POHÁDKA O PĚVCI
Chci po prostu vám vyprávět a zřetel k tomu míti,
že před dávnými stalety být mohlo jiné žití
a že též byla jiná zem, pel prvotní ji clonil,
hvozd dýchal těžkým tajemstvím, proud vln se ze skal ronil
a rozléval se do dálek jak šumná stuha drahá,
več zářil azur nedotknut jak lehký úsměv blaha.
Že ve květech a ve vůních se topil obzor všecek
a modrá snila jezera jak zraky naivních děcek
a labuti v nich knížecky se zrcadlíce plouly
a měsíc v nocech touhou nyl vstříc spící zeměkouli.
Že v neskonalé gracigracii se dravec s mračny spínal
a o pomyslech kosmických sen smělý započínal.
Ach, taková to byla zem, kde žatva zrála žírnážírná,
i síla země prýštila se z rolí do nesmírna.
Med jako jantar brunátný se perlil v těžké plástvi
a kvílel útlý zvoneček, když ovce pudil z pastvy
se hřbetů vrchů modravých, zkad bílé stezky vedly
a chvěl se chladný opar mlh nad jejich napajedly.
Za jeseni, když krvavě svá mračna západ zraní,
táh z hlubin krásným večerem hlas jelenů a laní.
A všechen smysl života v tom táhlém vězel hlasu
a kde kdo chápal smysl ten za starých, dávných časů.
I stalo se, že vetchý král se nutkán cítil k tomu
pro udržení glorie a jasu svého domu
cos učinit, čím ztrne svět, co údiv dějin vzruší.
Děl v proklamaci květnaté: „Můj lidelide, nastav uši!
My, Adan král, květ králů všech, muž v skutcích jako v slovech
pán nad zelenou pevninou, pán vod i na ostrovech,
král všeho, co kol vyrůstá, král všeho, co kol dýše
pod krytem volné oblohy i v nitru každé chýše.
31
My, Adan král, vám sdělujem svou nejpevnější vůli,
svou říši řezem rozdělit na jednostejné půly,
ke každé půlce stejnou část svých jezer, luk a polí
a stejný podíl pokladů, jichž nesžírají moli;
část stejnou mužů, dětí, žen, díl rovný bravu, koní,
díl bohatýrských jelenů, jež plachost doubím honí;
ke každé části sídlem hrad až k šedým mrakům čnící,
kde vítr mocně zápolí s jich vlavou korouhvicí,
však k jednomu jen z hradů těch svou bílou dceru ještě,
jižjež tone v zlatě kadeří jak ve přívalu deště,
jež rety má jak sama krev, zrak jak dva hroby v skále,
když vábí na dno hlubiny a tmí se neustále,
a jejíž tělo bledý vosk, když se sněhy se smísí
a bolest když v něm zanechá své ušlechtilé rysy.
A jejíž krok se jako sen před zrakem duše šine,
když roucho v sladkém pohybu tu ožívá, tu hyne,
však jejíž úsměv záhadný je z mrtvých perel uvit
a kterou nikdo neslyšel, ni neuslyší mluvit.
My, Adan král, ji slibujem co paní tomu dáti,
kdo odbarví krev jejích rtů, kdo hrobům světlo vrátí,
kdo rozplamení bledý vosk, v něj ševel žití vlije,
kdo chůzi její vymaní z temp mrtvé harmonie,
kdo ústa její odemkne a perly chřestem vzbudí
a povzdech lásky uvolní, jenž pochován je v hrudi.
My, Adan král, pak svolujem, by muži všechněch stavů
dát mohli v sázku smrtelnou svou nepotřebnou hlavu,
ať rytíř, rob jak řečeno, neb chudý zpěvák v kápi,
či vězeň, který v sklepení se pod mým hradem trápítrápí,
i každý žebrák pokleslý, když skrytou vášní stůně,
být může, když mi vyhoví, mým synem na mém trůně.
A poněvadž jsou slova dým a jako dým se ztrácí,
král Adan prsten přitisknul na pečeť v proklamaci.
32
I stalo se, když slova ta jsou vyhlášena byla,
že valnou schůzi rytířů na hrad ten shromáždila,
kde blýštili se zbrojí svou, ve zpupné vešli sázky,
kdo vzkřísí slovo pohřbené a spící povzdech lásky,
by vzbudil závist, obdiv, žas, za slavnostního hluku.
Pak přeli jsou se, svářili, až vlastním cílem zhrdli
a rudá vína šumivá si prolévali hrdly
a jejich zbraně řinčely a peří helmic vlálo,
až z prvotního zámyslu všem zbylo tolik málo.
Hrad naplněn byl chaosem, sta světel plála nyvě,
i čekal vetchý Adan král, dost čekal trpělivě.
Však dosud rtové princezny se němou krví tměly
a oči hrobů podobnost, jež ve skalách jsou, měly
a tělo její sníh a vosk, když splyne a se smísí,
žal dávný když v něm zanechá své zušlechtěné rysy;
krok její dosud jako sen i roucha posun chabý
a řada perel v úsměvu jak navždy zmrtvěla by.
Jí cizí zůstal kvas a vír, všech erbů nimbus vrátký
a slova pro ni volená jim echo dalo zpátky.
I zasmušil se Adan král, rval v nevoli svou kštici.
Vzal každý z oněch velmožů svůj podíl v šibenici...
Pak přišli vážní měšťané a kupci z cizích zemí,
jichž statky všecky vylíčit tak příliš těžko je mi.
Ti nesli šperky hýřící ve sterém světel lomu
a nepoznané ovoce se zpívajících stromů.
A koberce, v nichž hynul krok, šlář z nočních vidin mživý,
mdlé, netušené zázraky a polohmotné divy
a v skřínkách plných korálů pach linoucí se z dřeva...
Však Adan král rve bradu svou. Však Adan král se hněvá.
Neb rtové dcery temná krev a oči hrobem tmí se
a tělo její sníh a vosk když smutně zasnoubí se,
i chůze její jako v snách a roucha mrtvě kanou
33
a šňůra perel jejích úst je uzamknutou branou.
Jich všecky svody selhaly. Má jiný smysl Fatum.
Jsou vzati kupci, měšťané a odevzdáníodevzdáni katům...
A potom řada lékařů, jichž chladná krev se vzňala,
své hlavy jíním pokryté ve krutou sázku dala,
všech bylin, co jich rodí zem, jež strašnou mocí slynou,
z nichž každá vane esencí a hárá silou jinou,
všech bylin bylo užito, všech extraktů a léků
pro zhodnocení života a prodloužení věku.
Všech v moci lidské jsoucích snah, vší učenosti chladné.
Však jako když jen semeno na tvrdou skálu padne.
I stáli šedí lékaři v svou těžkou dumu kleslí,
neb rovněž světlo do hrobů, jež tmí se, nepřinesli
a nezbarvili vosk a sníh, jenž tělo kněžky tvoří,
ni nevynesli lásky vzdech, jak potopený v moři.
Tu rval si vetchý Adan král víc, než kdy prve, kštici,
a lékaři jsou kostnatí pak odsouzeni všici,
by dříve, nežli zahynou a bídnou pustí dušiduši,
své mediciny vypili a snědlisnědli, jak se sluší.
Ni záblesk slabé naděje se neznítil už více,
ač mnozí ještě vzali vděk, svou hlavu ztrácejíce.
Až jednou večer v letní čas, když chýlilo se k tomu,
že počne tlukot slavičí as blouznit s korun stromů
a obloha tak smířená a sině bledá plála,
v níž luna, sirá lodice jak v oceánu stála.
Když sena vůně proudem šla a tavila se chladem,
když první hvězdy pojily se zemi na diadém,
když v sklonku dne byl pohřížen duch v rozjímání svatém
a potok v luzích rozlitý byl patinován zlatem,
muž zastavil se u brány, měl šerou kápi v týle,
měl čelo stínem zasnělé a krásné ruce bílé,
měl sladké rysy k podivu, jež velkou duši věštívěští,
34
a oči měkce utkvělé, jež rozlévaly štěstí.
A v jeho rukou na pentli se stará loutna chvěla,
jež zdála se být neméně než součást jeho těla!
Byl zřejmě chud, jak grandseigneur však hrdý byl a přímý,
zjev jeho budil zmatení a vábil gesty svými.
Byl uveden tak tich, jak byl. I prošel všemi sály,
kol dvořanů jda vztyčeně. Ti sotva za řeč stáli.
Mu stejně jako princezně vlál rusý vlasů příval.
Tu pokynul mu Adan král, by předstoupil a zpíval.
Vše umlklo. Šum ztratil se jak víno z číše prasklé,
že slyšán byl i jatý hmyz, jenž zmítal křídly na skle.
Svou loutnu vznes a potopil pak bílou do strun ruku
a srdce lidské ustalo tu chvíli ve svém tluku.
Z nich slastný akord zaproudil a rozdechl se v sále
a dotekl se skrytých ran všech kolem, ba i krále.
Pak jiný akord zoufalý a vášnivý a sytý,
jenž zachycoval bolesti, jež mohou být kdy žity.
To prolog byl. Stín toho jen, co choval ve svém hlase,
že marně každá živá hruď svým stonům vzpírala se.
A zpíval prostě o kouzlu, jež květem jabloň halí,
o kruté touze opojné, již v mládí svém jsme znali,
o slibech žhavých, o muce, o vonném dívčím retu,
o bílém lůžku zásnubním, jež zasuto je v květu,
o marné lásce tajené, jež bílé tělo mění
pro chladné rovy z břečtanu, v nichž kyne vykoupení.
Stál, plana cudným zážehem a končil, chýle čelo,
už jenom mrtvé úpění se v strunách loutny chvělo
a princezna co vosk a sníh, jež taveny jsou spolu,
se zdála býti květinou na podlomeném stvolu
a její rtové černá krevkrev, když ulpí na té běliběli,
a její roucho jako list, jenž ani neševelí,
a její zuby perel řad již bez lesku a němy...
35
Mdle vztáhla paži k prsům svým a mrtva klesla k zemi.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tu cizinec, jenž loutnu měl co součást svého těla,
šel opět nikým nezdržen, neb letní noc jej chtěla
a měsíc chtěl jej celovat, v svých vlnách zřít jej voda.
O škoda retů zamčených, na věčné časy škoda!!
36