Tak sen tvůj, vesluje, si tichem cestu měří,
jsa břehy uzavřen se svojí pramicí,
a jako s výsostí pád labutího peří
mír dotýká se duše chvějící.
Neb tady živ jsi byl jak žlutý motýl jara,
bez vášně záhubné, jen pro touhu a ples,
dnes v stesku taví se tvá připomínka stará
na luhy parnaté, na dolinu a les.
Na příkrou zžehlou stráň, kde ještěrka se kmitne
a bytost rozplývá se v samotě své v nic
a slunce obrovské a stravující, třpytné
svou krví polévá tu prsa borovic.
Kde dálky spájejí se s oblačnem a řekou
na souhru měnivou jak barva opálu
a srdce prolnuto je melodií měkkou,
již soumrak ucelí z ran věžních cymbálů.
Kde v háji jako flór se tichý prochlad stele,
cit marný vzbuzuje hlas temný čermáka
a v noci vzrušené jak duše bez přítele
když hledí mátožně tvář luny dvojaká.
Sám volný světa duch kde vane z hor a skalin,
snům lidí daleký a věčně neznámý,
šťav síla bylinných i jahodí a malin
se těžko vdechuje a lehko omámí.
Kouř modrý poklidný kde z vesniček se nese
a klepá rozvláčně taj mlýnských složení,
kde ženky mnil’s, že spí tu na pažitech v lese,
a živými jsou mech i kamení.
Kdes’ miloval, byl prvně zrazen ženou,
čas léčil tekoucí tvé srdce zbodané,
kde marná láska tvá se silou omlazenou
v těch místech znovu plaše vyvstane.
Tam, černá zem kde zašepce zas k tobě
a mateřsky tě zlíbá, ukojí,
a v poli smíření kde na zeleném hrobě
se rozvonějí růže levkojí.
Tam sen tvůj, vesluje, si tichem cestu razí,
by zůstal bez bouří tu v zátočině tkvět,
kde v slepém zrcadle nic víc se nezobrazí
než vnitřní, neslyšný a harmonický svět.