VTĚLENÍ

Jan Opolský

VTĚLENÍ
Pro krev svou vřelou, živý cit já přál si v jiné sféře žít a čistší dýchat vůni, květ duše – křehkou záhadu – mít přenesenou ze chladu a čníti na výsluní. Sen chtěl jsem vjímat ztracený, mít oči k hvězdám upřeny a kosmem dech svůj sítí, pít zřídla síly veškerá a v temné výhni večera svou touhu rozžhaviti. A chtěl jsem cítit času chvat na mrtvém bodu tkvět a stát pro marná svoje léta a smysl svojích hořkých slov znít smíšený jak hlasný kov ve symfonii světa. Směs ze hrůzy a ze slávy své sensitivní představy jak plynou v dálku mračnou a v bouři, jíž se chvěje světsvět, svou nevybitou vášní smět být částkou soběstačnou. Tlít v srdci hor, jít klínem vod než na půlnoc či na východ 42 se na pouť sladkou dají, být ztělesněním odboje i hluchým váním pokoje, s nímž lidé umírají! 43

Básně v knize Verše o životě a smrti: