POSLEDNÍ HODINKA.

POSLEDNÍ HODINKA.
Šel trochu užasle a trochu blízek mdloby a na rtech slova pompésního tah, všem naposled jež mnoho zjevilo by a uhaslo by potom v temnotách. Šel, krokem nesmírným se domnívaje chvátat a sílu zvířeckou si namlouvaje mít, nad skrytým koutem ukláněl se západ, zem nemohla se zbožněj nachýlit. Šel hloub a hloub, kde uzdravení smolná v chrámovém tichu vytékala ven, drozd zatesknil a šeřilo se zvolna v ten památný a prapodivný den. Drozd zatesknil a ustal, zlomen tichem a tíhou všeho počal těžce spát, svůj blízký pláč po zpěváku tom lichém hvozd blasfemicky zdál se zastírat. A zdál se lháti: není, není bolu, jen stále mír a jemné veselí. List mrtvý pad vždy za dlouhý čas dolů a klenby sotva slabě hučely. Šel ještě dál, ač nebylo víc třeba. Den krvácí, juž dlouho mlčí drozd, taj hltavý tu útroby tvé střebá, sníš nyní sen, či vše je skutečnost? Jen kapradě, jak zakynul by rukou, se v samotě své někdy nachýlí... Živ lesa duch. Tvé žíly smutně tlukou, jak by se kapky vteřin honily. 64 Jen mravenci, již zpozdili se v pouti, v své němé touze míří nyní zpět, tou prázdnotou duch vadne a se rmoutí, snad zhynul juž a není více svět! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Dost k vůli bližním, dost daleko běžel, dost svoje bližní – doufá – spokojí; nevěsto marná, chvíle této nežel, svou myrtu vyplej, bude po boji! Svou myrtu vyplej! Dykytu a plátna při živém ohni – výbavu svou – spal! I snění svá. Jsouť veskrz bezpodstatná, ač nad své síly jsem tě miloval. Zbytečno vše teď býti se mi vidí: jakobych tobě komponoval list, jejž zapřeli a schovali by lidi, a tys ho nikdy nedostala číst. A jakobych chtěl volat ještě „s bohem“ a jenom průvan z hrdla by mi šel a jakobych po záludu tak mnohém síň hrůzně prázdnou kolem sebe měl. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A zas byl mír... Drozd lichý, bez milenky, už tíhou všeho kdesi pevně spal, ač oddech jeho bázlivý a tenký, duch už se marně hádat namáhal. 65