AUBREY BEARDSLEY

Jan Opolský

AUBREY BEARDSLEY
Šat splývá jako dešť po liánách, jež visí, líc jeví chorobné a netykavé rysy a v lehkost těl jak zefír byl by úmyslně jatý, jenž svrhá neklidně i éterické šaty, jež nahý měl. Jak tanec motýlů a stužek, jež se chvějí, tón udávaný ze všech nejslaběji, pád lupene, tak víří sněžně linie a křivky nad skrání chtíčem ochořelé dívky v sny tajené. Po marných slastech vzpíná se a vzhlíží cit uzavřený v arabesek mříži jak vězeň zoufalý, kde strašná marnost ze smyslna roste a stvoly citu chlorofylu prosté z tmy vyhnaly. Po hříších temných útlá paž se vzpíná, ret ssál by krev, však nedotkne se vína, ač žízniv jest; je nezkojena trýzeň samohanou, zas po ní nové v šatech bledých vstanou svůj přijmout křest. 78 A konce nevidět všem mučednictvím těla, jak tenká tětiva se bolest rozepěla, jak muší sval; snad sami ďábli v křehkém bydlí mase a divům všecko křehkým podobá se, cos miloval. 79