STARODÁVNÉ DRAMA.

STARODÁVNÉ DRAMA. Hlas boha. Muž. Žena. Andělé.
Hlas boha: Hle, símě lidstva, k vůli vám dnes nebe své prodloužilo všecky perspektivy, já témuž k vůli ve hlas vtělil Sebe, nuž, pojďte blíže rukou Mojich divy! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – (K ženě:) Ty prvá předstup! Dovedné jsi dílo, zrcadlo klamné Mojich tvůrčích sil, Mně samému se v tobě zalíbilo, když rtů Mých dotyk z mlh tě probudil! Mluv, černokněžno, která mnoho tají! Žena: Dal’s bydliti mi v luzném, živném kraji, mou mansardu Jsi obdal morušemi, dal Jsi jí plná pole chlebová, nahnízdil blízko opeřené sněmy... Milejších skrytů země nechová! ...Však znal Jsi sám, že ještě půl mne chybí, mých tepen tluku mužská ozvěna; ne člověk dosud: hada půl, půl ryby, jak tvrdila mi tucha blažená! – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ta tvrdila mi, manžel přijde silný, tě v stromořadí kdesi uchvátí, a v prostřed božské, neskonalé dílny tě blahem bezduch počne líbati. I čekala jsem... Přikázání znělo: Zapři se, varuj, zaviň, odříkej! Muž bloudil kolem, po něm všecko mřelo, v zoufalých nocech slýchala jsem jej, neb touhou vyl a střel se pod mé prahy. 79 Hlas boha: Co’s činila, já jsem tvůj bůh a pán, já vydal jsem vás, oddělil vám dráhy... Žena (zmatena): Já, pane? Já... odemkla dokořán!... (Pausa.) Žena: Pak vřítil se jak propuštěné lvíče, jak list mne vznášel v smědých loktech svých, pln zalklých stonů, vzlykaje a řiče, v šum moruší a položil mne v nich... (Nová pausa.) Andělé (v dáli): Ať najde milost před očima Tvýma! Maria hříšná, žalost boha jímá! Žena: Rok lehko minul... bílé byly zimy, smrtelně spaly drahé moruše, muž člověk však juž s gesty císařskými svou nastolil mi sílu do duše. V mých vinohradech, v lomech černých, v lese i v lůžku – všude krásný autokrat; těch rysů pečeť od početí nese i každé z našich zlatých pacholat. Tak bez vlády jsem nesla jeho ducha, jak peníz nese signum vladaře, rtů hroznem zlíbal ústa mi jen suchá a lví svou hlavou prsů polštáře. Hlas boha: Mluv, ženo, víc, ty dovedné jsi dílo! 80 Andělé (v dáli): Maria hříšná, čiň, co bohu milo! Žena: Já stala jsem se míčem jeho rámě, nohsledem jeho černých pohledů, tajícím vločkem, díval-li se na mne, slz jeho houbou býti dovedu... – – – – – – – – – – – – – – – Hlas boha: Jsi matkou dětí... Žena: – – – – – – – – – –vypiplám je v růže, v zázračné jejich otce odlesky, v jich hladině svou pýchu shlížet může, mír v okov srdce vážit nebeský... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – ...Leč jediné... Kdybys měl svolit, bože, by jiné ženě dal žeh krve své (pak vdova lvice zanechává lože, jde pustou nocí, v skalách dutě řve), vzkřikla bych k Tobě nejdrzejší slova, skřípavá,skřípavá jako v hejně starých vran! ...To jediné... a uzřela bych – vdova – jak padlý Anděl kmitá u svých bran! Andělé (v dáli): Loď první na vodách a horizont se mračí, kdy asi kotva dna se uchytí?! Hlas boha: Kdos druhý nasel zrnéčko mi dračí, jen málo sprch a musí klíčiti! (Žena odpotácí se kams v pozadí.) 81 Muž (přijde sám zkroušeně k bohu): Ztrestej mne, prosím, zastři paměť mou, v níž upomínky jako mráčky plují, dej smrt mi temnou nebo blaženou, vše bez cíle! Já víc jí nemiluji!! Hlas boha: Divochu, ustaň! Muž: – – – – – – – –Nejsou cesty jiné, hvězd jiných není, není jiná slast, je srdce živel, hoří buď neb hyne a nelze jím jak hlinou v prstech vlást! Pár chvílek Tvého přesvatého sluchu, a stačí na mé lásky romanci, hle, hříchy mé a všecka zpupnost v duchu jak pokorní jsou k Tobě beránci! Hlas boha: Hněv můj je pochodeň, a běda tam, kam padne! Muž: Slyš, Nejvyšší! Byl úsvit nevinný, já šípy vzal a sítě svoje zrádné, krk ženy zlíbal, vyšel z planiny!... ...Jezero spalo... Já se sklonil k němu,němu jak slavnostního ticha k vodojemu, zarděl se celý divým, mužným rděním, neb zřel jsem Vílu, spící zamyšlením; ...v prstencích škebli, vlavou jako tyl, puk leknínový u ní churavil, puk chorobný, jenž líbal její brvy v sny bledoreté s prchající krví, 82 jak měsíc lesklou, jako pancéř bílou... Rozume černý, proč’s ji činil Vílou?... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Hlas boha: Divochu, ustaň! Ve Vil slabé říši vzkřek pudů horkých nemá účele! Muž: Ne, pane, pud, cit bolestnější, vyšší, jak závoj mrtvých tál mi na těle! Ne, pane, pud, však holubiček vlání z mých tuřích zornic modlilo se za ní! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Eh, vzbudila se... V stráži mého člunu hladina jitřní milovala lunu... Já chvěl jsem se jak pupen mladé břízy, že vzdychne smutně, že mi tiše zmizí... Však zůstala, a já jsem sepjal ruce v blažených pláčů bezejmenné muce, nedýchal, nežil, ssál jen její zpěvy... Žežhulky mrtvé, o nichž nikdo neví!... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ztrestej mne, pane, zastři paměť mou, v níž upomínky jako mráčky plují, dej smrt mi temnou nebo blaženou, vše bez cíle, já víc ji nemiluji! Hlas boha: Hněv můj je pochodeň, jež mátohy tvé spálí, Víl plané lůno rudě osvítí, tvá pravá žena dozápasí v dáli a zlaté děti počnou kvíliti. Své pravé ženy ústa zachceš míti! 83 Muž: Jsou zduřelá, když smyslnost je vznítí! Hlas boha: Na její hlas se rozpomeneš maně..,maně... Muž: Zní silně příliš, jako úder báně! Hlas boha: V snách obklíčí tě ňader jejích zdraví... Muž: Čpí duši hrubě, plna nízké stravy! Hlas boha: Robátko čisté touhu tvoji vzbudí... Muž: Tak opic rod mladé dusí k hrudi... Hlas boha: Až vzhučí bouře, koho budeš chránit? Tvá síla zhluchne, v prázdnu vyhoří! Muž: Smí nebes ohně rybí vílu ranit? Jak sestra s nimi chladně hovoří! ...A moje síla? K čemu křeč mi paží, jen mlha mlhu do skonání blaží, jen vůně vůni, hoře kvete smutkem, snů krásných není v živobytí prudkém!... 84 Hlas boha: Zmařeno všecko... Vasal věčné touhy mi od nynějška člověk bude slout, od modra k modru koráb štkání pouhý, přístavy míjet, k marným pólům plout! A člověčenství, perla temné ceny, spát bude v ústech němé lastury, ať praskat bude koráb opuštěný, k ní nedoletí hlásku se shůry! – – – – – – – – – – – – – – – – Žena (z dáli): Vzkřikla bych k Tobě nejdrzejší slova... Muž (úryvkovitě): Lze mlze jenom mlhu milovat... Hlas boha: Zrnéčko dračí: bolem velká vdova, tam v písku svalen krásný autokrat!! 85 OD TÉHOŽ AUTORA VYŠLO: SVĚT SMUTNÝCH J. PELCL. KLEKÁNÍ J. PELCL. JEDY A LÉKY E. GRÉGR. KRESBY UHLEM B. KOČÍ.
[87] OBSAH:
1. Domovina5 2. Samota8 3. Ticho9 4. Rokoko10 5. Apotheósa života pozemského11 6. Poslední Marionety13 7. Svědomí15 8. Padání sněhu17 9. Přechod přes moře18 10. Interregnum24 11. Mohamed v poušti25 12. Indie29 13. Ranní prospekt30 14. Staré městečko31 15. Byl večer z těch34 16. Páže35 17. Horský klášter36 18. Socha v poli38 19. Dráb39 20. Bouře41 21. Selská42 22. Vdova43 23. Psychologie okamžiku44 24. Noc v duši45 25. Byl říjen už49 26. Betlém50 27. Píseň raněných51 28. Večerní lesy52 29. Na zámek Balmoral53 30. Drama cínového vojáka54 31. Zaslíbená touha56 32. Stáří poustevníka57 33. Píseň nočního jezdce58 34. Mlčenlivé království59 35. Chvilka noční60 36. V hodině milosti61 37. Hle, vstoupla kalným fluidem62 38. Ponocenská63 39. Poslední hodinka64 40. Sami66 41. Mezi dnem a nocí67 42. Smuteční pochod68 43. V hledišti69 [89] 44. Valkyry70 45. Konec hry72 46. Lesy73 47. Vae Victis74 48. Na smrt slečny75 49. Desatero76 50. Na Siónu77 51. In vino veritas78 52. Starodávné drama79
E: sf; 2004 90