KONEC LOUTKY
Je pravda sice, řeklo se mi,
bych navrátil se raděj k zemi
z těch nesmyslných prostředí,
já odcizen jsem ale lidem
a opíjím se loutek klidem,
jež o mých strastech nevědí.
Z jich sklenných očí smrt a síla
mne neskonale obestýlá
a zeje cizí tajný svět.
Já, chci-li, mohu vidět více,
než vjímá lidská zřítelnice,
v těch očích bílý plamen chvět,
jenž nesžíhá, však duše sluje
svým chladným pláním osvětluje,
do strašné dálky seje svit,
svůj němý svit jak zraky hadů,
plam báchorkový u pokladů,
jichž nikdy nelze vydobýt.
V jich sklenných očích, jejich gestu
já hledám dosud skrytou cestu,
jež vede k míru, pokoji;
moc omamná je v tichu, hluši
a podává se mojí duši
tak jako v těžkém nápoji.
Hle, suďte si, jak příkře chcete,
co zrůdného v tom naleznete,
20
buď připočteno na můj řad,
víc mystiky, než život skýtá,
dá loutka ke hře použitá,
když hotoví se umírat.
„Smrt mrtvého“ lze říci tomu,
byť paradoxní ledaskomu
se zdála býti slova ta:
Pád toporný, tůň ticha smírná
a prázdný pohled do nesmírna,
toť celá smrti podstata.
Řad pocitů jest příliš pestrý,
smrt s rozkoší jsou krevní sestry,
jak v mudrosloví říká sese,
a jako smrt i rozkoš zří sese,
jak ve záblesku objeví se
při zcela malé grimase.
21