ZÁTOKA ŽITÍ

ZÁTOKA ŽITÍ
Tak sen tvůj, vesluje, si tichem cestu měří, jsa břehy uzavřen se svojí pramicí, a jako s výsostí pád labutího peří mír dotýká se duše chvějící. Neb tady živ jsi byl jak žlutý motýl jara, bez vášně záhubné, jen pro touhu a ples, dnes v stesku taví se tvá připomínka stará na luhy parnaté, na dolinu a les. Na příkrou zžehlou stráň, kde ještěrka se kmitne a bytost rozplývá se v samotě své v nic a slunce obrovské a stravující, třpytné svou krví polévá tu prsa borovic. Kde dálky spájejí se s oblačnem a řekou na souhru měnivou jak barva opálu a srdce prolnuto je melodií měkkou, již soumrak ucelí z ran věžních cymbálů. Kde v háji jako flór se tichý prochlad stele, cit marný vzbuzuje hlas temný čermáka a v noci vzrušené jak duše bez přítele když hledí mátožně tvář luny dvojaká. Sám volný světa duch kde vane z hor a skalin, snům lidí daleký a věčně neznámý, 33 šťav síla bylinných i jahodí a malin se těžko vdechuje a lehko omámí. Kouř modrý poklidný kde z vesniček se nese a klepá rozvláčně taj mlýnských složení, kde ženky mnil’s, že spí tu na pažitech v lese, a živými jsou mech i kamení. Kdes’ miloval, byl prvně zrazen ženou, čas léčil tekoucí tvé srdce zbodané, kde marná láska tvá se silou omlazenou v těch místech znovu plaše vyvstane. Tam, černá zem kde zašepce zas k tobě a mateřsky tě zlíbá, ukojí, a v poli smíření kde na zeleném hrobě se rozvonějí růže levkojí. Tam sen tvůj, vesluje, si tichem cestu razí, by zůstal bez bouří tu v zátočině tkvět, kde v slepém zrcadle nic víc se nezobrazí než vnitřní, neslyšný a harmonický svět. 34