek vně i v člověku. Blíž ku břehům, kde delfín důvěřivý svůj tichý zrak a bolest potápí, jsou sbity stany... Srdce hojí divy, duch bázeň skrývá z příští etapy... *** Však nedáno jest Faraonu spánku, zem očistěna od nákazy ran, krev na veřejích uschla po beránku... On bděl a sípěl: „Tedy oklamán?!“ „Tlí žernovy, kde zrní moje mleli, bejl vyrůstá, kde byli sadaři, o pýše mé zní žerty v Israeli, znak cítím páchlý leptat na tváři! Ret jejich dětí posunčí se po mně, mé trůnní lvice myšinami zvou, hlas jizlivý se toulá po mém domě, jsa jizlivější každou vteřinou! Kal po nich zůstal, jsem já uklizečem? Duch polí schátral, mám se rozplakat?... Když oni vyšli za svítání s mečem, mám v sukni bab já čekat na západ? 21 Oh, jinak chci! Chci Jahvemu se vzpírat! Chci jeho děvkám těžší jarma dát, sen jejich zloupit – hrdopyšný pirát – Chci, Jahve! Chci...“ I počal usínat... A když se vzbudil, malý mráček sice táh závojem přes jeho odvahu, však zavlály už jasné korouhvice a zařičelo tisíc potahů. A rovněž tam, kde delfín důvěřivý svůj tichý zrak a bolest potápí, své sbíjel stany... Srdce hojí divy, duch bázeň svírá z příští etapy. Sloup ohnivý a mysterií plný ty krásné voje jenom oddílel, na Mrtvém moři slévaly se vlny, v sluch obou smutně delfín zakvílel. Moc ódická, jež z ohně sloupu vlála, tém Židů zvedla prvý k pochodu a spousty vln až ke dnu pronikala... Vztáh Mojžíš puzen dlaně nad vodu... Vztáh nevěda, a živlů duše hlubá se nevzepřela jednou krůpějí, byl pohnán brav a zahučela túba, stín Horebu se zachvěl v naději. Šli utvořenou katakombou moře, už v jejich zrak se Egypt nevrátí! Zní nový žalm, vlá v amethystech zoře, je sotva slyšet vody dýchati... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 22 A za půl dne (když epos v duši dozní) jsou vyvrženy údy, kolesa, sám Farao... a korýšové hrozní... Den zapaluje jitřní nebesa... 23
INTERREGNUM.
Král starý shasnul vysílením střeva a princ je sotva větší,větší nežli pěsť, máť jasnou dosud nečistotou hněvá. Jak nejisté to interregnum jest. Pretendent zaschlý ze skulin se vrací, nabývá zručně starých objemů. „Mám zdravá střeva“,střeva,“ praví v proklamaci, „buď čestná paměť králi starému!“ Na „pro“ a „contra“ řemesla se štěpí, než odsloužen je panychidy klam, dmou temně tváře politicky slepí a na to ruče vyklízí se chrám. Jde po dláždění známá duše davu a její pouť má rovněž známý běh, vlá z kořalen tíž temných bolehlavů, a dotýká se v shromáždění všech. A nikdo neví, co se, k čertu, děje! Princ dosud malý, sotva jako pěst. Hrom v brzku možná horstva rozechvěje – jak nejisté to interregnum jest. 24
MOHAMED V POUŠTI.
Jak málo bylo živoucího blaha v té přírodě, že přemáhal ho trud, tak jakoby jen osiřelost nahá bez očí k němu zřela odevšud. Jen žhoucí sláva přicházela s výšky, mdlé zaněcujíc oči k bolestem a pohnuly se sotva tamarišky,tamarišky jak při závěrce ve snu nečistém. Znak sajky prchlé nezavál se v písku – kdo v její stopě druhý by se bral? – a stejný taj byl v daleku i blízku, jenž z nitra věcí samých vyvíral. Strom nešumil a sotva někdy vydech, když stekla slza aloe a klí, jak duše vzkaz by zrál to v oněch lidech, již s tíhou svou se na poušť utekli. Strom nešumil a nehrkala voda, stůl země dřímal – zrno u zrna – kdo jeho snům kdys rozuzlení podá, zdroj víry jistý ve tmách odhrna? Až dosud ruka po prázdnu se pnula člun touhy strašné pukal na souši, když ona vše své plachty rozvinula a živlů tlak se přijmout pokouší; ni dosud rtům se nezdařilo říci, ač tisíckrát se měly k porodu, jen jedno slovo krovem světa chvící... A tentýž vliv též dusil přírodu. 25 Tak málo bylo živoucího blaha v té přírodě, že uspával ho trud, tak jako by jen osiřelost nahá bez očí k němu zřela odevšud. – – – – – – – – – – – – – – – – Skryl oči v dlaň a přemýšlení šeré jak záře z mlhy, jako z ňader dech, jak leknín puklý k povrchu se dere stín uplynulých událostí všech. Stín mládí jeho růžový a pružný se v dávné vůni před zraky mu zved a stín těch žen, jež zůstaly mu dlužny svých rozechvění smilných odpověď. A stín těch dob, kdy karavanám býval co vůdce koupen, pln jsa důvěry, a z táborů když od ohně se díval, jak černaly se dusné večery; jak rozlila se tajné bázně řeka, v níž utápí se duše pomalu, jak volá v noc a odměnu svou čeká dotěrná píseň dálných šakalů. A města stín, stín zasmušené Kaaby, kde truchlí kvádry čtyřiceti bran a nad nimi dým soliváren slabý, jenž jako nimbus stáří jejich dán. Kde hloubil se, kde miloval a plodil, své prvé děti obdal řadou jmen, na darech štěstí větší bera podíl, než jinému byl bráti dovolen. 26 Ó stín těch dnů už nikdy neobživne, jej nelze v krev a kosti odíti, jak pro hračku když do bystřiny plivne a po své slině chtěl by toužiti. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Zved trochu hlavu. Scenerie hluchá svou podržela nahost sirotčí. Nuž další stín se z upomínek ducha mu přibližoval volně před oči. Jak Jerusalem padl v rum a písek, ve trosce chrámu sýček bydlo měl a první noc když vešla do křovisekkřovisek, svým dutým žalmem srdce zabíjel. Jak bylo zprahlo nad Hebrejskou říší a Jehóva se odmítavě skryl a Židé šli tak zoufalí a tiší z bran vlasti své, by každý v bázni žil. Jak přišla k nám ta emigrace sbitá své símě hojně smísit s Araby i s vírou svou, jež utrpení skytá, nic nepravíc, že rozkoš dala by. A přišla s nimi divně krásná zpráva o kouzlech muže, jménem Ježíše, jenž shnilým údům vůni lásky dává a v mrtvá prsa plamen nadýše. Tak divně krásná smutnou jeho snahou a přioděna flórem dlouhých cest, vždy zdržující duši polonahou, když ke smilstvu už odhodlána jest. 27 A paměť o něm jako protiváha na vilných bohů význam ulehá, dnů oplzlých se zošklivení vzmáhá a panika se valí bezbřehá. Tu tři sta bohů kýty svoje zdvihá a jazyky a klouby, ramena a sliní jej a v insultu naň říhá, až chrámů zeď se chvěje kamenná. Kol zmatek roste. Píseň muezina ryk mnohobožců sotva přemáhá, text její smutně lidu připomíná vous jediného boha Allaha. A osli jdou a gongy hromem bijí, sup na zem vrhá silhouettu svou, tu kočovníci na rozchodnou pijí a závoj vlá a velbloudice řvou. *** Tak málo bylo živoucího blaha v té přírodě, že přemáhal ho trud, tak jakoby jen osiřelost nahá bez očí k němu zřela odevšud. 28
INDIE.
Na proudech Gangu parná smrt si hoví, moc chvíle syté budí pantra řev, pták modrý smutně volá v ostřicovíostřicoví, na jednom člunu černá korouhev. Duch lidu chabne. Neví, proč se děsí. Bude-li zabit? Sám-li zabije? Hřmí v dálných horách deodarů lesy, spí srdce hrozné, svaté Indie. Spí srdce svaté, mysl vždycky bdělá, jež odkrývala všeho příčinu... Gang nese valná vodstva uzardělá a černá těla krví zločinů. 29
RANNÍ PROSPEKT.
Dne úsvit kalný po hájemství těká,těká jak pozdravený člověk z choroby, čís ranní soprán s výsosti se smeká a sevření a zmatek působí. Tu vzepnou se a zašelestí sosny, jak ze spánku když zima políbí, jak člověk ten, jenž zapomělzapomněl žít pro sny a ony jeho plachost měly by. A těly hnou jak žehnající kněží, jichž cizí řeč je duchu vzdálená... A ještě mír a mdloba kolem leží, když říjení zní v dálce jelena. 30
STARÉ MĚSTEČKO.
Zaneste se zrakem duše snivé před zhynulá čtyry století, okolí jest velmi pohnutlivé, srdce vaše počne boleti. Zaneste se do rodiště mého na groteskní jeho náměstí, pohledíte ve tvář tajemného, davše se tam takto zanésti. Letní ráno... Na dřevěné věži vzněcuje se báně maličká, všude ještě rosa chladná leží, není vidět ani človíčka. Kohouti se v koncert valný pojí, sledujíce záměr nekalý, trocha slepic tone v nepokoji, jakoby cos od nich čekaly. Se žlabu se časem kapka spustí ranní páry, padlé na střechy, zvukem tím už počal ve vás růsti dokonalý pocit útěchy. Zdrávo jitro s kohoutími zpěvy! Odstupují stíny nemilé, sem tam v okně domečku se zjeví dobrodušný fantom košile. Slabý chrupot kolem krbů vzniká na znamení „život počíná“, tklivý mráček domova se zříká, ubíhaje navždy z komína. 31 Cvakne zámek. Bílá ruka pod ním, nad ním trup je, skoupý na šaty, přisune se v modrém prádle spodním na práh krámu pekař bachratý. Pohne nosem... živná vůně vane, v ranním chladu míří ze branky, na pultu se zardí nachystané koblihy a slané bochánky. Na pár sáhů masné krámy čpějí, vzbuzujíce pocit veliký, poznáváte stále zřetelněji usměvavé mrtvé krmníky. Rudá kýta zabitého těla o soucit váš chvíli zápasí, na mísách tu mírně uzardělá heraldická křivka klubásy. Konváři se ujmou práce hojné, signál davše svými kladivy, v příští chvíli stavy nepokojné soukenníci spustí šediví. Voda ťuká píseň stále vyšší, jakby den jí přidal obtíží, služka mladá nářek onen slyší, s putnami se kašně přiblíží. Nabere a ze hluboka zívne, zastírajíc svoje nedbalky, svatý kašny v touze přepodivné napíná své paže do dálky. 32 Nade krámkem kupce fíky visí, řemeslný emblém tvoříce, ve hmoždýři skrytá ruka čísi rozpoutává vůni skořice. Ševci, krejčí po forteli známé chválí každý, co sám vyrobí, sládek praví „ostré pivo máme!“ pernikáři „kupte syroby!“... ...Probudil se život na vší straně, ohlásiv se v řeči všeliké, vzešlo slunce nad borové stráně hořící a velmi veliké... 33
BYL VEČER Z TĚCH...
Byl večer z těch, jež balsamují mžikemmžikem, a večer z těch, jež blahem poraní, to bude sen dnes širým panovníkem a panovníci jeho poddaní. A všechen ruch se v hluchém lese ztají, hlas bažantů se z hlubin vytratí, než vzejde srp, by sesinavěl v kraji a v smutku počne pleso líbati. 34
PÁŽE.
Však není théma. Není látky pevné, čímž chudý průběh označen je v celku: tuť bylo jedno páže nedokrevné, jež milovalo svoji velitelku. To bylo páže! Mnoho pážat není, neb trpko už se sloužit nyní hradu. Srp, strážce milých, mocný na blouznění tu bez účele svítil na zahradu. A nešla paní na rendezvous smělé... (Já pro tu pýchu ve své písní nelkám), i měsíc hledí denně bez účele na trapný poměr pážat k velitelkám. 35
HORSKÝ KLÁŠTER.
Je černý monastýr, jenž v étheru se tratí, a já jsem špatný mnich, jenž klame převora, neb želím vše, co měl bych nebi dáti, i vylhaná je moje pokora. Jsou mračna nad námi a mluví řečí smutnou u našich nohou modré proudy vln, a já jsem špatný mnich, svou unavený kutnou, ve sboru mrtvol horké šťávy pln. V den každý tekou melodická echa až s nebetyčné naší zvonice, však mine vše a mír mi nezanechá, neb já jsem špatný mnich a smutný velice. A dole, dole, města zpěvem slynou, ve proudech řeky zlaté rýže třpyt a milenci se slibu rozmarinou v háj šumící se chodí políbit. Tam dole, dole, divoká jsou vína... Víc nebraňte mi, otče opate! I pro mne chví se slibu rozmarina, juž dlouho šumí háje věžaté. Tam dole, dole... k převorovi skuhrám – tam dole čeká příštích matek den, tam těla mladá hotoví se ku hrám. Jsem špatný mnich, svou kutnou unaven. Je převor mdlý a věkem stále dřímá, – se strmé báně zvon se kolíbá – mou hlavu najde rtoma smrtelnýma, jme naposled a suše zulíbá... 36 ...A tu jsem šel, však dlouho ještě cítil za dveřmi chrámu Sanctissima hrát a převora – vous jeho stříbrem svítil – zrak věkem těžký cítil přivírat... 37
SOCHA V POLI.
Už večer vstal. Tak nebesa se klenou, jak lidé praví – moře bez hrází... Svou vlastní trýzeň letmo zobrazenou ve běhu mračna duch můj nachází. Už tmí se lán i socha v poli chudne a její ústa ssají vánku proud, jsou sečteny dny románově bludné, u této sochy hodlám usednout. Má vlastní trýzeň! Mračno, které kvapí, jež ve hvězdách co stín se mihotá! Toť socha v černé, zoufanlivé kápi, jež vyjmuta je z toho života. 38
DRÁB.
Dráb vyšel nedbale, neb v ouřadu svém chlubném k nám přece nemůže se pozorlivým zdát, byl tehdáž bez šavle, se hrubohlasým bubnem. Cos páni z obce dají vzkazovat. Líc moci ouřední se v nedbalost svou halí, ve sporý posuněk, jenž mnoho neříká, že lidí neznalých, již blízko jemu stáli, všech zmocnila se úcta veliká. Co stalo se? Psům kontumaci dali? Či zdařilo se ujít zloději? Snad pánové jsou tedy nakázali už nevylévat před dům pomejí? Zas dražba brzká? Tyfus ve zdech školy a školní rada prázdeň udělí? Či obec domům kořalečním svolí na volný prodej celou neděli? „Ach, jaké jsou to lapalie!“ praví ve přísné pýše velký drába zjev, jsou skupily se v koncilia hlavy a v útrobách se zastavila krev. On šel tak dál, kde křižovatku činí dvě šedivé a teskné ulice, a k houfu stále přibývali jiní kol něho hustý špalír tvoříce. Až zastavil se u lucerny slepé, svým bubnem čině v živém kruhu střed, v své podstatě se zvětšit velkolepé, jak samo sebou dá se rozumět. 39 I vypjal, nadul na vysokou míru, jak pro tu chvíli záhodno je být, sáh’ do záňadří temně po papíru.papíru (o bože v nebi, rač nás ochránit!)ochránit!). A k větší trýzni dlouho zůstal tichý, jen papír zdál se v rukou jeho chvět. Slyš, beránku, jenž smýváš cizí hříchy a vlastni krví vykoupil jsi svět. K nám pohleď dolů, uslyš naše lkání, tíž hrozné metly sejmi s našich zad! Zlý význam skrývá dnešní bubnování! Cos páni z obce dají vzkazovat! 40
BOUŘE.
Šum lesa ustal, sebe sám se zhrozil, jak ducha leká vlastních citů tiš, hrom horský v dálkách temně zahlomozil a černé mraky plouly blíž a blíž. Ret usýchal a žádostiv byl toho, až horká noc se chladem nasytí, tiš nezmařena byla od nikoho a nevábila koho vejíti. Jen potok žil a bral se roklí tmavou ten jeho vlahý, jednotvárný šum... Tak dusno kolem... Doba před popravou. Sevřená mysl úpí k nebesům... 41
SELSKÁ.
Já ztratil nábožnost a potenci a zuby a síla má už za řeč nestojí, tkví na mysli mi bílý nápis hrubý: „Zde odpočívá v svatém pokoji.“ Já ztratil sílu svou a pokřik hrdla živý a mlčení své zavřel do chaty a kosti mé jsou zčervivělé dříví, jež nemá už své pevné podstaty. Mně zima je, však syn můj nejde ke mně a o los můj se nikdo nestará, jen padá déšť kdes na dva sáhy země, jež na mé oudy počká do jara....jara... 42
VDOVA.
Vždy chlad a mír a noc má konce nemá, chod světel sirý plní oblohu, stráž noční bloudí mými smysly všema, že zdravým spánkem usnout nemohu. A vládne ticho na dvoře i v domě, mé hlubé vzdechy udusiti chtíc, muž zhynulý tu chvíli sstoupil pro mě a zbouřil nohy, ruce mé i líc. A kde mne líbal, zjitřila se rána, pod srdcem rušným mrtvý vzrostl cit. Já bděla jsem až do bílého rána, jak z kříže sňatá zdála jsem se být. 43
PSYCHOLOGIE OKAMŽIKU.
Dávno už, dávno (kdy pak as?) za jedné z vybraných neděl..neděl... (Co na tom ostatně záleží, byť bych to precisně věděl!) Tedy tak dávno (kdy pak as?) bral jsem se odněkud poli, potkal jsem v mlze kohosi, ostatně kohokoli. Měl jsem strach – neměl – (kdož to ví?) splynuly stíny oba, zdá se, že potom minula nejistě dlouhá doba. Mohla to, možná, mohla být zoufalá podoba tahů!? Možno jest držet vlastní chřtán: Zloději! Zloději!! Vrahu!!! 44
NOC V DUŠI.
A už je ticho. Ani hles se z hlediště sem nezanes, že smutno je i tobětobě, a tu teprve procitnou a hnou se tužbou ješitnou i šaty v garderobě. A domluví se, zateskní ta roucha mdlá i groteskní i opustí své skříně, tu chodí černou dvoranou a třásně jejich zavanou po mošusu a víně. Jen vítr takřka neznalý se do jich cípů zahalí a mizí v gázu řídkém, a v kyvu téměř zdánlivém jen pohne trochu tkanivem, tu rukávem, tu lýtkem. Ta jejich mluva tajená, jež příliš mnoho znamená, má trochu smutný přídech, v nich lítost, zdá se, přebývá, jež chví se jako tětiva,tětiva tak jako v živých lidech. Co první vyjde ze skříně se rdíc a bělíc nevinně, jsou Marketčiny šaty. Jen jeden divák z desíti v té chůzi bolest necítí a smutek vrchovatý. 45 A šatečky ty na chvíli se ku Faustovým nachýlí,nachýlí jak hlava rozesnilá a krajky jich se povznesou se přirozenou noblesounoblesou, kde dřív as ňadra byla. Však maska Fausta mrzutámrzutá, ta na věšáku nedutá a míjí slova vroucí, že člověk cítí v chvíli té své srdce ležet ubité, neb neslyší je tlouci. To lepší se být podobá ta situace pro oba, jež ran se nedotýká! Tím znechutí se pokusy a Faust se nutit nemusí do pósy urputníka. Až ve hlubině šatníku ruch jímá plavou tuniku a jemné vlny dělá a žena krásně zločinná tvé srdce jitřit počíná, jež roucho ono měla. Ta říza liší podstatně se od všech, jež jdou po šatně, že hořekovat nechce. Eh, Lukrecie zkušená, je hrdlička i hyéna, jež usmrcuje lehce. 46 K ní jako pendant veliký pak vysílají šatníky svou Orleanskou pannu, jež praví: dřív, či později, když neumdlím v své naději, se mučennicí stanu! I bude známo, cožkoli se dotýká mé mrtvoly i skutkové mí hrozní a interesu domohu se na zemi i na bohu já svatá kuriósní. Pak ještě jeden dívčí šat po sále jal se smuten vlát a blouznit s mužským stínem, což budí vážné obavy pro pobouření pohlaví na oddělení jiném. Šat Julie. O jaký žel to z její klína vyhlížel a z její boků dutých! O jaká hloubka milosti nás dráždí u těch bytostí od smrti zakřiknutých! To proti tomu jiný klid je možno vsát a uchopit na oddělení druhém, kde visí mužské obleky tak promíchány bezděky tím oním dobrodruhem! 47 Ten klid tak draho přijatý je přenešen i na šaty a není vtělen slovy. Jen o dva v řadě hřebíky je vzdálen Jago veliký od masky Othellovy. Zas o dva, o tři nejvýše je dlouhé roucho Ježíše jen zřídka ku hrám vzato a že by v tom kdy život byl a krve hlas a souhra žil, je těžko myslet na to. Neb naše duše ubohá, ta těžko myslí na boha, kde ensemble je světský. Jen rty nám prázdně šelestí, ty kotvo svatá v neštěstí, o, spas ty duše všecky! Ať žili už, či nežili pro pastvu duše na chvíli jen z fantasie vzaty, když nitro v nocech krvácí v těch temnotách a stagnaci, o, svatý, svatý, svatý!....svatý!... 48
BYL ŘÍJEN UŽ...
Byl říjen už, jenž neměl tepla více, zvuk trudný měla slova zvolená, dva koně stáli u kovárny, sníce se svislou hlavou mezi kolena. Zpěv rohu z pastvy mlhavý a kusý ze strašné dálky blíže zdál se jít, a tiše plouly na potoce husy, kde tajemně se zřely zrcadlit. A těžko říct, kam útěcha se děla a radost, jaká vůbec byla-li! Strach odporný jde z chorobného těla a úzko rtům, že kdys je líbaly. 49
BETLÉM.
Zas byly vánoce a na zdi opět visel a v souhrnu měl sto drobounkých čísel, v něž olej plál, můj Betlém dnes a jevili se všady zas pastýři a negři z čokolády a z vaty král. Kus pentličky měl anděl v bílé dlani a na drátku se houpal bez ustání, čta hosana, a nade všemi hrubá hvězda zlatá, k níž mnozí z dárců nesli podsvinčata, či krocana. A hloub, než všichni, u stříbrné skály na špičáku svém podepřeni stáli dva horníci, však žíla zemní málo dala kovu, z ní vynášely černé ruce znovu jen břidlici. A dudáci a polesní a kati, na díle svém šel každý pracovati a padal sníh... Jen já těm hračkám smutně jsem se vzpouzel, už Betlém boží nemá pro mne kouzel, ne, nemá jich. Já bídné dítě nejbídnější matky! Kdo vzal mi víru, zdaž mi dá ji zpátky, chuť ku žití? Je všecko vůkol souhra tuze chytrá a není lásky pro dnes, ani zítra... Jak skončiti? 50
PÍSEŇ RANĚNÝCH.
Buď vůle tvá! My vzpomínali, Mistře, když červánky se rděly, na řeč tvou, krev přischlou u srdce a hlavu na tornistře, ach, na tornistře hlavu ubohou! Tu pořád výš se červánky ty rděly, jak země krev by říhla rtoma ven... Ti táhli pryč i s prapory a děly a v dálce sláblo hřmění na buben. A my jsme potom osaměli zcela... Buď vůle tvá, tvá přijďte nebesa! Noc rozsáhlá stín zvířat přinášela a temné vytí vzešlo u lesa... 51
VEČERNÍ LESY.
Den dokonal a utichali drozdi, byl zbaven dobra volný, širý svět, jak chodce krok, jenž v klášteře se zpozdí, by rozléhal se táhle naposled. Hvozd nedal dechu. Z únavy či z žele strom stromu cizí chmuřil se a spal... Takovou žádost, živ být bez přítele na věčné časy, les ten vzbuzoval. Takou pak lítost z osamění svého, z něhož by vzešly muky blažené, tajenou hořkost toho pocestného, kterého každý z prahu zažene. 52
NA ZÁMEK BALMORAL.
Na zámek Balmoral? Toť připomínka skvělá! O zuby cimbuří si vítr šaty rval a vůně smrčin nesla se a chvěla na zámek Balmoral. Zpěv rybí panny na jezeře plynul a bludice tu prošly středem vln, žel někoho, kdo s životem se minul a marnosti a šílenstva je pln. Na zámek Balmoral? Kam z melalyrumelafyru vedou a sbližují se tajně sklepy skal, zas vzbudil jsem svou připomínku bledou na zámek Balmoral. A dlouho šel jsem neklidný a němý, svým vlastním snem jsa mdlý a trpící, van smrti chladný proudil jeskyněmi a spoře živil moji smolnici. Na zámku Balmoral jsem do jeskyní volal,volal (jen krápot vody v odpověď mi štkal,)štkal), dal signály, by On to spozoroval na zámku Balmoral. On, který, žije-li, je dojista už chabý, že necítí víc svoje okovy. Tmy těchto skal mou úzkost příliš vábívábí, ač nedoufám, že kdos mi odpoví. Ze zámku Balmoral se ticho valí horou, zpěv rybí panny mizí dál a dál... Tu plakali, kdo měli duši chorou pod zámkem Balmoral. 53
DRAMA CÍNOVÉHO VOJÁKA.
Čas válečný a horký, čas dávno minulý, když dva pluky nás žily jen v jedné škatuli. Já na dně jsem až ležel a stydno bylo mi, že nemám ceny ještě a její vědomí. I nevím, zdaž kdo jiný ten samý pocit měl, já tichu, které vládlo, nejinak rozuměl, Ó hoši, hoši, – pravím – teď zlomte mlčení! Však dva pluky nás leží a nic se nemění. Jen občas jako ze sna se šavle pohnuly, když z příčiny as vnější se smýklo škatulí. Neb koně přestoupili si z nohy na nohu a jak dlouho zas stáli, nic říci nemohu. Tak tiše jako mrtví tu tkvěli husaři a velká síla chladná jim zela ze tváří; víc živlem,živlem nežli vojskem se tady zdáli mi, tak plni slavné hrůzy,hrůzy jak obři umrlí. Čas válečný a horký, čas dávno minulý, když dva pluky nás žily jen v jedné škatuli. *** Až jednou časně vzešel pruh světla zsinalý, že ve směsici hlasů jsme všichni povstali. Kam půjdem? Známo není! Já zřím jen toliko, jak ruka něčí pevná se dere pod víko, že na dubovém stole jsem vsazen do řady, co trubač obmýšlený a stěžej armády, že avancement můj budí tíž ve mně sladkých muk a proti nám že stojí jak skála cizí pluk a chřtány děl že hledí ve slávě ztrnulé, v své nenávisti krevní. Vy z jiné škatule! A napjetí že klíčí, krev rychle zahárá, že veden vzniklým pudem jim troubím trarará, 54 vždy víc a hloub že cítěn náš poměr záhubný, ač k roznícení myslí se tluče na bubny, že závrať jako šlojíř vše hlavy obtáčí, že centrum víru všeho je ve mně trubači, že jako rány skalní se blíží koní cval, že rukáv plný krve... že... což bych umíral? *** Vy matičko má v dálce, jak sen ji utváří, já tady ležím pobit, jsa věren mocnáři. Já nevidím vás plakat a lomit rukama, jen ozev duše vlastní a smír je nad náma. Šum krve vykypělé jde hlavou jako proud: ty, který války strojíš, zde rač mne vyslechnout: Tluk cínového srdce zdaž k tobě dolétá, když holubice ducha se tratí ze světa, zda vidíš, zdali cítíš krev volně mizet z ran, zda tušíš na svém trůnu tém krkavců a vran, jak krouží bez ustání a visí nízko už a jak tam kdesi leží bled mladý jeden muž a nežli k tobě dojde zvěst chvíle vítězné, jak před východem luny muž pokoj nalezne. 55
ZASLÍBENÁ TOUHA.
Jak řeka šumila a třpytila se v běhu a vory plynuly a bledly v dálce klamné, já cítil mluvit odumřelou něhu a z proudů vodních bolest jímala mne. Neb zaslíbil jsem touhu svoji řekám, jež bez konce se valí peřejemi; já z cizích moří koráb jednou čekám, s ním pozdrav vonný z protilehlých zemí, jenž zastaví, když kotvy pustil ke dnu, dým jícnů svojich temným žena gázem. Já zemdlím až a v čekání svém zblednu, než krásné zboží vylodí mi na zem. Pak sotva vstanu, štíhlá loď se ztratí, své pěny stříbra vlekouc dálnou drahou... Ve středu skal se uzřím usmívati já zlatý chán svou otrokyni nahou. 56
STÁŘÍ POUSTEVNÍKA.
Jak Adamita volně vysvlečený se ticha vlnou duše moje koupá. Jsem stár, ach stár jak buky u rozvalin... A stálý stín, v němž zvoní konvalinky. Tíž memoarů sotva plece nesou, ač nevyznám se, nesvěřím a mlčím: jeť sluha můj jen plachý kretin církve a nad něj neznám jiné larvy lidské, Já filosof ved marné k lebce řeči, až unaven jsem naplil v její dásně a skulil jsem ji s hory někam v mlhu; v směr opačný pak jsem se vystěhoval. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Jsem stár, ach stár jak buky u rozvalin! A stálý stín, v němž zvoní konvalinky... Idiom světský slabě v dáli hučí... 57
PÍSEŇ NOČNÍHO JEZDCE.
Co hlubšího,hlubšího než noc, v níž světy tonou? Má význam příprav skrytých za oponou, jich smutný pel a síla smrti na dosah je blízká, ni jedna hvězda černem nezablýská, bys víru měl. A kdo je věrnější nad stálost všechněch věcí? Byťs vrahem byl, tě nezneuctí přeci, tvůj pije dech a přede trůnem za syna tě vydá, kde šílenství tvé vážně zodpovídá. Je matka všech. Je matka všech. I šílených, již třeští, jim uvolňuje prsa od neštěstí a hasí pal. Ó matko, matko, kam má cesta vede, když nikde žádný ve tmách světlo bledé mi nerozžal?! 58
MLČENLIVÉ KRÁLOVSTVÍ.
V onom úlu včely mé se mísí v nesčíslném žalném úsilí, ze mdlých komor zpití trubci visí, ženci zvláštní, kteříž nesili. U postýlek larvy poklesají ku přerodu v sladkou dřímotu: dvakrát žily, dvakrát umírají. V onom úlu síla k životu. Královna se símě dáti strojí tužbou trubců třesouc dokola, tiše plyne medovými zdroji ubodaná zlatá mrtvola. 59
CHVILKA NOČNÍ.
Noc město přikryla, jen v hampejsích se svítí... Co chtěli jsme, to nemůžeme míti, jen klam to byl a pod mostem se chabě voda bije, jež nikdy v světě míru nezažije a spánku sil. Jen v hampejsích se rudé světlo kmitá, kde hořko pláče rozkoš zneužitá dvou bílých těl. A nevím, nevím, co mne hněte vícevíce, těch oken krev, či vlny, úpějíce svůj zmar a žel. Neb tato noc je neživá a hluchá, krok hlídky vratký nedotkne se ucha... Kdo bdí? Ni pes. Pes pána nemá, usne v spánku plachém, vše prostranství se naplňuje strachem až do nebes. 60
V HODINĚ MILOSTI.
To otevře se brána nejprv jedna, z ní holubička bílá vyletí, v kraj rozlije se drahá vůně medná a v šíř a v dál pak bude viděti, jak horizont je zulíbaný zemí, jak mocné řeky divná čeří slast. Hodina tato hmotnost odejme mi i budu bělet, v obláčku se třást. Pak další brány zotvírany budou. Van smrti bledé kolem poplyne, mé mluvy zalkne abecedu chudou i zhyne vše a všecko pomine. 61
HLE, VSTOUPLA KALNÝM FLUIDEM...
Hle, vstoupla kalným fluidem zas ve mne duše vraha, by oběti své spočetla, je z dávných hrobů tahá. Však na vysokém prestolu už krevní písař sedí, by přijal v hrozném mlčení můj zmatek odpovědí. „Zvuk prsou chtěl bych prořítit, můj zkamenělý sudí! Pot němoty vsak skráně mé ve vaší jámě studí. Já přišel sám, jak každý vrah se k místu hrůzy vrátí. Vše přijímám... Jen rád bych vzkřik, než počnu umírati! Však ani zvuk. Juž cítím krev, jak z dálných planin žene, kde splavy její protrhly mnou duše utracené!“ 62
PONOCENSKÁ.
Tu když jsem sám a ticho keřů mne zvonem hlubin potápí, si vznítím louč a žaltář béřu a srdce už mne netrápí. Za pocestné... Kdož v hanbě úpí... A za zbloudilé matrosy... Můj vlastní věk, jsa příliš tupý, se o přímluvu neprosí. A za hněv církve... Za obilí... A za vojáky ve zbrani... Tu u chalupy zase kvílí vše jímající klekání. A tu je čas, kdy louč se láme a nutno vkročit do noci... Ach, žijeme a umíráme, si nevědouce pomoci. 63
POSLEDNÍ HODINKA.
Šel trochu užasle a trochu blízek mdloby a na rtech slova pompésního tah, všem naposled jež mnoho zjevilo by a uhaslo by potom v temnotách. Šel, krokem nesmírným se domnívaje chvátat a sílu zvířeckou si namlouvaje mít, nad skrytým koutem ukláněl se západ, zem nemohla se zbožněj nachýlit. Šel hloub a hloub, kde uzdravení smolná v chrámovém tichu vytékala ven, drozd zatesknil a šeřilo se zvolna v ten památný a prapodivný den. Drozd zatesknil a ustal, zlomen tichem a tíhou všeho počal těžce spát, svůj blízký pláč po zpěváku tom lichém hvozd blasfemicky zdál se zastírat. A zdál se lháti: není, není bolu, jen stále mír a jemné veselí. List mrtvý pad vždy za dlouhý čas dolů a klenby sotva slabě hučely. Šel ještě dál, ač nebylo víc třeba. Den krvácí, juž dlouho mlčí drozd, taj hltavý tu útroby tvé střebá, sníš nyní sen, či vše je skutečnost? Jen kapradě, jak zakynul by rukou, se v samotě své někdy nachýlí... Živ lesa duch. Tvé žíly smutně tlukou, jak by se kapky vteřin honily. 64 Jen mravenci, již zpozdili se v pouti, v své němé touze míří nyní zpět, tou prázdnotou duch vadne a se rmoutí, snad zhynul juž a není více svět! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dost k vůli bližním, dost daleko běžel, dost svoje bližní – doufá – spokojí; nevěsto marná, chvíle této nežel, svou myrtu vyplej, bude po boji! Svou myrtu vyplej! Dykytu a plátna při živém ohni – výbavu svou – spal! I snění svá. Jsouť veskrz bezpodstatná, ač nad své síly jsem tě miloval. Zbytečno vše teď býti se mi vidí: jakobych tobě komponoval list, jejž zapřeli a schovali by lidi, a tys ho nikdy nedostala číst. A jakobych chtěl volat ještě „s bohem“ a jenom průvan z hrdla by mi šel a jakobych po záludu tak mnohém síň hrůzně prázdnou kolem sebe měl. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A zas byl mír... Drozd lichý, bez milenky, už tíhou všeho kdesi pevně spal, ač oddech jeho bázlivý a tenký, duch už se marně hádat namáhal. 65
SAMI.
To jednou pozdě – pane můj – šli ženci z tiché práce a duše pěla s balkonu večerní variace. I byla chvíle taková, že led se v hrdle tavil, že vstal jsem tich jak peříčko a k duši své jsem pravil: „Jdou ženci. Žence miluješ? Či promluv – komu pěješ? vstříc komu planeš v soumracích a kam se tehdy děješ?“ A ona slavná jako meč a jako socha bledá jen řekla, tmíc se záhadně, že odpovědi nedá. 66
MEZI DNEM A NOCÍ.
V té hodině, kdy noc se se dnem dělí a o prestiž s ním hluše zápolí, tu lesy náhlou odpudlivost měly, jež sdílela se všemu okolí. Výr ještě čekal, svírán mocí lesa, jenž hlubší bázně, tvrdší, než je hlad, a cizí sten, smrt v zárodku svém nesa, se vzdaloval a blížil odněkad. A totam bylo kouzlo lesa toho i rozbit jeho obrovský byl klid, zde možná bylo dohadovat mnoho, však nebylo zde pranic pochopit. Sám člověk neví: roste, nebo hyne? Zdaž vina toho padá na lesy? Jsou samy sebou v ten čas nehostinné, či přišel člověk s vlastní depressí? 67
SMUTEČNÍ POCHOD.
Jsou bubny zastřeny a suknem vír se dusí, až všemu lidskému je smutno z dutých ran, i zemí zachvívá krok regimentů kusý a prapor na věži a zvon je přichystán. Jen jedno slovo: Smrt! se všude smlčet snaží, ač jeden druhému je na rtu vidí zrát; nám cizí znamení jde ode stráže k stráži, znát v dálce hluboké je pohyb kavalkád. Jsou bubny zastřeny a suknem vír se tlumí, les rukou studených se zvedne, přísahá, krev plní úhory a znesvěcuje chlumy, až k dálným okruhům, jak moře, zasahá..zasahá... 68
V HLEDIŠTI.
Hrálo se v městě. Konrád hvízdal svadle, šly stíny duchů v stolním prostěradle, ve stesku svic, jen soucit ještě znát bylo, že žije, zněl každou chvíli řáhol s galerie vždy víc a víc. Jen to však bylo totéž jako včera, že mámila nás parná atmosféra, dech úst i těl, a pohledem, jímž do naha se svléká a jímž se vssává člověk do člověka, zrak pohlížel. A hudba také význam měla jistý: flór kalný dáti řečem moralisty a vzít jim hrot, neb plna byla kluzkostí a fines, a každý takt vždy nový trilek přines co doprovod. A hrálo se, byť Konrád hvízdal svadlesvadle, i stíny duší přešly v prostěradle, ve stesku svic, přec hudba měla význam jiný zcela, když zřela na se ženská, mužská těla a zvala líc. 69
VALKYRY.
Byly duby tisíc roků živy, tisíc strašně mlčenlivých let, neboť nelze na šum zádumčivý nikdy jako na zpěv pohlížet. Více jako ha bolestné chvění, vyplynulé z věčně tichých těl, které člověk, kleslý v přemýšlení, více tušittušit, než by vidět měl. Byly duby po tu dobu němy, stálo šero mezi kolosy, nechvěla se půda kročejemi, nevzal vítr slova kohosi. Nevyšel tu šelest daňka z křoví, pohled mloka, výkřik lesních sov, nelze mír ten zobraziti slovy, velký úžas vždy je beze slov. Nevstoupilo slunce v žádné chvíli jako chudý, zkrvácelý svit, tisíc roků duby samy žily, jak se dalo bez úlevy žít. Nezářil tu pohled hada žlutý, trysknuv dvěma šípy lačnými, nebyly tu hloubky proniknuty nižádnými světa parfumy. Nečeřil se povrch tůně skelný živoucími na dně ševely, zdálo se, že dosah zbádatelný pro zrak ani pro sluch neměly. 70 Ničeho, v čem proměna se zračí, neuzřela duše zmučená, tupě jako magnetičtí spáči rozkládaly duby ramena. Závratně se pnula hrubá těla bičujíce sporé představy, aby duše nikdy nezvěděla, kde se jejich výše zastaví. Klamána tu rozměrnost je všední, rozkvetly jsou pojmy bez míry... od severu táhly ku poledni tímto hvozdem někdy valkyry... 71
KONEC HRY.
Vše končí. Každá hra. My odložíme kukli, zvon jakýsi jsme v polovici puklý, jenž slávu lhal. Vše končí. Každá hra. My s kuklí touto dolů! cestou vězně ode dveří k stolu a krok ne dál. Vše končí. Každá hra. A lichý úsměv řeže. Už clown se zdráhá vejít do manéže, kde mládí měl. Vše končí. Každá hra. A on se chýlí stranou, já, pokud vím, tvář hloubej tetovanou jsem neviděl. Vše končí. Každá hra. Jsme zvon, jenž srdce nemá. Jsme cesta vězně na řetězu němá, ne blíž, ne dál... Nám vnitřní žal se prolamuje skrání a clownovi to strašné tetování zde maloval. 72
LESY.
Řeč stromů zněla, hlasy táhly dřevem, jev neznámého jsouce pramene, na slova těch, jíž trpí pod úsměvem, si v hlase tomto člověk vzpomene. A zpíval pták svou plynnou píseň noční, jež vznášela se třesouc ve výši, že řekl jsem: „už s prosbou svojí počni, teď – živ-li jest – tě bůh tvůj uslyší!“ O, slyšel jsem, jak vzdálen kolouch kvílí, jsa z pravé cesty liščím bludem hnán, že klesl jsem na zbytcích lidské síly a odestřel své srdce dokořán i s jeho bázní, s jeho krví hravou, by průvan slávy vstoupil do něho, je zbavil ran a hnisu nečistého ve jménu otce... ducha svatého... 73
VAE VICTIS!
Přibudou koňmo, přijdou opěšalí, hněvivým úlem naplní se dům, prach pustin otrou v lůžku, kde jste spali, těšíce ženy k požehnaným dnům. Tabák a chrchly zahradu vám zhnusí, sklep hlubin vzácných zalká vykraden a čeleď mdlá je obsluhovat musí přes celou noc, přes celou noc a den. A s hrozbou v oku vynutí vám klíče od komůrek, kde myrta zavání, by pokálel je živel zlého chtíče. Tu tenkrát slyšte žhavé vzdychání! Váš ikon srazí, jenž se v koutě zvedá, – svor pokolení, duha k útěše – k vám vzkřikne dcera znectěná a bledá a rudý kohout vzeplá na střeše. 74
NA SMRT SLEČNY.
Vy spíte již, však role má je těžká, jen horký dech mi plyne přese rty, vy shasla Jste při nejistotách dneška po přetrpění temné puberty. Mne zraňuje Váš trudný titul „panna“, jež nad silnými slabá vítězí, ke stolu lačných Jste teď předvolána, neb slitování Jeho bez mezí. Před vlastním snem Jste v postrachu se chvěla a prosila Jste boha o mnoho, stům milenců Jste ve snách dát se chtěla a nebyla Jste milou nikoho. A nyní on svým cherubínům velí a pochybné jich láme otázky, by do těch míst Vám bránu otevřeli, jež mají ti, kdo shasli bez lásky. O proste za mne, mučennice marná, jenž pohrdal jsem vždycky askesí, než ztratí zvuk ta slova jednotvárná, že slitování Jeho bez mezí. 75
DESATERO.
Ční tupě Sinai a přikázání boha má příliš temně symbolický styl, že v záludech a scestí nepomáhá, ač lid je sláb, že vše by učinil. A směšno jest tu komentáře chtíti, neb zjevení pak ztrácí na ceně. Tak vidím Mojžíše už deskou o zem bíti, že pochopen je všude zvráceně. Jej vidím ve vzteku a omlouvám ho zcela (víc tlumočník než pán se unaví); pak vidím Sinai, jak už se uzavřela a rozchází se židé zvědaví. 76
NA SIÓNU.
Vlá na Siónu jemný šer, ne ranní zář, ne navečer, mdlí muži jsou i ženy a na prostranství veškerém, jak hudba šla by ethérem, můj lide vyvolený! Můj lide, čas, ó čas je již, že příliš dlouho krvácíš, se bůh tvůj rozpomíná a z vůle tvé tě zavolá, kde sladké slunce plápolá, do země mandlí, vína. Zas dlouhou pouští řadu let se duše bude bát a chvět před neskončenou dálí a bůh tvůj Sinai promění a ohlásí se v plameni, jak pozouny by hrály. Pak pokrm bílý udělí vám mnoha svými anděly se smutnou září v líci a v úsvitu Vás zastane svým darem trochu zlekané a man hu? volající. 77
IN VINO VERITAS.
Nic už mi nezbylo,nezbylo než chabý tento citát, groš trpce dobytý jsme za noc probilipropili, nad hájů vrcholky už počínalo svítat... kdo kabát oželel, zdaž dá i košili? Pít kdo už nemohl, se dávno pod stůl sřítil, stín tenký významný se ciferníkem krad, pak přišla ta, jíž velmi jsem se štítil, vždy plná voňavky se chtíc mi darovat. Já s hlasem sklíčeným jsem povstal, hůl svou prose, – puch nyní zkysalý vál z nitra plecháče – a zavál chlad a srdce pohnulo se. Je každý bláhový, kdo dá se do pláče. Nic už mi nezbylo,nezbylo než chabý tento citát, jejž v zmatku morálním jsem užil po páté, nad hájů vrcholky už počínalo svítat a smutně zvonili. Šly stíny z roráte... 78
STARODÁVNÉ DRAMA. Hlas boha. Muž. Žena. Andělé.
Hlas boha: Hle, símě lidstva, k vůli vám dnes nebe své prodloužilo všecky perspektivy, já témuž k vůli ve hlas vtělil Sebe, nuž, pojďte blíže rukou Mojich divy! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – (K ženě:) Ty prvá předstup! Dovedné jsi dílo, zrcadlo klamné Mojich tvůrčích sil, Mně samému se v tobě zalíbilo, když rtů Mých dotyk z mlh tě probudil! Mluv, černokněžno, která mnoho tají! Žena: Dal’s bydliti mi v luzném, živném kraji, mou mansardu Jsi obdal morušemi, dal Jsi jí plná pole chlebová, nahnízdil blízko opeřené sněmy... Milejších skrytů země nechová! ...Však znal Jsi sám, že ještě půl mne chybí, mých tepen tluku mužská ozvěna; ne člověk dosud: hada půl, půl ryby, jak tvrdila mi tucha blažená! – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ta tvrdila mi, manžel přijde silný, tě v stromořadí kdesi uchvátí, a v prostřed božské, neskonalé dílny tě blahem bezduch počne líbati. I čekala jsem... Přikázání znělo: Zapři se, varuj, zaviň, odříkej! Muž bloudil kolem, po něm všecko mřelo, v zoufalých nocech slýchala jsem jej, neb touhou vyl a střel se pod mé prahy. 79 Hlas boha: Co’s činila, já jsem tvůj bůh a pán, já vydal jsem vás, oddělil vám dráhy... Žena (zmatena): Já, pane? Já... odemkla dokořán!... (Pausa.) Žena: Pak vřítil se jak propuštěné lvíče, jak list mne vznášel v smědých loktech svých, pln zalklých stonů, vzlykaje a řiče, v šum moruší a položil mne v nich... (Nová pausa.) Andělé (v dáli): Ať najde milost před očima Tvýma! Maria hříšná, žalost boha jímá! Žena: Rok lehko minul... bílé byly zimy, smrtelně spaly drahé moruše, muž člověk však juž s gesty císařskými svou nastolil mi sílu do duše. V mých vinohradech, v lomech černých, v lese i v lůžku – všude krásný autokrat; těch rysů pečeť od početí nese i každé z našich zlatých pacholat. Tak bez vlády jsem nesla jeho ducha, jak peníz nese signum vladaře, rtů hroznem zlíbal ústa mi jen suchá a lví svou hlavou prsů polštáře. Hlas boha: Mluv, ženo, víc, ty dovedné jsi dílo! 80 Andělé (v dáli): Maria hříšná, čiň, co bohu milo! Žena: Já stala jsem se míčem jeho rámě, nohsledem jeho černých pohledů, tajícím vločkem, díval-li se na mne, slz jeho houbou býti dovedu... – – – – – – – – – – – – – – – Hlas boha: Jsi matkou dětí... Žena: – – – – – – – – – –vypiplám je v růže, v zázračné jejich otce odlesky, v jich hladině svou pýchu shlížet může, mír v okov srdce vážit nebeský... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – ...Leč jediné... Kdybys měl svolit, bože, by jiné ženě dal žeh krve své (pak vdova lvice zanechává lože, jde pustou nocí, v skalách dutě řve), vzkřikla bych k Tobě nejdrzejší slova, skřípavá,skřípavá jako v hejně starých vran! ...To jediné... a uzřela bych – vdova – jak padlý Anděl kmitá u svých bran! Andělé (v dáli): Loď první na vodách a horizont se mračí, kdy asi kotva dna se uchytí?! Hlas boha: Kdos druhý nasel zrnéčko mi dračí, jen málo sprch a musí klíčiti! (Žena odpotácí se kams v pozadí.) 81 Muž (přijde sám zkroušeně k bohu): Ztrestej mne, prosím, zastři paměť mou, v níž upomínky jako mráčky plují, dej smrt mi temnou nebo blaženou, vše bez cíle! Já víc jí nemiluji!! Hlas boha: Divochu, ustaň! Muž: – – – – – – – –Nejsou cesty jiné, hvězd jiných není, není jiná slast, je srdce živel, hoří buď neb hyne a nelze jím jak hlinou v prstech vlást! Pár chvílek Tvého přesvatého sluchu, a stačí na mé lásky romanci, hle, hříchy mé a všecka zpupnost v duchu jak pokorní jsou k Tobě beránci! Hlas boha: Hněv můj je pochodeň, a běda tam, kam padne! Muž: Slyš, Nejvyšší! Byl úsvit nevinný, já šípy vzal a sítě svoje zrádné, krk ženy zlíbal, vyšel z planiny!... ...Jezero spalo... Já se sklonil k němu,němu jak slavnostního ticha k vodojemu, zarděl se celý divým, mužným rděním, neb zřel jsem Vílu, spící zamyšlením; ...v prstencích škebli, vlavou jako tyl, puk leknínový u ní churavil, puk chorobný, jenž líbal její brvy v sny bledoreté s prchající krví, 82 jak měsíc lesklou, jako pancéř bílou... Rozume černý, proč’s ji činil Vílou?... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Hlas boha: Divochu, ustaň! Ve Vil slabé říši vzkřek pudů horkých nemá účele! Muž: Ne, pane, pud, cit bolestnější, vyšší, jak závoj mrtvých tál mi na těle! Ne, pane, pud, však holubiček vlání z mých tuřích zornic modlilo se za ní! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Eh, vzbudila se... V stráži mého člunu hladina jitřní milovala lunu... Já chvěl jsem se jak pupen mladé břízy, že vzdychne smutně, že mi tiše zmizí... Však zůstala, a já jsem sepjal ruce v blažených pláčů bezejmenné muce, nedýchal, nežil, ssál jen její zpěvy... Žežhulky mrtvé, o nichž nikdo neví!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ztrestej mne, pane, zastři paměť mou, v níž upomínky jako mráčky plují, dej smrt mi temnou nebo blaženou, vše bez cíle, já víc ji nemiluji! Hlas boha: Hněv můj je pochodeň, jež mátohy tvé spálí, Víl plané lůno rudě osvítí, tvá pravá žena dozápasí v dáli a zlaté děti počnou kvíliti. Své pravé ženy ústa zachceš míti! 83 Muž: Jsou zduřelá, když smyslnost je vznítí! Hlas boha: Na její hlas se rozpomeneš maně..,maně... Muž: Zní silně příliš, jako úder báně! Hlas boha: V snách obklíčí tě ňader jejích zdraví... Muž: Čpí duši hrubě, plna nízké stravy! Hlas boha: Robátko čisté touhu tvoji vzbudí... Muž: Tak opic rod mladé dusí k hrudi... Hlas boha: Až vzhučí bouře, koho budeš chránit? Tvá síla zhluchne, v prázdnu vyhoří! Muž: Smí nebes ohně rybí vílu ranit? Jak sestra s nimi chladně hovoří! ...A moje síla? K čemu křeč mi paží, jen mlha mlhu do skonání blaží, jen vůně vůni, hoře kvete smutkem, snů krásných není v živobytí prudkém!... 84 Hlas boha: Zmařeno všecko... Vasal věčné touhy mi od nynějška člověk bude slout, od modra k modru koráb štkání pouhý, přístavy míjet, k marným pólům plout! A člověčenství, perla temné ceny, spát bude v ústech němé lastury, ať praskat bude koráb opuštěný, k ní nedoletí hlásku se shůry! – – – – – – – – – – – – – – – – Žena (z dáli): Vzkřikla bych k Tobě nejdrzejší slova... Muž (úryvkovitě): Lze mlze jenom mlhu milovat... Hlas boha: Zrnéčko dračí: bolem velká vdova, tam v písku svalen krásný autokrat!! 85 OD TÉHOŽ AUTORA VYŠLO: SVĚT SMUTNÝCH J. PELCL. KLEKÁNÍ J. PELCL. JEDY A LÉKY E. GRÉGR. KRESBY UHLEM B. KOČÍ.
[87] OBSAH:
1. Domovina5 2. Samota8 3. Ticho9 4. Rokoko10 5. Apotheósa života pozemského11 6. Poslední Marionety13 7. Svědomí15 8. Padání sněhu17 9. Přechod přes moře18 10. Interregnum24 11. Mohamed v poušti25 12. Indie29 13. Ranní prospekt30 14. Staré městečko31 15. Byl večer z těch34 16. Páže35 17. Horský klášter36 18. Socha v poli38 19. Dráb39 20. Bouře41 21. Selská42 22. Vdova43 23. Psychologie okamžiku44 24. Noc v duši45 25. Byl říjen už49 26. Betlém50 27. Píseň raněných51 28. Večerní lesy52 29. Na zámek Balmoral53 30. Drama cínového vojáka54 31. Zaslíbená touha56 32. Stáří poustevníka57 33. Píseň nočního jezdce58 34. Mlčenlivé království59 35. Chvilka noční60 36. V hodině milosti61 37. Hle, vstoupla kalným fluidem62 38. Ponocenská63 39. Poslední hodinka64 40. Sami66 41. Mezi dnem a nocí67 42. Smuteční pochod68 43. V hledišti69 [89] 44. Valkyry70 45. Konec hry72 46. Lesy73 47. Vae Victis74 48. Na smrt slečny75 49. Desatero76 50. Na Siónu77 51. In vino veritas78 52. Starodávné drama79
E: sf; 2004 90
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kočí, Bedřich; Politika
(Nákladem B. Kočího v Praze - Tiskem „Politiky“ v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 90