OBERON

Jan Opolský

OBERON
Jak obraz tkaný z třpytných nití, v němž hasne ta, když ona svítí, či chvatně splynou v jeden svit, neb splétají se v hybné směsi a krátce zmizí očím kdesi, snům nedavše se uchopit. Jak reflex duhy, luny, mračen chví v hladině se přejinačen a tisíckrát se roztříští, jak závoj hvězdnýhvězdný, v kterémž hledá své sourozence hvězda bledá, až umdlí v strašném bludišti. Jak rosa jasná, kteráž padla, jsouc světlem zpita, na zrcadla a pěje v dešti křišťálů, týž dojem chvějný smysly měly, skly hýřící a zledovělý, když vstoupilo se do sálu, kde páchla chvoj a sela mdlobu a hluchý stín jak ze dna hrobu vál neslyšně, snům vyjda vstříc, sta bludiček, jež vstaly z šera jak ponořený do jezera a zmírající půlměsíc. Klam světlušek, jsa znaven hrami jak těžké slzy amalgamy, 17 jež hasnou z tajné bolesti, když tráví dny své v uzavření, již v moci lidské možno není na bílé světlo vynésti. Mdlý pablesek, jenž z mušlí svítá, zář měňavá a osobitá, již vylévají lastury, se střela prismem po všech tvarech a bylo v těchto jemných žárech kus umělecké bravury. Stál v čele trůn. Byl z mořské pěny a z lazuritu postavený a z onyxu a z úběle, král Oberon kde zřen byl všemivšemi, jak mrtev byl by mdlý a němý se zlatým páskem na čele. A útlou berlou, mečem drobným v své ztrnulosti nepodobným jsa žitím prodchlé figuře, vous bílý, vlas jak sněžná vata, líc zvrásčilá a kostrbatá se ustálila ponuře. Ne Oberon, jenž z báje smělé kol sebe sladkost rythmů stele a čistou elfů gracii, ne Oberon, zjev lepších světů, jenž zasvěcen jsa v gesta květů, se smyslem jejich opíjí. 18 Ten dávno ne. To král byl jiný, jenž zkameněl ne bez příčiny v své theatrální posici a ztratil vzlet, dar elfů vlavý, jenž mezi lid a duchy staví svou nadsmyslnou hranici. To jiný král byl. Ne ten starý. On přijal na se příkré tvary na sklonku svého života. Říš elfů hyne. Kouzla všední, neb dotkli se jich lidé bědní, toť zoufanlivá jistota. Král Oberon, jak zřen je všemivšemi, na trůnu svém je příkrý, němý, jak poslední dny v životě, neb elfů říš, snů taj i cena je lidským smyslem uchopena a připoutána ke hmotě... 19