MOHAMED V POUŠTI.
Jak málo bylo živoucího blaha
v té přírodě, že přemáhal ho trud,
tak jakoby jen osiřelost nahá
bez očí k němu zřela odevšud.
Jen žhoucí sláva přicházela s výšky,
mdlé zaněcujíc oči k bolestem
a pohnuly se sotva tamarišky,tamarišky
jak při závěrce ve snu nečistém.
Znak sajky prchlé nezavál se v písku
– kdo v její stopě druhý by se bral? –
a stejný taj byl v daleku i blízku,
jenž z nitra věcí samých vyvíral.
Strom nešumil a sotva někdy vydech,
když stekla slza aloe a klí,
jak duše vzkaz by zrál to v oněch lidech,
již s tíhou svou se na poušť utekli.
Strom nešumil a nehrkala voda,
stůl země dřímal – zrno u zrna –
kdo jeho snům kdys rozuzlení podá,
zdroj víry jistý ve tmách odhrna?
Až dosud ruka po prázdnu se pnula
člun touhy strašné pukal na souši,
když ona vše své plachty rozvinula
a živlů tlak se přijmout pokouší;
ni dosud rtům se nezdařilo říci,
ač tisíckrát se měly k porodu,
jen jedno slovo krovem světa chvící...
A tentýž vliv též dusil přírodu.
25
Tak málo bylo živoucího blaha
v té přírodě, že uspával ho trud,
tak jako by jen osiřelost nahá
bez očí k němu zřela odevšud.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Skryl oči v dlaň a přemýšlení šeré
jak záře z mlhy, jako z ňader dech,
jak leknín puklý k povrchu se dere
stín uplynulých událostí všech.
Stín mládí jeho růžový a pružný
se v dávné vůni před zraky mu zved
a stín těch žen, jež zůstaly mu dlužny
svých rozechvění smilných odpověď.
A stín těch dob, kdy karavanám býval
co vůdce koupen, pln jsa důvěry,
a z táborů když od ohně se díval,
jak černaly se dusné večery;
jak rozlila se tajné bázně řeka,
v níž utápí se duše pomalu,
jak volá v noc a odměnu svou čeká
dotěrná píseň dálných šakalů.
A města stín, stín zasmušené Kaaby,
kde truchlí kvádry čtyřiceti bran
a nad nimi dým soliváren slabý,
jenž jako nimbus stáří jejich dán.
Kde hloubil se, kde miloval a plodil,
své prvé děti obdal řadou jmen,
na darech štěstí větší bera podíl,
než jinému byl bráti dovolen.
26
Ó stín těch dnů už nikdy neobživne,
jej nelze v krev a kosti odíti,
jak pro hračku když do bystřiny plivne
a po své slině chtěl by toužiti.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Zved trochu hlavu. Scenerie hluchá
svou podržela nahost sirotčí.
Nuž další stín se z upomínek ducha
mu přibližoval volně před oči.
Jak Jerusalem padl v rum a písek,
ve trosce chrámu sýček bydlo měl
a první noc když vešla do křovisekkřovisek,
svým dutým žalmem srdce zabíjel.
Jak bylo zprahlo nad Hebrejskou říší
a Jehóva se odmítavě skryl
a Židé šli tak zoufalí a tiší
z bran vlasti své, by každý v bázni žil.
Jak přišla k nám ta emigrace sbitá
své símě hojně smísit s Araby
i s vírou svou, jež utrpení skytá,
nic nepravíc, že rozkoš dala by.
A přišla s nimi divně krásná zpráva
o kouzlech muže, jménem Ježíše,
jenž shnilým údům vůni lásky dává
a v mrtvá prsa plamen nadýše.
Tak divně krásná smutnou jeho snahou
a přioděna flórem dlouhých cest,
vždy zdržující duši polonahou,
když ke smilstvu už odhodlána jest.
27
A paměť o něm jako protiváha
na vilných bohů význam ulehá,
dnů oplzlých se zošklivení vzmáhá
a panika se valí bezbřehá.
Tu tři sta bohů kýty svoje zdvihá
a jazyky a klouby, ramena
a sliní jej a v insultu naň říhá,
až chrámů zeď se chvěje kamenná.
Kol zmatek roste. Píseň muezina
ryk mnohobožců sotva přemáhá,
text její smutně lidu připomíná
vous jediného boha Allaha.
A osli jdou a gongy hromem bijí,
sup na zem vrhá silhouettu svou,
tu kočovníci na rozchodnou pijí
a závoj vlá a velbloudice řvou.
***
Tak málo bylo živoucího blaha
v té přírodě, že přemáhal ho trud,
tak jakoby jen osiřelost nahá
bez očí k němu zřela odevšud.
28