ARKTIS

Jan Opolský

ARKTIS
Noc modrá je a jiskřivá a v hlubokosti její se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí. Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší než ty, jež pro nás rozvily na hrubé zemské líše, z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše, tu jsouce lyře podobna, zde prstenům či meči, jenž moh’ by stát se účastným jen v archandělské seči. Tu podobna jsou labutím či libelám. Jak včely by v sklenných úlech věčnosti to slabě zahučely. A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech a křehly bouře světelné ve ztuhlých vodopádech. Vír vzdouval moře stříbrná i zlaté tavil kovy, až zrak poranil bolestí, již ústa nevysloví. 57