STÍNY NAD KRAJEM
Tak se celý obraz města v mysl vrývá sytě,
plane navzdor létům prchlým v téže intensitě,
mnohý detail přehlédnutý náhle v oči bije,
snaže se tak usilovně mít tvé sympatie.
Jsou tu pěšinky a louky mezi kopci skryty,
celý věk by v kontemplaci mohl tu být žitý,
tiše, hřejně, harmonicky, v shodě hmoty s duchem,
ve prostředí nevtíravém, ač ne jednoduchém.
Luka, černé háje smolné, v něž se ticho stele,
paseky, kam slunce padá chvějící a vřelé,
potoky, jichž tůně temné odraz mraků hostí,
nemající sobě rovných v světě ve snivosti.
Pýcha ruin zasmušených, hrádků padlých v rumy,
jejichž vůně mnohavěká ještě nevyšumí,
nevyšumí, nevyvěrá, neodvadne lehce,
tak jako se srdcím lidským zapomínat nechce.
Všechen plodný život kraje, nedozírnost polí,
kde si sochy osamělé smutná místa volí
nad všedností vyvýšená, ustraněná v taji,
která jiný, obsažnější, hlubší život mají.
Všechen jasný půvab kraje s městem úzce slitý,
neodlučný od mých představ, slovy zneužitý,
všecko to, čím kraj ten hýří, všecko též, čím strádá,
to se mi dnes neodbytně do vzpomínek vkrádá.
Volně teče malý potok, nepodoben vodě,
nose v dálku neurčitou papírové lodě,
které se jak posel věrný očím v brzku ztratí.
(Děti umí tím způsobem touhy ztišovati.)
Mdle se béře středem města, fádnější den po dni,
51
nevykypí nikdy hlučně a se nerozvodní,
podoben je v podstatě své mravní síle lidí,
které čistým ohněm planout nikdo neuvidí.
Tři kostely pnou se k nebi, týny víry živé,
chmurní, chladní asylové duše neduživé.
Starý klášter! Pyšné dílo do snů mojích vbité,
na němž lpějí stopy věků hloubky neurčité,
Führich, Brandl zapomněný vlhké stěny zdobí,
doteknou se chmurně zraků, slasti nezpůsobí,
do prázdna zní v díle jejich síla ducha snivá,
chladný sujet náboženský srdce nezahřívá.
Mlčí srdce pravdylačné, mlčí rovněž k tomu,
je-li vše kol obnoveno v živém polychromu,
v plné syté škále barev, v nejlesklejším zlatu,
čpí-li fermež pronikavě ze zázračných šatů.
Starý klášter jiná kouzla, pokud vím, však chová,
chodby stinné, refektáře, kde mrou dlouze slova,
chladné dvory zastíněné v každé době roku,
přidušené lkání zvonů spící ve vysoku,
stáří stromů pomyslné, mocnou tíhu časů,
jako pověst převtělenou do stříbrných vlasů.
Tři kostely, včetně kaple, tvrdě v městě stojí,
každou mysl nepotěší, každou nezahojí,
cizí, těžké atmosféry nitro chrámů plní,
nikdy vroucí zanícení retů nerozvlní,
cosi jako oblak dusný prostorou se nese,
nelze nikdy na čerstvý vzduch vyjít bez deprese.
Tři kostely s bílou kaplí, do níž šero siné,
pějíc všemi tóny prisma, pestrým oknem plyne,
na němž kavka, stanouc v pouti, dumné bydlo hledá.
Tři kostely s bílou kaplí – žádný míru nedá.
52
Hučí zvony se tří věží, slévají se spolem,
naplňují něčí srdce osobitým bolem.
Hrdé sny, z nichž duch můj sílil, hynou v něm a tají,
rozsévají černé stíny po mém rodném kraji.
53