APOTHEÓSA ŽIVOTA POZEMSKÉHO.

APOTHEÓSA ŽIVOTA POZEMSKÉHO.
Ten širý svět, jejž protivenství hlodá, jak símě nehybné jsem vložen do země a dávná nenávist, již oheň má a voda, se obměňuje kolem tajemně. Den po dni slunce z červánků je vzňaté, vždy nové pompy pln jest jeho vzrůst, jak symbol chleba na hostii svaté, jenž plane jen a nedotkne se úst. Zem, v které dřímám, lásku jeho ssaje, jde klínem jejím chvění mateří, mrak vydá dešť se nebem ubíraje, hrom nad horami slavně udeří. A tu se potom símě ze sna budí, klíč vysílá a prostře kořeny, jak výkřik slabý dusil by se v hrudi půl úzkostný a spolu blažený. A jakoby to nahým údům těla už dusno bylo, nesvobodno v šatech, tak květ se rdí a vzněcuje a bělá... Až jaro zhyne v dlouhých aromatech... Když květy svadly, duše jata něčím, co suchému se citu vymykávymyká, a na nebi vždy v plápolání větším se zapaluje síla veliká. 11 A hoří bíle, do všech konců sálá, strom, šumě, cítí prvních plodů vznik, jak duše žen by v bázlivosti stála a nadcházel by její okamžik. A sálá tak, až nabývají forem vše plody těžké vínem silných šťáv, krev temně horká cirkuluje tvorem, duch silen je a opojen a zdráv. Až omdlí vše a vše se skloní parnem, klas pšenice se tíhou nalomí... Tu jeseň jde v svém chladu blahodárném a v její očích psáno: líto mi! O, všeho líto! Všeho, co se ztrácí! Vás, hroznů modrých..modrých... Líto vroucích chvil, neb sadař jde, jsa zamračen svou prácí, by koše svoje vrchem naplnil. By podťal ty, jež neklesly už samy v své tragické a smutné pokoře... Par bílý žel se vznáší nad horami a ptáci váží cestu za moře. Ó líto, líto, bezútěšně líto! mrou v chladném vání slova jeseně... Hlas echa vrací variace tyto, jež po kraji se plouží ztraceně... 12