VERŠE O ŽIVOTĚ A SMRTI
Nakladatel Fr. Borový v Praze
1918
[3]
NEGACE
To není úsměv, tváři má, to jsou jen grimasy,
to jest jen roucho čechrané na skelet bezmasý!
To není síla, kvas a vír, to není veselí,
to nejsou asi perutě, které by letěly!
To není víra vášnivá a ne též naděje,
to není slunný světa kruh, to jsou jen galeje,
To není žena, luzný dar. Zhrubla. Víc nežije.
To není moudrost životní, to je jen magie.
To není syté srdce mé, souží se o hladu,
to nejsem já víc, živý muž, propadám rozkladu.
5
JARO
Když přišlo jaro, divná věc, duch rozesmutněl skrytě
a zlaté oči orseje ret líbal roztržitě.
A takou mukou tajemnou se duše mocně chvěla,
chtíc povědomým úsilím jaks vybavit se z těla;
a lítost k sobě samému tak prudká a tak měkká,
když se předmětu na předmět s ním laskajíc se těká,
se probudila v prsou mých, kde ode dávna spala,
by jako míza otravná v mých cévách kolovala.
Tak jako bych už na zemi víc pevnou nohou nestál
a za vše, čím jsem nevinen, se nelítostně trestal...
...Když přišlo jaro, rujný čas, jenž vzedmul vody šumně,
cos jako stín mé mrtvoly vždy blízko stálo u mě
a všecka rozkoš vitální, kvas bílé vodní pěny,
byl pro mne pojem nehybný v svém smyslu obrácený:
byť vzpurný tok těch peřejí stem bubnů vřel a hřmotil,
mou energii udusil, mou sílu znehodnotil.
A já, já jsem stál jak stařec již pod jabloní, jež květla,
zrak nevidomě přivíral jsem pod přívaly světla
a zacpal sluch, když z ptačích hnízd se vznesla píseň stará...
Pro pozdní lásku člověka už není více jara!
6
SELANKA
Ve vlnách trav, kde hořké vůně mámí,
ve světle opojném, kde jubiluje s námi
dnem zpitý hmyz,
ve chladu vod, jež z hrudi skal se derou,
jak zadýchána mlhou lesů šerou
zde byla bys.
Zde byla bys jak ženka s věncem jmelí
a žhoucí máky temně by se rděly
na ňadrech tvých,
jak fantóm sladký mihla by ses lovci
a zněl by v pausách mezi zvonky ovcí
tvůj zdravý smích.
Tu zkvetla bys jak mocný výkřik žití,
dnes večer moh’ by milencem tvým býti
Faun, nahý bůh
a mladost tvá, s ní touha všecka bílá
by okamžikem hojně zaplatila
svůj dávný dluh.
7
MĚSÍC
Byl jednou večer takový, že odmlčelé stromoví
ni nezachvělo listem,
všech barev akord v kosmu mřel, jen na západě ještě vřel
svým trudným amethystem,
A sinavělá krajina jak úsměv, který shasíná,
mdlý přísvit seje pro ty,
kdož přišli, aby slyšeli snem zdušený a nesmělý
vzlyk ptáka ze samoty.
Kdož přišli, kterak moc a div všech nekonečných perspektiv
se v nebi pojí, zříti,
tak tajnostně a potichu loď třesoucí se v indychu
by zřeli přeplaviti.
8
VE SPÍCÍM MĚSTĚ
Ve spícím městě všecka okna slepá.
Kol čiší chladno. Atmosféra sklepa
a vlhký smoud.
Tma, sestra klidu němým kynem zve tě,
jen prsa chrámu v těžké silhouetě
zříš matně pnout.
Tma roste ze tmy. Uplývá a vlaje.
Ty nemůžeš, že smysly namáhaje
dlít mimo ni,
jak prorva v kosmu jeví se ti velká,
z níž sama Smrt, ta tichá ničitelka
se vyroní.
Cvak hodin věžních měří podle práva,
taj života ti k rozluštění dává
a chvíle plení;
vše, co jsi volal, jsou jen slova plochá,
svět, ticho v něm, se s dravostí jen kochá
v tvém osamění.
9
TICHÁ STRÁŇ
Ukrytá lesní mýtina,
nad kterou slunce zhasíná
tak jako zázrak žhavý...
Etherná hluchost veliká
tvého se srdce dotýká,
vane ti kolem hlavy.
Valí se jako němý proud,
zbavený z vlastní moci pout
ve světle mírném, svatém,
všecka tvá bytost ubitá
tváří v tvář se tak ocitá
před jejím majestátem.
Nelká tu pramen, ševel, šum,
stoupá jen ticho ke tvým rtům
tak jako nápoj těžký,
neklidné všecky představy
na mrtvém bodu zastaví:
zítřejšky jako dnešky.
10
SMRT
Ves ticha je a nikde ani hlesu.
Dnem cesty zprahlé, steloucí se k lesu
se netkne noha,
hluš strašná, tupá do duše se vtírá,
kraj ten jak vyjmut z vlivů všehomíra
a z lásky boha.
Jsou okna chalup jako zraky slepce,
jež zejí prázdně v lysé, bílé lebce
jak rány nitra,
stůl v prostřed jizeb prostřen pouze stínem,
dým živý, modrý nevlá nad komínem
ni dnes, ni zítra.
Stáj prosta dechu, oparu a tepla,
hled koní vraných ušlechtile neplá
jak výron žití,
zmar velký, němý dotýká se tebe,
ni ptáčka nezříš v hloubích všeho nebe
se teteliti.
Chceš znát se k lidem. Živy-li jsou děti?
Však utlačí tě ruka ze zásvětí
a slova zmrazí.
Živ býti nelze. Není k tomu práva,
tmy oponou smrt ve smyslech tvých mává
a tichem vchází.
11
ROMANCE
Mne stará duma vzbouzí a vlá mi u hlavy,
dech slávy odumřelé se ochromivě stele
do hlubin doubravy.
Hlas vyplašené zvěře, jež pila z pramene,
se s šumem vody pojí a konejší a hojí
mé žití zraněné.
Jdu stopou věky svátou. Kdo bral se tudy kdys?
Mně otisk v mechu pravil, hod poklidný že slavil
tu medvěd, vlk a rys.
A v černém, mrtvém houští, kde paprsk luny shas,
ve vůni hub a blínu svit v klidnou serpentinu
plá modrý spící plaz.
Jdu stopou věky svátou, jež ducha zavádí,
mé bezútěšné žití pak vábí položiti
se ve hrob z kapradí.
Jdu cestou beze stopy a volám do šera.
Kol ve primérní kráse houšť, které nedotkla se
tu chladná sekera.
Dar kontemplace svaté zde vyvíral co zdroj.
Já žíznil. Moh’ jsem píti a na vždy uhasiti
svůj zářný nepokoj.
A pak jsem vnitřně smířen, co ve snu slyšet moh’,
jak v hluchém dosud lese kus improptuimpromptu se nese
na myslivecký roh.
12
ASYL
Jsou rány, které ticho léčíléčí, a když mimo nebezpečí,
je přístup k žití zavátý,
tož trávíte bez vášní žravých, za připomínek popelavých
v svém pokojíčku s muškáty.
Sem slunce padá. Zlatí skvěle snem bibeloty obechvělé
i pánve, mísy, obrazy,
a nebo zas za noci lunné se tiché, modré světlo sune,
touž cestou po nich přechází.
Číž pěje v kleci. Prostě pne se svou malou touhou po svém lese,
jen pokud trvá plachý zpěv,
v tom pokoji jak čížku v kleci se občas pohne srdce přeci
a člověk cítí hřát svou krev.
Stůl masivní. Tu stará kniha už stakrát čtena mlčky líhá,
jsouc sama lačná úlevy,
jsou mrtvi ti, již kdys v ní četli. I rozkoše i strasti zetlí;
z té knihy nyní čtete vy.
A slyšíte cvak hodin milý, jež jako vám už mrtvým bily
a daly mnohou z vážných ran,
jež protkla hloub,hloub než rána z děla, ne jak by byl, zkad vycházela,
jen alabastr, porculán.
Dá těžký opar muškát vonný a světlo skryté za záclony
dá teplé přítmí jakési,
jste víc než kdy teď cizí světu, zde sednete si u spinetu
a rozchvějete klávesy.
13
HŘBITOV
Zde leží ti, již zašli v boji. Sta reflexí se v duchu rojí,
jichž smysl mdle zas uniká.
Chví v dusném tichu jíva listy, z nichž dá se tušit povzdech čistý
nad mrtvým srdcem básníka.
Nad mrtvým srdcem mladé ženy, kde ocún rozkvet otrávený,otrávený
jak siný plamen z podsvětí,
nad bílým snem, jenž zářil schvěle za první noci rozpučelé,
jež schýlila se k dítěti.
Sám chodím zde. Jen vůně vlahá jak ruka v strunný akord sahá
a dlouží chvíle zážitku
a cítíš sláb, než byl jsi kdysi, tvá efemernost kterak visí
nad věčností jen za nitku.
Zde pěje pták. Však kterak pěje! Stín podvědomé beznaděje
mu sordinuje místy hlas
a ševel věnců tenký, suchý,suchý jak hovor v pausách mezi duchy
tvé nervy zmrazí zas a zas.
14
NOCI
Bez plání hvězd, jež do kosmu se noří
co bludic pouť po indychovém moři,
jež vábí břeh,
bez plání hvězd jsi závratná a hluchá,
jak sama smrt si podmaňuješ ducha
a tajíš dech.
Jsi lékem všech, kdo ochořeli z touhy,
jež znavil pohled do budoucna dlouhý,
či pohled zpět,
tvou hrůznou sílu cítí slaboch každý,
jsi schopna díla mlčelivé vraždy,
když v snách je svět.
Tvůj černý háv ti mrtvě s beder visí
a maska slepá stíní tvoje rysy,
tvůj smutný zrak,
v spoušť kadeří, jež vnitřním váním vlají
a přes vrcholy horské zasahají
až do oblak.
Jsi stanem těch, kdo šílenstvím jsou jati,
kde duše jejich může přebývati
a píti hluš,
tmám vydat čirým srdce svoje bolné,
jež vlna temnot naplní a prolne
a uspí už.
Jsi ložem mým, kde milenka má marná,
má společnice strašná, nerozdílná
jest samota,
15
a její muky, rozkoše a stavy,
snů féerie, hlas slávy rozléhavý,
vznik života.
Jsi rakví mou, jež zasuta jest v hlínu,
jed nejtěžší, jenž přimísen je k vínu
na stole mém
a jehož pohár k zdaru smrti zvedám,
ach, nápoj rmutný prve od úst nedám,
až padnu něm...
16
OBERON
Jak obraz tkaný z třpytných nití,
v němž hasne ta, když ona svítí,
či chvatně splynou v jeden svit,
neb splétají se v hybné směsi
a krátce zmizí očím kdesi,
snům nedavše se uchopit.
Jak reflex duhy, luny, mračen
chví v hladině se přejinačen
a tisíckrát se roztříští,
jak závoj hvězdnýhvězdný, v kterémž hledá
své sourozence hvězda bledá,
až umdlí v strašném bludišti.
Jak rosa jasná, kteráž padla,
jsouc světlem zpita, na zrcadla
a pěje v dešti křišťálů,
týž dojem chvějný smysly měly,
skly hýřící a zledovělý,
když vstoupilo se do sálu,
kde páchla chvoj a sela mdlobu
a hluchý stín jak ze dna hrobu
vál neslyšně, snům vyjda vstříc,
sta bludiček, jež vstaly z šera
jak ponořený do jezera
a zmírající půlměsíc.
Klam světlušek, jsa znaven hrami
jak těžké slzy amalgamy,
17
jež hasnou z tajné bolesti,
když tráví dny své v uzavření,
již v moci lidské možno není
na bílé světlo vynésti.
Mdlý pablesek, jenž z mušlí svítá,
zář měňavá a osobitá,
již vylévají lastury,
se střela prismem po všech tvarech
a bylo v těchto jemných žárech
kus umělecké bravury.
Stál v čele trůn. Byl z mořské pěny
a z lazuritu postavený
a z onyxu a z úběle,
král Oberon kde zřen byl všemivšemi,
jak mrtev byl by mdlý a němý
se zlatým páskem na čele.
A útlou berlou, mečem drobným
v své ztrnulosti nepodobným
jsa žitím prodchlé figuře,
vous bílý, vlas jak sněžná vata,
líc zvrásčilá a kostrbatá
se ustálila ponuře.
Ne Oberon, jenž z báje smělé
kol sebe sladkost rythmů stele
a čistou elfů gracii,
ne Oberon, zjev lepších světů,
jenž zasvěcen jsa v gesta květů,
se smyslem jejich opíjí.
18
Ten dávno ne. To král byl jiný,
jenž zkameněl ne bez příčiny
v své theatrální posici
a ztratil vzlet, dar elfů vlavý,
jenž mezi lid a duchy staví
svou nadsmyslnou hranici.
To jiný král byl. Ne ten starý.
On přijal na se příkré tvary
na sklonku svého života.
Říš elfů hyne. Kouzla všední,
neb dotkli se jich lidé bědní,
toť zoufanlivá jistota.
Král Oberon, jak zřen je všemivšemi,
na trůnu svém je příkrý, němý,
jak poslední dny v životě,
neb elfů říš, snů taj i cena
je lidským smyslem uchopena
a připoutána ke hmotě...
19
KONEC LOUTKY
Je pravda sice, řeklo se mi,
bych navrátil se raděj k zemi
z těch nesmyslných prostředí,
já odcizen jsem ale lidem
a opíjím se loutek klidem,
jež o mých strastech nevědí.
Z jich sklenných očí smrt a síla
mne neskonale obestýlá
a zeje cizí tajný svět.
Já, chci-li, mohu vidět více,
než vjímá lidská zřítelnice,
v těch očích bílý plamen chvět,
jenž nesžíhá, však duše sluje
svým chladným pláním osvětluje,
do strašné dálky seje svit,
svůj němý svit jak zraky hadů,
plam báchorkový u pokladů,
jichž nikdy nelze vydobýt.
V jich sklenných očích, jejich gestu
já hledám dosud skrytou cestu,
jež vede k míru, pokoji;
moc omamná je v tichu, hluši
a podává se mojí duši
tak jako v těžkém nápoji.
Hle, suďte si, jak příkře chcete,
co zrůdného v tom naleznete,
20
buď připočteno na můj řad,
víc mystiky, než život skýtá,
dá loutka ke hře použitá,
když hotoví se umírat.
„Smrt mrtvého“ lze říci tomu,
byť paradoxní ledaskomu
se zdála býti slova ta:
Pád toporný, tůň ticha smírná
a prázdný pohled do nesmírna,
toť celá smrti podstata.
Řad pocitů jest příliš pestrý,
smrt s rozkoší jsou krevní sestry,
jak v mudrosloví říká sese,
a jako smrt i rozkoš zří sese,
jak ve záblesku objeví se
při zcela malé grimase.
21
MYTHUS
Lidem mythus milujícím za to míti sluší,
že jest nadán každý kámen skrytou vlastní duší
od nikoho nezbádanou, pouze v snění čirém
uvedenou v kontakt pevný s celým všehomírem.
Lidé mythus milující vidí též a cítí
v každém stromu zpodobněné těžké lidské žití
od počátku do skončení, od kolébky k rovu
ve stu různých metamorfos duši tuto znovu.
Lidé mythus milující zrozeni jsou k tomu,
mračné báje komponovat ze šelestu stromů,
poslouchati se vznícením hukot lesem hnaný,
rozléhavá preludia hraná na varhany.
Lidé mythus milující mohou v chladném mechu
slyšet k zemi přichýleni ohlas vlastních vzdechů,
který se zdá od pravěků naplňovat zemi.
Za jedno jest srdce země s tvory svými všemi.
22
VÁNOČNÍ PÍSEŇ
Na dny mé dětské pamět smytá
jak záře, která v dálce kmitákmitá,
a vzdech, jejž vítr zanáší...
Je hořký čas, však ještě vždycky
chci vídat nimbus poetický
plát nad betlemskou salaší.
Chci slyšet táhle kvičet dudy,
zpěv molový a ohněm chudý,
po nočním kraji rozneslý
a pasáky, již kvapí z polí
v své kůži ovčí, s dlouhou holí,
jak stojí potmě u jeslí.
Chci vidět jehně, které ženou,
v něm obět prostou obsaženou,
jíž mocen je vždy měkký lid;
chci vidět všecky prosté dary
i slyšet jistý nápěv starý,
spasení lidstva velebit.
Chci býti sklácen jasným divem
a vidět, kterak v plání mživém
tmou báně hvězda zápasí,
byť v prsou mých se víra živá
už nevznáší a neozývá,
že není žití bez krásy.
23
PŘED SVÍTÁNÍM
V zlomocném tichu vítr jen
se lehce protáh’ vraty,
však nikdo jiný nevyšel
a nezřel ještě z chaty.
Jen sady, hluché jako smrt,
čpí vůní střemch a bezů
a v chlévě hne se malátně
trup volů na řetězu.
A ze sadů jde alej v noc
jak truchlá černá šerpa,
a sen je studně ohromná,
již život nevyčerpá...
24
ROMANCE ROKOKOVÁ
Je léto dusné. Srdce v těle
už tluče jaksi zlenivěle
a ozývá se bez rady
a hluché ticho kryje vísku,
jen matný šelest vodotrysku
jde ze zámecké zahrady.
Tu kapek dešť se tlumí listy,
neb ozývá se půlton čistý,
jak kane voda do vodyvody,
i tíhu, která světy kácíkácí,
i vážnost prostou ve své práci
má každá součást přírody.
Však uvést v souhlas duše lidí
se příkazy, jež hmotu řídí,
zdaž podaří se komusi?
Být vážný, přesný, svatý, zdravý
a neupadat do únavy
– e – to jsou marné pokusy!
Jsou lidé v poli. Duše živá
se do zahrady nepodívá,
jdouc opatrně po zvuku
a v zámku spánek všecky topí,
jak mrtvy visí k zemi copy
a tíží tupě paruku.
Je na zahradě všecko v klidu
i zahradník, chtě zaspat bídu,
25
tu položil se na cestu
a nerozeznáš bzukot včelí
od kapky vody, jež se dělí
ve zmrtvujícím šelestu.
A růže, bezy, jasmín vlavý
se dotýkají hrudi, hlavy,
jež nevidí, ni neslyší,
že pocit stejně mdlý a smytý,
jenž má být králem nad pocity,
je v smrti jen a v hašiši.
Však nejen růže. Divé hlohy
též nejsou zhola bez úlohy
na scéně, jíž jest lidský svět,
neb dýchají a v parnu mámí
a jejich vůně klesá s námi
ze spánku v spánek zase zpět.
Spí nádvorník i lokaj, kočí
a jejich tučné slité oči
se vnitřním mírem opíjí.
Lze přímo říc’, jak spánek sytí,
jsa kvintesencí živobytíživobytí,
i kterak spánek zabíjí.
I motýl, jehož pohyb vždycky
byl neklidný, ač harmonický,
jak zraněn v trávu zapadá
a jako obraz lidské touhy,
když oslabí ji život dlouhý,
je vedrem zprahlá zahrada.
26
Však slyšme nyní! Kroky čísi
se ve sbor zhaslých zvuků mísí
a zachvívá se ovzduší,
ač chodce ještě vidět není,
už to je lehké osvěžení
pro krajinu i pro duši.
Hle, kroky rostou kvapně v síle
až objeví se nahodile
na stezce parku dívčí zjev,
v čemž stopy kouzla asi vězí,
neb občerství se růže, bezy
i v žilách sama lidská krev.
Teď však je zřejmo z toho zjevu,
že dostavil se na rendezvous,
však chybí klid a rozvaha,
že kdosi schýlen čeká v křoví
a vlastními je trýzněn slovy
a bez účelu přisahá.
Že tento kdos je hbitý, hezký,
má paruku a bílé přesky
i panský frak a střevíce,
že srdce, které prudce bije,
proň chová jisté sympatie,
jsouc mučeno tím velice.
Však slyšme dále! Altán sešlý,
kamž pozděj on i ona vešli,
má přítmí, vlídné obrysy,
v něm jiná sféra zdá se stoupat,
27
jak výdech prvních jarních poupat
i lehčí život jakýsi...
Jak vyproštěný ze jha země
zde člověk jest a chápe jemně,
co kdys mu bylo z dosahu...
Zjev mužský, hbitý líbá, klečí
a dvakrát během prudké řeči
svou opakuje přísahu.
Hne přísaha ta nebem, zemízemí,
až keře kývnou haluzemi
a sesílí se bzukot včel;
i sama voda živěj kane,
mne zahradník si oči, vstane,
jak v světě žít by zapomněl.
I nádvorník i lokaj tlustý
se probouzí a jejich ústy
jde dlouhý, sladký, zvučný vzlyk,
jim zalesknou se oči obě,
jak po mdlobě či po chorobě
plá první jasný okamžik.
Hned voda pěje půlton čistý,
chvíc v basinu se mezi listy
a rozmáhá se svěží chlad,
a láska jako fluid vřelý
se ve všem živém rozševelí,
ve smysly počne pronikat.
I neživá věc ale mění
28
svou podstatu v tom okamžení
a jeví záblesk nějaký...
A rty, jejž skrytá hnutí ženou,
dlíš před záhadou rozřešenou,
jak povstávají zázraky.
29
VERŠE K RENANOVI
Tvá sláva, Říme, vzbouzí ozvuk šerý,
jak kámen padlý ve tmách do Tibery
se sypkých skal,
jenž, jako by se nedostával ke dnu
však hloub a hloub by dral se k nedohlednu
a zanikal.
Tvá síla mrtvá líbá všecky věky
a chlad i tíž se cítí ze Seneky,
zní dutě ret;
již proudům krve nelzenelze, by se hnuly,
a přezírá se rozkaz Caliguly.
My zabíjet?
Tvá síla, Říme, enervuje, leká,
dnes úzkost jen se vrhá na člověka
tak jako had
a vzbouzí v prsou ohlas velmi šerý
jak kámen ssutý ve tmách do Tibery,
jenž nedopad’.
30
POHÁDKA O PĚVCI
Chci po prostu vám vyprávět a zřetel k tomu míti,
že před dávnými stalety být mohlo jiné žití
a že též byla jiná zem, pel prvotní ji clonil,
hvozd dýchal těžkým tajemstvím, proud vln se ze skal ronil
a rozléval se do dálek jak šumná stuha drahá,
več zářil azur nedotknut jak lehký úsměv blaha.
Že ve květech a ve vůních se topil obzor všecek
a modrá snila jezera jak zraky naivních děcek
a labuti v nich knížecky se zrcadlíce plouly
a měsíc v nocech touhou nyl vstříc spící zeměkouli.
Že v neskonalé gracigracii se dravec s mračny spínal
a o pomyslech kosmických sen smělý započínal.
Ach, taková to byla zem, kde žatva zrála žírnážírná,
i síla země prýštila se z rolí do nesmírna.
Med jako jantar brunátný se perlil v těžké plástvi
a kvílel útlý zvoneček, když ovce pudil z pastvy
se hřbetů vrchů modravých, zkad bílé stezky vedly
a chvěl se chladný opar mlh nad jejich napajedly.
Za jeseni, když krvavě svá mračna západ zraní,
táh z hlubin krásným večerem hlas jelenů a laní.
A všechen smysl života v tom táhlém vězel hlasu
a kde kdo chápal smysl ten za starých, dávných časů.
I stalo se, že vetchý král se nutkán cítil k tomu
pro udržení glorie a jasu svého domu
cos učinit, čím ztrne svět, co údiv dějin vzruší.
Děl v proklamaci květnaté: „Můj lidelide, nastav uši!
My, Adan král, květ králů všech, muž v skutcích jako v slovech
pán nad zelenou pevninou, pán vod i na ostrovech,
král všeho, co kol vyrůstá, král všeho, co kol dýše
pod krytem volné oblohy i v nitru každé chýše.
31
My, Adan král, vám sdělujem svou nejpevnější vůli,
svou říši řezem rozdělit na jednostejné půly,
ke každé půlce stejnou část svých jezer, luk a polí
a stejný podíl pokladů, jichž nesžírají moli;
část stejnou mužů, dětí, žen, díl rovný bravu, koní,
díl bohatýrských jelenů, jež plachost doubím honí;
ke každé části sídlem hrad až k šedým mrakům čnící,
kde vítr mocně zápolí s jich vlavou korouhvicí,
však k jednomu jen z hradů těch svou bílou dceru ještě,
jižjež tone v zlatě kadeří jak ve přívalu deště,
jež rety má jak sama krev, zrak jak dva hroby v skále,
když vábí na dno hlubiny a tmí se neustále,
a jejíž tělo bledý vosk, když se sněhy se smísí
a bolest když v něm zanechá své ušlechtilé rysy.
A jejíž krok se jako sen před zrakem duše šine,
když roucho v sladkém pohybu tu ožívá, tu hyne,
však jejíž úsměv záhadný je z mrtvých perel uvit
a kterou nikdo neslyšel, ni neuslyší mluvit.
My, Adan král, ji slibujem co paní tomu dáti,
kdo odbarví krev jejích rtů, kdo hrobům světlo vrátí,
kdo rozplamení bledý vosk, v něj ševel žití vlije,
kdo chůzi její vymaní z temp mrtvé harmonie,
kdo ústa její odemkne a perly chřestem vzbudí
a povzdech lásky uvolní, jenž pochován je v hrudi.
My, Adan král, pak svolujem, by muži všechněch stavů
dát mohli v sázku smrtelnou svou nepotřebnou hlavu,
ať rytíř, rob jak řečeno, neb chudý zpěvák v kápi,
či vězeň, který v sklepení se pod mým hradem trápítrápí,
i každý žebrák pokleslý, když skrytou vášní stůně,
být může, když mi vyhoví, mým synem na mém trůně.
A poněvadž jsou slova dým a jako dým se ztrácí,
král Adan prsten přitisknul na pečeť v proklamaci.
32
I stalo se, když slova ta jsou vyhlášena byla,
že valnou schůzi rytířů na hrad ten shromáždila,
kde blýštili se zbrojí svou, ve zpupné vešli sázky,
kdo vzkřísí slovo pohřbené a spící povzdech lásky,
by vzbudil závist, obdiv, žas, za slavnostního hluku.
Pak přeli jsou se, svářili, až vlastním cílem zhrdli
a rudá vína šumivá si prolévali hrdly
a jejich zbraně řinčely a peří helmic vlálo,
až z prvotního zámyslu všem zbylo tolik málo.
Hrad naplněn byl chaosem, sta světel plála nyvě,
i čekal vetchý Adan král, dost čekal trpělivě.
Však dosud rtové princezny se němou krví tměly
a oči hrobů podobnost, jež ve skalách jsou, měly
a tělo její sníh a vosk, když splyne a se smísí,
žal dávný když v něm zanechá své zušlechtěné rysy;
krok její dosud jako sen i roucha posun chabý
a řada perel v úsměvu jak navždy zmrtvěla by.
Jí cizí zůstal kvas a vír, všech erbů nimbus vrátký
a slova pro ni volená jim echo dalo zpátky.
I zasmušil se Adan král, rval v nevoli svou kštici.
Vzal každý z oněch velmožů svůj podíl v šibenici...
Pak přišli vážní měšťané a kupci z cizích zemí,
jichž statky všecky vylíčit tak příliš těžko je mi.
Ti nesli šperky hýřící ve sterém světel lomu
a nepoznané ovoce se zpívajících stromů.
A koberce, v nichž hynul krok, šlář z nočních vidin mživý,
mdlé, netušené zázraky a polohmotné divy
a v skřínkách plných korálů pach linoucí se z dřeva...
Však Adan král rve bradu svou. Však Adan král se hněvá.
Neb rtové dcery temná krev a oči hrobem tmí se
a tělo její sníh a vosk když smutně zasnoubí se,
i chůze její jako v snách a roucha mrtvě kanou
33
a šňůra perel jejích úst je uzamknutou branou.
Jich všecky svody selhaly. Má jiný smysl Fatum.
Jsou vzati kupci, měšťané a odevzdáníodevzdáni katům...
A potom řada lékařů, jichž chladná krev se vzňala,
své hlavy jíním pokryté ve krutou sázku dala,
všech bylin, co jich rodí zem, jež strašnou mocí slynou,
z nichž každá vane esencí a hárá silou jinou,
všech bylin bylo užito, všech extraktů a léků
pro zhodnocení života a prodloužení věku.
Všech v moci lidské jsoucích snah, vší učenosti chladné.
Však jako když jen semeno na tvrdou skálu padne.
I stáli šedí lékaři v svou těžkou dumu kleslí,
neb rovněž světlo do hrobů, jež tmí se, nepřinesli
a nezbarvili vosk a sníh, jenž tělo kněžky tvoří,
ni nevynesli lásky vzdech, jak potopený v moři.
Tu rval si vetchý Adan král víc, než kdy prve, kštici,
a lékaři jsou kostnatí pak odsouzeni všici,
by dříve, nežli zahynou a bídnou pustí dušiduši,
své mediciny vypili a snědlisnědli, jak se sluší.
Ni záblesk slabé naděje se neznítil už více,
ač mnozí ještě vzali vděk, svou hlavu ztrácejíce.
Až jednou večer v letní čas, když chýlilo se k tomu,
že počne tlukot slavičí as blouznit s korun stromů
a obloha tak smířená a sině bledá plála,
v níž luna, sirá lodice jak v oceánu stála.
Když sena vůně proudem šla a tavila se chladem,
když první hvězdy pojily se zemi na diadém,
když v sklonku dne byl pohřížen duch v rozjímání svatém
a potok v luzích rozlitý byl patinován zlatem,
muž zastavil se u brány, měl šerou kápi v týle,
měl čelo stínem zasnělé a krásné ruce bílé,
měl sladké rysy k podivu, jež velkou duši věštívěští,
34
a oči měkce utkvělé, jež rozlévaly štěstí.
A v jeho rukou na pentli se stará loutna chvěla,
jež zdála se být neméně než součást jeho těla!
Byl zřejmě chud, jak grandseigneur však hrdý byl a přímý,
zjev jeho budil zmatení a vábil gesty svými.
Byl uveden tak tich, jak byl. I prošel všemi sály,
kol dvořanů jda vztyčeně. Ti sotva za řeč stáli.
Mu stejně jako princezně vlál rusý vlasů příval.
Tu pokynul mu Adan král, by předstoupil a zpíval.
Vše umlklo. Šum ztratil se jak víno z číše prasklé,
že slyšán byl i jatý hmyz, jenž zmítal křídly na skle.
Svou loutnu vznes a potopil pak bílou do strun ruku
a srdce lidské ustalo tu chvíli ve svém tluku.
Z nich slastný akord zaproudil a rozdechl se v sále
a dotekl se skrytých ran všech kolem, ba i krále.
Pak jiný akord zoufalý a vášnivý a sytý,
jenž zachycoval bolesti, jež mohou být kdy žity.
To prolog byl. Stín toho jen, co choval ve svém hlase,
že marně každá živá hruď svým stonům vzpírala se.
A zpíval prostě o kouzlu, jež květem jabloň halí,
o kruté touze opojné, již v mládí svém jsme znali,
o slibech žhavých, o muce, o vonném dívčím retu,
o bílém lůžku zásnubním, jež zasuto je v květu,
o marné lásce tajené, jež bílé tělo mění
pro chladné rovy z břečtanu, v nichž kyne vykoupení.
Stál, plana cudným zážehem a končil, chýle čelo,
už jenom mrtvé úpění se v strunách loutny chvělo
a princezna co vosk a sníh, jež taveny jsou spolu,
se zdála býti květinou na podlomeném stvolu
a její rtové černá krevkrev, když ulpí na té běliběli,
a její roucho jako list, jenž ani neševelí,
a její zuby perel řad již bez lesku a němy...
35
Mdle vztáhla paži k prsům svým a mrtva klesla k zemi.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tu cizinec, jenž loutnu měl co součást svého těla,
šel opět nikým nezdržen, neb letní noc jej chtěla
a měsíc chtěl jej celovat, v svých vlnách zřít jej voda.
O škoda retů zamčených, na věčné časy škoda!!
36
MLADOST
O mladost, šláři mlhavý,
jenž halíš moje představy
do kouzelného mžení.mžení,
tvé snění schopnost větší má
zřít duševníma očima,
co dnes už zříti není.
A vjímat letmý věcí kyv,
jej chápat jemnějemně, jako dřív
se lidským smyslům dělo,
sil země cítit klokot, var,
vždy živoucí, byť zrůdný tvar,
všech věcí duch i tělo.
I slyšet tajné mluvy spád
znít odevšud a odnikad
a chvět se k svému mozku,
směs rozkoše v svých prsou mít,
když nepoznaný jihne cit,
jak tání sněhu, vosku.
Zřít živé vrchy v mysli čnět,
žhnout oheň pyšně, tuhnout led
a vichr čelit vodě,
vln stavbu vrátkou vidět růst
a z očí svých a ze svých úst
vlát žízeň po svobodě.
Znát mračen tah, směr bludných cest
zář v modré dálce bílých měst,
37
sen z trópů přišlých lodí,
tříšť amethystů, rubínů
ve předposlední hodinu
když slunce bleskem hodí.
Třpyt astrální a luny klam,
jež mrtva je, ač trůní tmám
a mořím této země,
pít mythus dějů, kvas a šum,
jak vynáší se k nebesům
a hřímá z hlubin země.
38
JAK ALTEM FLÉTNY...
Jak altem flétny, chvěním cella
by ze hrudi se vytrácela
ve truchlé písni sama krev,
tak pěje kos. Čteš v jeho hlase,
jak žije se, jak umírá se...
A to je více,více nežli zpěv.
Ach, to je víc,víc než mluva sama!
Čteš romanci, čteš těžké drama,
jak tebou samým psaných knih.
To ani snad zpěv ptačí není,
tvá bolest to, tvůj stesk a snění,
tvé rozkoše a též tvůj hřích.
Tak pěje kos, když den se šeří,
když hasnou jiné hlasy v keři,
ve vrchu jedle sám jsa skryt.
Šlář soumraku, jenž halí mlází,
zpěv v diskretnosti doprovází,
již lze i dechem porušit.
39
SVÁTEČNÍ JITRO
Luka jsou plna mdlobné vůně,
pozvedá hlavu ten, kdo stůně,
závan ho čistý oblétá,
veliká mračna jako lodi
pobledlým mořem vítr vodí
daleko kamsi do světa.
Chvějí se v šumu bílé břízy,
kolotá skrytý oběh mízy,
tak jako lidská, vroucí krev,
vlní se ozón, chví a třese,
vzdouvá se z modrých hlubin v lese
chladného stínu korouhev.
Hlaholí zvony. Báně duní,
hluboké hlasy zemských tůní
derou se k sluchu z podsvětí,
můžeme, jsme-li duchem čističisti,
mystická dějstva znát a čísti,
nezvyklé šumy slyšeti.
Hlaholí zvony. Starci šedí
na život zašlý smírně hledí
bez slzí hojných, bez žalu,
mění se sféry, stavy světa
v přemnohých svitech vidmo zkvétá
tak jako plání opálu.
Zavání růže. Myrta dýše,
snáší se mráčky pylu tiše
40
k plození, ke křtu, ku zrání.
Hlaholí zvony. Starci siví
pohledem kalným v prázdno civí
ve hluchém, změklém usmání.
41
VTĚLENÍ
Pro krev svou vřelou, živý cit
já přál si v jiné sféře žít
a čistší dýchat vůni,
květ duše – křehkou záhadu –
mít přenesenou ze chladu
a čníti na výsluní.
Sen chtěl jsem vjímat ztracený,
mít oči k hvězdám upřeny
a kosmem dech svůj sítí,
pít zřídla síly veškerá
a v temné výhni večera
svou touhu rozžhaviti.
A chtěl jsem cítit času chvat
na mrtvém bodu tkvět a stát
pro marná svoje léta
a smysl svojích hořkých slov
znít smíšený jak hlasný kov
ve symfonii světa.
Směs ze hrůzy a ze slávy
své sensitivní představy
jak plynou v dálku mračnou
a v bouři, jíž se chvěje světsvět,
svou nevybitou vášní smět
být částkou soběstačnou.
Tlít v srdci hor, jít klínem vod
než na půlnoc či na východ
42
se na pouť sladkou dají,
být ztělesněním odboje
i hluchým váním pokoje,
s nímž lidé umírají!
43
DUŠE
Tak hyne duše v neklidu a pátrá kolem sebe,
zda mezi mračny prozírá a hýří cípek nebe;
jen jeden bledý paprsek, jenž vlažnou záři plodíplodí,
a z rysů masky sevřené mdlý úsměv vysvobodí.
Své chabé paže vztahuje, leč fantómy jen svírá
a v neslyšených výkřicích ret suchý otevírá,
zrak cloní, v dálky vysílá své bolestivé touhy,
však to, co dálka navrací, je z prázdna závan pouhý,
jenž jako břímě uléhá a křehký život drtí...
Tak chví se duše neklidem i v okamžiku smrti.
44
DO HLUBIN
Až na dno vod, kde utajena tlí položivá ústrojí,
kde rána v bouři utrpěná se zasuje a vyhojí,
kde mlčelivá vegetace zrá pod převlakem staletí
a vlání přediv organických lze v siném svitu viděti,
tam v hlubinách, kde vlny není, jež přinesla by šelestu,
kde myšlenka se narozená dá bez nadějí na cestu,
kde v němých hrobech korálových zdroj poklidu se temení,
zrak zevnějšími tvary sytý sní féerie a vidění,
kde ulitami mrtvolnými je šerá půda poseta
a žíhavými hvězdicemi tma modrá slabé vykvetá,
tam v hlubinách, kde vraky tlejí a ložem kotvy hluš a chlad,
tam v hlubinách svou touhu lidskou chci nenávratně pochovat!
45
LETNÍ NOC
Je letní noc, v níž zrozen hřích
a jako z ran, z všech tužeb mých
krev horkým proudem teče
a zachvívá se do rána
v ní obloha jak zbodána
od plamenného meče.
A hučí háj. Znám smysl vět,
jež může háj té noci pět.pět,
však cizí jsou mi slova,
leč duše, tmíc se ve stesku,
až do ranního zábřesku
ten smysl nezachová.
Dál oděna je v plachý šat,
je cítit vůni mléka vlát
a kanout s tíží sladkou,
mrak teplý, sytý bouřemi,
se v tichu pojí se zemí
jak s milenkou a matkou.
46
PO PROUDU
Jdou vody, hlučně jdou a nesou žalost lidí
a všecko mizí do dálky, kam nikdo neuvidí.
Jdou po obzoru hrady, vsi,vsi jak řada bludných teček
a touha moje chvěje se jak světlý praporeček.
Jak plachý sen se zrcadlí v nich hybné nebe s mraky
a ve splynutí s vlnami se tratí navždy taky.
Vše zchváceno je proudem tím, i luna mlčíc plula
a její stín tkvěl na vlnách jak líce utonulá.
Dešť stříbrný – sbor jejích hvězd – se v jejích stopách ronil,
však více stínu mrtvého už v proudech nedohonil.
47
HEREČKA
Je po divadle. V šeře
se dovírají dveře
za vlnou publika
a hovor, smích a vřava
se tlumenější stává,
až zcela zaniká.
Jak na ráz věci svadly.
Prach, zvířen nad sedadly,
se zlatí v prostoře,
jdu ke dnu svojí duše
zřím na ten život suše,
bez lásky, bez hoře.
Je dohráno. Jsem němá,
mé líce výraz nemá
a oko nezáří,
dnes už jen hrda budu
na horký zážeh studu
pod šminkou na tváři.
Neb co kdy bylo v roli,
nechť byla jakoukoli,
jest výmysl a klam.
Dnes živé slovo studí,
neb místo srdce v hrudi
jen těžký kámen mám.
48
NA ELBĚ
Již celý svět jest síly mojí sytý,
mé strašné skutky do dějin jsou vryty
a v krvi hoří,
má vnitřní lítost není dosti měkká,
však skála Elby ve své výši kleká
a zírá k moři.
Jsem silen v sobě, třebaže jsem jatý!
Dešť plíská fádně v okno komnaty
a úpí vichr.
Já u Lipska stál jeden proti čtyrem,
to naplňuje relativně mírem,
víť car i Blücher.
Sám proti čtyrem. Taká karta padla.
Má velká sláva uhasla a svadla,
krev proudí řekou.
Jsem pyšný jen a pohrdám svou strastí,
však nemám, bůh ví, leže ve propasti,
snad lítost měkkou!
Než skála Elby neznáméhonezná mého nitra,
ta zírá k moři včera jako zítra,
jež ze dna hřímá
a lhostejně se chová k mému stavu
a pýchu mou, mou osamělou slávu
mi neodjímá.
Jsem sám a sám. Hle, jaká padla karta!
Smrt pozdravuje suše Bonaparta:
zdráv, Sire, buď!
49
A strašná marnost, strašná marnost bytí
jež při vstupu se do podsvětí cítí,
mi dusí hruď.
50
STÍNY NAD KRAJEM
Tak se celý obraz města v mysl vrývá sytě,
plane navzdor létům prchlým v téže intensitě,
mnohý detail přehlédnutý náhle v oči bije,
snaže se tak usilovně mít tvé sympatie.
Jsou tu pěšinky a louky mezi kopci skryty,
celý věk by v kontemplaci mohl tu být žitý,
tiše, hřejně, harmonicky, v shodě hmoty s duchem,
ve prostředí nevtíravém, ač ne jednoduchém.
Luka, černé háje smolné, v něž se ticho stele,
paseky, kam slunce padá chvějící a vřelé,
potoky, jichž tůně temné odraz mraků hostí,
nemající sobě rovných v světě ve snivosti.
Pýcha ruin zasmušených, hrádků padlých v rumy,
jejichž vůně mnohavěká ještě nevyšumí,
nevyšumí, nevyvěrá, neodvadne lehce,
tak jako se srdcím lidským zapomínat nechce.
Všechen plodný život kraje, nedozírnost polí,
kde si sochy osamělé smutná místa volí
nad všedností vyvýšená, ustraněná v taji,
která jiný, obsažnější, hlubší život mají.
Všechen jasný půvab kraje s městem úzce slitý,
neodlučný od mých představ, slovy zneužitý,
všecko to, čím kraj ten hýří, všecko též, čím strádá,
to se mi dnes neodbytně do vzpomínek vkrádá.
Volně teče malý potok, nepodoben vodě,
nose v dálku neurčitou papírové lodě,
které se jak posel věrný očím v brzku ztratí.
(Děti umí tím způsobem touhy ztišovati.)
Mdle se béře středem města, fádnější den po dni,
51
nevykypí nikdy hlučně a se nerozvodní,
podoben je v podstatě své mravní síle lidí,
které čistým ohněm planout nikdo neuvidí.
Tři kostely pnou se k nebi, týny víry živé,
chmurní, chladní asylové duše neduživé.
Starý klášter! Pyšné dílo do snů mojích vbité,
na němž lpějí stopy věků hloubky neurčité,
Führich, Brandl zapomněný vlhké stěny zdobí,
doteknou se chmurně zraků, slasti nezpůsobí,
do prázdna zní v díle jejich síla ducha snivá,
chladný sujet náboženský srdce nezahřívá.
Mlčí srdce pravdylačné, mlčí rovněž k tomu,
je-li vše kol obnoveno v živém polychromu,
v plné syté škále barev, v nejlesklejším zlatu,
čpí-li fermež pronikavě ze zázračných šatů.
Starý klášter jiná kouzla, pokud vím, však chová,
chodby stinné, refektáře, kde mrou dlouze slova,
chladné dvory zastíněné v každé době roku,
přidušené lkání zvonů spící ve vysoku,
stáří stromů pomyslné, mocnou tíhu časů,
jako pověst převtělenou do stříbrných vlasů.
Tři kostely, včetně kaple, tvrdě v městě stojí,
každou mysl nepotěší, každou nezahojí,
cizí, těžké atmosféry nitro chrámů plní,
nikdy vroucí zanícení retů nerozvlní,
cosi jako oblak dusný prostorou se nese,
nelze nikdy na čerstvý vzduch vyjít bez deprese.
Tři kostely s bílou kaplí, do níž šero siné,
pějíc všemi tóny prisma, pestrým oknem plyne,
na němž kavka, stanouc v pouti, dumné bydlo hledá.
Tři kostely s bílou kaplí – žádný míru nedá.
52
Hučí zvony se tří věží, slévají se spolem,
naplňují něčí srdce osobitým bolem.
Hrdé sny, z nichž duch můj sílil, hynou v něm a tají,
rozsévají černé stíny po mém rodném kraji.
53
POUSTEVNICTVÍ
Hvozd práchnivý a hluchý, jenž osídlen je duchy
a ztemněn tuchamituchami,
jak ve hrob chodce kryje a šumné symfonie
ho uspí, omámí.
Stem ruk se po něm vzpáží, jej tichem k zemi sráží
a děsem ohromí,
duch pokořen je cele, neb vnitřní nepřátelé
jsou vkleti ve stromy,
Tůňtůň času tlí zde němá, vztah k přítomnosti nemá,
bez zřejmé proměny
sny rozkvetlé a touhy jsou dým jen pouhopouhý
v tmy černé ztracený.
Nic ticha neporuší, je prázdno v lidské duši,
toť kobka bez echa,
duch, padna v marném boji, vše z minulosti svojí
v plen tichu zanechá.
A lidský život celý, v němž zahořet jsme chtěli,
jak sirý byl by rov,
jak bezvodá je studně, jež zeje v prázdno bludně,
jak tryzna beze slov.
Smrt s černých větví kane, kmit věčnosti se stane,
je pozřen den i čas,
zde dlouhé doby plynou, tma zívá nad vteřinou,
když mine – zas – a zas.
54
Hvozd kontemplaci živí co plamen zádumčivý,
jenž sžíhá žití květ,
jenž mládí barev zbaví a spálí vavřín slávy,
tvé dílo naposled.
Vše zapomeneš v světě. Nic více nepohne tě
na upomínce tkvět,
ret pokušení sladký tě nepřivolá zpátky
v stav uplynulý zpět.
55
DOMA
Domácí luhy unylé v slunci se lehce třpytí,
člověk tu vede, chce-li jen, měnlivé živobytí.
Uprostřed vody, luk a skal občasně trochu dumá
o lecčem, co mu skryto je, není-li nerozuma.
V poslední řadě o sobě: počátek – konec kde je?
Trýzní se někdy z plaisiru pocitem beznaděje.
Ač je to valně zvetšelé, beznaděj, marnost, bída,
člověk své vchody do duše před steskem neuhlídá.
Luhy se totiž seseří, zaúpí klenby v lese,
kamení někdy se skály na vždycky oderve se,
ptáci se loučí s místem tím, končí svůj nápěv změklý,
jakoby v řece bez hlasu člověčí slze tekly,
jakobys, ženu líbaje, když jste se octli sami,
po doušcích jedu upíjel, trýzněn byl pochybami,
jakobys ohlas chechtavý po vlastním slyšel slově,
svůj vlastní uzřel mihnout stín pěšinou po hřbitově.
56
DIVADÉLKO
Vím, mnoho na tom závisí,
jak upraví se kulisy,
děj v hodnotě své roste,
pak osudovost veliká
se ke všem gestům přimyká
při scéně třeba prosté.
I rostou bez vší námahy
až grandiosně povahy
a sklonnosti mých lidí;
i malá vada bez jména
do zrůdnosti až zkreslená
a jasná být se vidí.
Má mnoho vlivu výprava,
jsouc přilehlá a měňavá,
na vnitřní sílu děje,
vím, při pečlivé režii
se snadněj mře a zabíjí,
duch hlubší vášní pěje.
A paruka i zbroj a šat
má intensivně pomáhat
při autorově práci,
vše účastno je pospolu
na vykázaném úkolu,
jejž pravdou prokrvácí.
Nuž takový je chmurný den
na zadním plátně zobrazen:
57
jen neproniklé chlumy.
Jak šťasten malíř nálezce,
jenž skrytou mocí sugesce
tě rozteskniti umí.
Tak chmurný den! Kol jenom hvozd,
jenž věky snil a věky rost
ve slavném přítmí velkém,
a flórem šera pokryty
též jsou i další sufity,
což ohromuje celkem.
A ze hvozdů těch pne se hrad,
víc nehmotnost, víc přelud snad,
kde sídlí moji reci,
tam prapor, ač se nevlní,
přec duši tvoji naplní
stem rozptýlených věcí.
Hrad pyšný, jehož komnaty
jsou mythem dávným prováty
a prochlazeny věkem...
Tvůj živý duch se usmíří
i s dřevěnými rytíři
ve rouchu mdlém a měkkém.
58
STROM POZNÁNÍ
Strom urostlý a vzneslý,
jenž černý stín svůj kreslí
a vrhá do plání,
ach, vábný strom to není,
je vztýčen bez zachvění
strom mého poznání.
Má život hrůzný, němý,
sám jeden mezi všemi,
jenž neschne, nepučí,
od nepaměti stoje
pne mlčky větve svoje
jak siré náručí.
A věřit, že by zkvítal!?
Plod rozvonělý skytal?
Toť sázka prohraná!
On neposkytne ani
u vlídném smilování
krov hnízdu havrana.
Ač organicky zdravýzdravý,
mi plodu nezůstaví.
Zřím v těžké bezmoci,
že snad je fikcí pouhou
a v podzim zemru touhou
po jeho ovoci.
59
OBSAH
[61]
Negace5
Jaro6
Selanka7
Měsíc8
Ve spícím městě9
Tichá stráň10
Smrt11
Romance12
Asyl13
Hřbitov14
Noci15
Oberon17
Konec loutky20
Mythus22
Vánoční píseň23
Před svítáním24
Romance rokoková25
[62]
Verše k Renanovi30
Pohádka o pěvci31
Mladost37
Jak altem flétny...39
Sváteční jitro40
Vtělení42
Duše44
Do hlubin45
Letní noc46
Po proudu47
Herečka48
Na Elbě49
Stíny nad krajem51
Poustevnictví54
Doma56
Divadélko57
Strom poznání59
[63]
Vytiskla „Politika“ v Praze.
E: sf; 2004
[64]