Čtení z hvězd a obelisků (1936)

Jan Opolský

Diplomatická verze Ediční verze
JAN OPOLSKÝ
Čtení z hvězd a obelisků
UMĚLECKÁ BESEDA 1936
[5] Své ženě oddaně připisuji
[7] TŘI NOČNÍ PÍSNĚ
I.
ZROZENÍ SPÁNKU
Noc Ereb uchvátil a dusný klín jí pleně sil s tichým jiskřením vír svého semene, jež tajemstvím dne vyklíčilo v ženě tak smutné bez míry a v strasti zlomené. A ona počala a porodila v trudu, syn Hypnos hrůzných, čarných očí byl, já pro ten trud noc uctívati budu, když jsem se snům a smutku zaslíbil. 9
II.
HLUBOKO K RÁNU
Noc není hlubší nežli pak, když zavívá dech rána, jak mocné tupé závaží je nebi odervána. Jsou jako mrtvi všichni ti, jež přikryla a tajítají, a i když nespí nadobro, už jistě usínají. Tak málo hvězd je na nebi a jejich zář je ledná, že lidský duch se zachvěje, je v strašné dálce shlédna. Je slast v tom, hrůza magická, když z poletmého gázu do naha luna svléká se za keřem zimostrázu. 10
III.
ALDÉBARAN
Nerv zrakový je dotknut zlatou nití, již v hluché noci Aldébaran zpřed, sten věčných strun je slyšet odezníti a v nenávratnu umlknouti hned. Jak smutný ret, jenž líbá relikvie, ret pokorný, jenž jímá hostii, tak srdce kleslé ticho výšin pije a ke cti smrti si jím připíjí. Jak majestátní pochodně jsou vzňaty, by ošlehaly aetherovou sluj! Jak prázdně sálá Aldébaran zlatý! Jak strašně truchlý, prázdný život můj! 13
VELIKÁ HLUBINA
Jen křehkost magická tu shýbá stonky květů, čas plachý míjí tu, jsa nepodoben létu, jak podjaří, tak ani jeseni, kde není hlasu víc, snad jenom shaslé steny, jimž nekraluje život plnocenný, kde můžem žít jen v sobě ztraceni. Vše dusí nesmírném, byť vyrůstalo z mála, i klamné pasvětlo, jak svíce by je dala, již z vosku modrého jsme v chladu ulili; šíp slunce sotva samoty že zraní, je rovnováha žití v umírání a věčnost zakleta je tady ve chvíli. Pod černý baldachýn, jejž anděl bedry vzpírá, je položena nahost všehomíra, duch ostře bdí, kde ona usíná; je záliv tu, byť ztracený, však stálýstálý, a samoty, jak světce odchovaly, tak napojí i žízeň zlosyna. Veliká hlubina. 14
TMY
Je plaše živ a var ho netěší, ač ve svých myšlenkách je hříšník nejtěžší, neb dusné představy jsou vnějšku neznámyneznámy, a kdyby přišel, jím by nebyl vítán, kdo snížil by se jako Samaritán, by potřísnil se jeho ranami. Je trpěliv, ač žalář oken nemá, tma duje kol, byť přehledná, však němá, jež samomluvu ducha vyssaje, však prázdnota je sesílána božstvy, by myšlenková kryla cizoložství jak sametovou srstí lyšaje. Je plaše živ, ač stále v bojích s visí, jak černý rytíř porážky své sklízí, jsa neurčen ni k plytké odvetě. Kol žaláře je jasno. Sládnou révy. Jsa ve tmy pohroužen on nikdy neobjeví, že je tak pyšno, bílo ve světě. 15
STUDENÁ SCÉNA
Opona, jež je z brokátu, s šumem se lehce svine, ve prudké záři jevištní všecko je zcela jiné. Z životů hřmotně spějících zbývá jen plavná pěna, gesta jsou vírem slavnostním vysoko nadnesena. Krev není krví bijící, jest jenom lymfou chladnou, nevkusně pyšná odění na ztuhlá těla padnou. Tak jako z dálek nezemských lidský hlas dutě volá, náleží asi fantomu, člověku snad jen zpola. Bez vášní, jež nás stravují tak jako osud kletý, netrpí herci bolestmi, jsou jen jich interprety. Nahlíží měsíc do sufit tajemně jaksi schvělý, takže jsou oni v svitu tom tak jako zkamenělí. Úsměv i pláč jsou zmrtvěly. Výkřiky horké slasti,slasti tak jako v hrdle zalknuty při pádu do propasti. 16
CHRÁMOVÝ KOUT
Ve starém chrámě černý kout, kam plíseň mokrá padá zde klouzáš plachým pohledem jak na pokožce hada. Víc hrůzy nežli poklidu tě tajně tady jímá, zříš očima jak v žaláři na věky uhaslýma. Zde ticho v kapkách krvácí a hrůza šeptá tence, chlad neživoucí, strašlivý se tají ve kropence a voskovou jen bledostí, jež této tmy se hrozí, je vidět strastně zápasit líc Matky Dolorosy. Ne syna v klíně mrtvého, však kámen by jen měla, jak z purpurové fontány krev prýští z jeho těla. 17
MRTVÁ NOC
To byla strašně mrtvá noc a nad obyčej světlá, kde jako louky stříbrné jsou plachá místa květla. Tak dá se tise na postup za předčasného rána,rána jak ledovými metlami šíř vodstev sešlehaná, jež nikdy břehu nestihne, by políbila zemi. Z hvězd vztyčen byl kříž posupný nad končinami všemi. 18
OBSAH ŽIVOTA
Uměj se usmát, neboť smích tak jako květ je v lukách tvých, svlažený, svěží, sytý, uměj se dívat znavený na věci, jež jsou dotčeny paprskem intimity. Uměj se smířit s tím, co kdys vtisklo svůj matný, oblý rys do tvrdé půdy žití, uměj svůj zrak, když třeba jest, zvídavě jako plání hvězd do věčna otevříti. Uměj žít v tichu naprostém k maličkým schýlen radostem k nestihlým žalům denním, v akordu lehce splynulém uměj si šeptat s minulem se stejným zanícením. 19
SOUMRAK OBRAZÁRNY
Tak jednou západ vzplanul, že to byl čirý div, co otevřelo nebe svých ostrých perspektiv. Sluj granátová zela a liják zlatý kles kam’s do astrálních pastvin, na korálový les. A nadobzoří bylo jen kráter plamenný, v němž měnila se mračna jak mořské murény. Vzňal na prérii nebes se hrůzný požár trav, co plaché bylo, bledé, svým žárem udolav. A chvosty hvězdné metal, by obrazil se v nich boj vnějšku zmíravého a hlubin zevnitřních. Však potom požár hasnul, vše stráviv jako hlad, jak v amethystu zřený svět zdál se uvadat. A v popelišti sivém jen rudý zbýval sled, hrst růží, již kdos vhodil za rakví naposled. Tak záře všecky hluchly a tály pozvolna, že mihotala ještě jen vidma mrtvolná. Ten večer v galerii tak sám a sám jsem byl, zřel zánik ohňů žhoucích a vyzářených sil, 20 jak okny se sem vtírá jak duhovitý had, by mezi věci mrtvé sám přišel umírat. Na starém zlatě rámů, na bílém svalstvu soch by ještě jednou zjiskřit a roznítit se moh’. Tak zoufanlivě vzplanul, že bylo k nevíře, jak v jeho svitu zpyšněl mdlý portrét rytíře; A na obraze jiném, kde lázeň nahých žen, byl ten svit prismaticky a jemně rozložen, na čelo, ústa, hrdlo, na ňadra, klín a plec, jako když v tajemnosti se zachví řada svěc. A zářil jako granát na žalné výrony z pod mečů zabodnutých do prsu Madony. Ten večer v galerii tak sám a sám jsem byl, zřel zánik ohňů žhoucích a vyzářených sil. 21
VETCHÁ VZPOMÍNKA
Schýlila se stará hlava, osněžená celá, vzkazy věčna přijímala a je navracela; do vzpomínek pohroužena sotvaže se hnula, tak jako by na dně doby tkvěla utonulá. Vzpomínala stará hlava, vzpomínala na dny, kdy byl život prozářený, poklidný a snadný. Kdy se bystré vody země vzdalovaly s chvatem, zdvihaly se lesy k nebi na podkladě zlatém. Dýchávala parná pole sytým chlebem žití, len kdy svoje plaché oči váhal otevříti. 22 Od mateřídoušky, kmínu volný kraj byl nassát, skřivan vbitý v podnebesí neustával jásat. Lipový květ houpal včely, omamoval jetel, pampelišky plápolaly v milionu světel. Jabloně a třešně v sadu pýřily se sladce,sladce jako tílka obdechnutá šatem z konfirmace. Schýlila se stará hlava, osněžila celá, vzkazy věčna přijímala a je navracela. 23
TERRA TENEBRA
Síň nebes vysokou kryl obsidián tmavý, skel černých, magických zlou neprůzračnost měl, třpyt mlhy kosmické, jež v mrazivosti tráví svá vírná staletí, ji šumně obechvěl; kde závrať duchová jen vlála všemi směry nad nihilní a němá rozpětí, v kruh do věčna se stroucí hemisféry, čas tekoucí kde možno slyšeti. Pout mrtvých vlasatic, v níž nenastoupí směna, jichž početí a zánik neznámy, jak tajný znak je v černu nakreslena pro zoufalství a touhu nad námi. Břeh země snů v tom není moři marném, kam sahají hvězd bledé krystaly... Zde vadneme a tajemstvími stárnem, aniž jsme jednou k němu přistali. 24
KDYŽ BLEDÝ SVĚTLA PROUD...
Když bledý světla proud se duhou okny smeká, vlá mrtvá vůně santalových dřev, hled puklé lampy, upřen na člověka, v níž mešní olej obrácen byl v krev. Když serafi svá ledná skloní čela a kasají svůj nadechnutý šat, stvol svící křehkých mrtvolně se bělá, chlad cítíš marný srdcem pronikat. Když lesk svůj láme amethyst a křišťál ve zlatě konvic, ciborií, plen a z dechu hromných, harmonických píšťal hlas nadsmyslný spěje vybaven. Kněz rukou svých když nad missálem vznese, květ pučí jeho extatických gest, tvá duše ze mdlob živě nepohne se a slávou rythmu opoutána jest. 25
MAŘÍ Z MAGDALY
Buď, Maří z Magdaly, všem náchylna, již úpí, tys nalezena byla bez potupy a s vínkem v čele, tvým vlasem nohy osušeny Krista, tvá pustá bolest nalezla si místa v snech Spasitele. Jsi truchlou ženou bez glorie vnější, tvé lůno šíří sílu mystičtější než rajská hlava, tvých muka hříchů, zklamání a zhouby se s věcností a poznáními snoubí, vše přetrvává. Stůj před námi, jak Correggio tě stvořil, meč ve hruď tvoji symbolicky vnořil nahou a sladkou, neb bolest vzešla ze chvil tvého štěstí a mezi nebem, peklem na rozcestí jsi její matkou. Buď sestrou těm, jež sytily se jedem, jež trávily se v ohni těla bledém jak choré svíce, jež nohou Krista nepoznaly prve, jak motýlové do plamenů krve se vrhajíce. 26
SNÍH
Dívá se pohled andělský do zlatých oken chalup, vějíce jako sivý vlk bílou jde nocí na lup. Strašně se tiše sype sníh, podstatu hmotnou taje, na zemi, mrtvou zdánlivě, která jen umdlena je. Hluše a zcela bezryvně chodci se boří v běli, jako by v smírném šeptnutí duše své pozbýt měli, do prázdnot, kde se rojí sníh, utkvěle ještě zříce, jsouce až k smrti zmámeni polibky metelice. Ranivě zářný, křehký sníh bezmocně k zemi klesá, tak jak je těžko oči vznést upřeně na nebesa. 27
PETRARCA
Dal síle svojí cansóny takt limousinsky sladký, jak ratolesti kladl by a květy mezi řádky, med vřesů jak by provencských se rozdýchal zde vlahý a lázeň smyslům připravil, kam vstoupily by nohy. Dal krystalům svých sonetů, jež světelně se mění, to nejútlejší, nejbřitší a čisté vyhranění. Dal hybnost svojim sestinám, krev madrigalů zpěnil a přehluboko význam slov ve věčnu zakořenil. Však lásce, což jest jejího, se vzpíral dosud dáti, daň životu, jíž povinni jsou hříšnici i svatí, byť trpělo tím bez míry – neb vzpouru život trestá – to nejpyšnější ze srdcí, jež tloukla ve zdech města. Však bylo jaro. Šeřík kvet’. A glycinie kvetly a lustry šumných kaštanů jak s rozžatými světly, ve středu zahrad zářily mdlé oranže a třešně, po tmavém modrém azuru šly bílé mráčky spěšně a Rhôna, plná jarních vod, jež hučely a hřměly jak před zápasem gigantů se skalnatými těly. 28 Ta kypré břehy věnčila svou sněhobílou pěnou, dnes žijíc touhou ztracenou a znovu nalezenou. A jiřičky a skřivani ve vzduchu teplém, vonném, ti oživili nebesa nad krásným Avignonem, až zdálo se, že voda, vzduch i ševel trav a křoví ku síle pojí života i sladkost bájesloví. Jen šedý klášter Klarisek ten necítil víc jara, zde tupé času míjení je prázdnost bezetvará, jsou svatí z bílých mramorů tu ledoví a němí a serafům vír mystický tu věje perutěmi. Tam mučedníci neblazí jsou extaticky vzpjati ku jakýms prázdným výsostem, kde nelze umírati. Má bledé zlato monstrancí lesk třeštivý a krutý a duhy záře okenní jsou smutně rozdechnuty. Van korouhví a bílých svěc, toť modlitba jest jejich, tíž nutí dvéře železné, by vzdychly ve veřejích, dřív za sladkým snem života než s lomozem se zavrou Den jarní v chrámu Klarisek. Den první schůzky s Laurou. 29
ZIMNÍ DEN
Kraj tak je tich, až srdce bolí, a zdá se ti, že v širém poli jsou pochováni všichni ti, jimž dáno bylo soudem Páně kleč pluhu pustit z tvrdé dlaně a po křesťansku zemříti. A padá sníh, jenž tak se stele, že přítele i nepřítele v svém bílém hrobě přichýlí, sníh jiskří se a čeří, pění, je živý to v svém ševelení lán kosmického obilí. Sníh. Všude sníh, jenž tlumí hlasy, jenž silou smrti vymáhá si, co bylo právem za živa. Ve stavu ztuhlém, trpně líném zem pod svým měkkým hermelínem na prahu mdloby spočívá. 30
TERRACOTA
Má hlava šedá, bláhová se probouzela poznova, až chýlilo se k ránu a v pause mezi ševely mé smysly mluvit slyšely řeč sošky z porculánu. Ač subtilní a ztepilá, tak žhavé řeči mluvila a vymýšlela pro ty, již v duchu rádi zesmilní i k přelomu jsou náchylni jak sošky z terracoty. Pod vykasanou košilí se svižné nožky svítily a dravě plály ze tmy, však z jiných bylo zříti vnad jen to, co možno ukázat před užaslými dětmi. Chop, hliněný se panáku, těch nevídaných zázraků a v pasu tělo prohni a sevři ruce bezcitné, ať podruhé se ocitne zas terracota v ohni! 31
KRÁSKA Z KINA
V těch zracích nepátrej, ty prohloubila vise, v těch dutích zšířených je záhadnost a lest, shluk tajných záznamů jak v černokněžné knize, jich pohled němý pro milence jest. Z té hrudi nečekej, že vzpučí květy stenů, jak vonný éter vzejde živý dech, že poznáš z chladných gest a z bílé mdloby ženu, svá přání smilná pohasnouti nech! V těch ladných ramenou, ach, nechtěj zajat býti, v nichž fantómu jen lze být sevřenu, a nechtěj krví připoután být k žití, jež v plodné zemi nemá kořenů. Ssát nechtěj z těchto rtů, jež oněmily hroby, jež ovlhčil jed mimosvětských chvil, po prsech nežadoň, jež příkrá bělost zdobí, po klíně, jehož bys svou vášní nevzbudil! Mne živé nevzývej. Hlas bez ozvěny zniká jak v očích slepého trysk světel zpozdilý; jsem provtělena v sen, jenž života se zříká, v sen ze snů takových, jež sněny nebyly. 32
ZÁTOKA ŽITÍ
Tak sen tvůj, vesluje, si tichem cestu měří, jsa břehy uzavřen se svojí pramicí, a jako s výsostí pád labutího peří mír dotýká se duše chvějící. Neb tady živ jsi byl jak žlutý motýl jara, bez vášně záhubné, jen pro touhu a ples, dnes v stesku taví se tvá připomínka stará na luhy parnaté, na dolinu a les. Na příkrou zžehlou stráň, kde ještěrka se kmitne a bytost rozplývá se v samotě své v nic a slunce obrovské a stravující, třpytné svou krví polévá tu prsa borovic. Kde dálky spájejí se s oblačnem a řekou na souhru měnivou jak barva opálu a srdce prolnuto je melodií měkkou, již soumrak ucelí z ran věžních cymbálů. Kde v háji jako flór se tichý prochlad stele, cit marný vzbuzuje hlas temný čermáka a v noci vzrušené jak duše bez přítele když hledí mátožně tvář luny dvojaká. Sám volný světa duch kde vane z hor a skalin, snům lidí daleký a věčně neznámý, 33 šťav síla bylinných i jahodí a malin se těžko vdechuje a lehko omámí. Kouř modrý poklidný kde z vesniček se nese a klepá rozvláčně taj mlýnských složení, kde ženky mnil’s, že spí tu na pažitech v lese, a živými jsou mech i kamení. Kdes’ miloval, byl prvně zrazen ženou, čas léčil tekoucí tvé srdce zbodané, kde marná láska tvá se silou omlazenou v těch místech znovu plaše vyvstane. Tam, černá zem kde zašepce zas k tobě a mateřsky tě zlíbá, ukojí, a v poli smíření kde na zeleném hrobě se rozvonějí růže levkojí. Tam sen tvůj, vesluje, si tichem cestu razí, by zůstal bez bouří tu v zátočině tkvět, kde v slepém zrcadle nic víc se nezobrazí než vnitřní, neslyšný a harmonický svět. 34
BUKOLICKÁ
Jak akord byl by udeřen tak slaboučký a libý a všecky tóny sytější jak před ním uhasly by, tak vůně lehce smíšená po dyanthu a rdesnu, jež zmarní smysl života, jej ukládajíc ve snu, se s jinou vůní pronikla, jež omamuje včely, již vřes jak píseň duchovou rtem suchým zaševelí. Jak v přidušeném trojhlasu směs vůně této vlavá – ve vzdech se vila úlevný, jenž bolest překonávápřekonává, a putovala nad luhy a nad potoky chladné, z nichž hořký závan řeřichy jí do trojhlasu vpadne. I tymián a smolnička i koriandr mdlící, jenž smilná živí myšlení jak lázeň se skořicí, své polotóny vložily do souzvučnosti její, však každá znící jednotka všech druhých omamněji. A potom háj, kde pinie jsou krví slunce tknuty, slz ručej smolných roníce jak slastmi probodnuty, sbor vlastních tónů slučoval ve včasném zrání plodů, jak může z prsou vězněných vlát prosba za svobodu. Ten akord, ač byl udeřen, víc nevyzněl v své délce, svůj zastavily stromy šum a traviny své stélce, i zatajila bystřina v své hrudi výdech čistý, pták, jak by hřích svůj zveličil, jej ztajiv mezi listy. I ustrnuly obláčky v svém bezútěšném plutí, zem jako sličná omdlelá, jež leží bez pohnutí a sluncem si být laskána a křísena být přeje a poznat vláhu šťastných slz i tíhu beznaděje. 35 A nyní slyš, jak ve flétně lká duše třtiny měkká, jak modlitba se rodící, s níž nevěřící kleká, jak lidské krve proudění a vykypění vřelé ve stálou touhou trýzněném a zcitlivělém těle. A nyní, slyš, jak ve flétně, když zvedne se k rtům Pana, snů převyšuje tesknotu zlá vášeň obávaná, jak dominují plameny nad září touhy trudnou, v nichž sny, jež měly něžnost duh, tak plápolavě rudnou. A nyní, slyš, jak ve flétně sten smyslný je zrozen, jsa nakypěný rozkoší jak hojnou šťavou hrozen a Pan polkrytý v ostřici svou oživenou flétu jak zasvěcuje smilnostem a vznícenému létu, a jednu z dryád nejsladší a z Basaridek lesa, jež slastí nad svou nahotou a rujným tělem plesá, jak uchvacuje žádostně, v svém sevření ji dusí, kol paže své si ovinuv vlas její plavorusý, svých zubů otisk zanechav a popleniv ji dravě, až serval z růží jezerních i věnec její hlavě. 36
GEJŠA
Tak luzné, křehké, den po dni vždy mdlejší je nahé tílko Uguisy-gejši; i v prohbí pasu, v smyslu gest se zračí i v tichých krocích teskná úzkost ptačí. Jak obal květní, Sakura jejž smításmítá, je bělost pleti žárem nezalitá, a černé oko v lesklých slzách taje, v noc jako den zřít toužíc samuraje, jenž nad všecky jest dvorností a zbraní, jenž živ jest jí a umírá jen za ni. Čas míjí však a dny jsou stále mdlejší, stesk tráví tílko Uguisy-gejši a břehy žití žal a touha leptá; kdo znectí ji, jí po touze se neptá, když hyne květ, též ptáti se proč není. Jsou den i rok tak shodné ve vězení, však kde je zdroj, jímž duše gejš jsou živy? Lak dýše tu a fialkové dříví a struna bivy jednotvárně sténá: přijď, samuraji, jsem již připravena! Tak luzné, křehké, den po dni je mdlejší, až k chvíli smrti tílko malé gejši. 37
JUDEA
Tak málo stínu jest pod jalovci a tisy, kraj sváhlý Cenereth se v žáru tetelí a stopa sytých snů nad vinicemi visí, stav sladké mrákoty jak v smyslech utkvělý. Fík, růže, terebinth svá aromata sejí a medem plodův svých je provanutý sad, tok svatých vod se stále pomaleji zdá nížinami valně uplývat. Je nebe zářící, jsouc z azuru a mědi, spěž plamenná jsou nahé krky skal, zrak umdlený tu v žároviště hledí, jak v světel zdroj by zraněn pronikal. Jen obzory jsou vyssáté a zbledlé, jak z touhy tvé jen přídech byl by vzatvzat, a svěží chladnost vody v napajedle zdá ze mdloby se parné vymykat. Třtí, síť a rákosí je bez ševelu zcela, ryb plýtev stříbrná dnes tůně nezčeří; stan tu a tam se nezvichřený bělá jak motýl usedlý v trav husté kadeři. A těká bezcílně tu bílé stádce bravu, skot těžký, poklidný tu rousá pastvinu, 38 had, jiskře záhadně, svou tyčí z písku hlavu, jsa hříšně lichotný stem zrádných odstínů. Jsou ženy pastevců tu opojného zdraví a moci smyslné jak černé večery, chtíč s mužů na ženy jak vítr věje žhavý, slast jejich zanítiv a smysly veškery. Tu kane s obětišť krev kozelců a volů, zní v kvasy opilé ryk trub a cymbály... Dlí Jahve přesilný tu se svým lidem spolu, kde květy rozkoše v plod sladký uzrály. 39
PO ÚČINCÍCH JEDU
Slz oči nevidí, sten uši neslyší a tělo necítí svých rozpučelých ran, hrob krytý břečtanem je zavřen v hašiši a vichru života strom snění nevydán. Je srdce v bezvládí a rozum v područí, když smilství omamné se rozžehuje v běl, jsi slastně obnažen ve vlhké náruči, vše jaksi bez příčin, jimž duch by rozuměl. Jak skleník parnatý, v němž chorý květů růst, jenž zrůdně zahoří, však zraku neztiší, tak marné tu je rozchlípení úst – jsou omočena pouze v hašiši. 40
V GALERII
Je strašné ticho rokliny. I ticho jam a dolů, kde těžká bázeň s úžasem jdou ruku v ruce spolu. Je smutné ticho chrámové, až závratné a vonné, ve chladných vírech bezšumných kde lidská mysl tone. Je strašné ticho žalářů a podzemí a hrobek, kde sláva hrůzou předčena. Jeť její dvojnásobek. Však míry ticha lichy jsou a v pojetí svém marny, neb pouhopouhé abstraktum je ticho obrazárny. Čím více forem životních, jež do obrazů vklety, tím jemněj v mlýně věčnosti prach ticha rozemletý. Vždyť šla tu jaksi dvojí smrt a dvojí život cenný: těch bytostí, jež tvořily, těch, jež jsou zobrazeny. Tak lehce vejde ticho v hruď jak přeostřená dýka, když soumrak padá do sálů, kde není návštěvníka, a v širé okno barokní, jež valem formy ztrácí, když uchýlí se červánek a trpně dokrvácí. Pak jako fluid zásvětní by zdál se z věcí stoupat jak skrytý život imortel a buzení jich poupat, jak odestření závojů, jež halí formu strohou. V tom tichu klíč všech myšlenek, v něm také uzrát mohou. Ach jaké ticho! Jaký taj! Kam duše nyní vkročí, je v puklých rámech slyšetislyšeti, jak tepou červotoči a na hodinách nicoty jak ručička by malá své značky, které smetá čas, zas pracně vyrývala. Jsou zlatolišty pohaslé, mdle v soumraku se třpytí, jako když ještě mroucí rty se snaží promluviti. A v těchto rámech vězněna jsou plátna věkem siná, 41 je na nich prach, jenž vířil kdys, a vyschlá pavučina. Jsou v těchto rámech vězněny též bytosti, jichž těla své všecky fáse výkvětu i odumření měla. HleHle, dávný přídech života zas obnovený chví se ve pleti sluncem zvroucnělé a v svalstvu Adonise, jež celé jako ze spěže se vnitřním ohněm nítí; je možno bílou Venuši mu slastmi udusiti. Jak parné ticho rozptýlil tu Rubens po jich loži! Co lidského, dal člověku, dal bohu, co jest boží. Na masa bílá, bronzová své soumrak stíny stele, je slabší ruka tvůrcova než ruka ničitele. Co hořelo, to zalil chlad. V čem byla krev, to siná, tmou záhubnou je vyžrán klín i prsa Venušina. Dál obraz dcer je Lothových, jež zkáza města mine, jsou zbožnější, než zdá se ti, však krásnější než jiné, že jihorýnský mistr sám, jenž maloval je, váhá, zda učinit z nich světice, či pokušení nahá, a jeho štětec neklidný se skloní k versi druhé. Jen vzplaňte, krásné židovky, než v solné sloupy tuhé vás pomsta boží promění a krásu vaši zkruší; vy máte těla opojná, však Jahve žádal duši. Tma přichází a usedá na snědé vaší pleti, šer této síně poznovu vám dává zkameněti. Na další malbě, jejíž stín je zdánlivě pln zrady, zří zesmutněle Dálila a spoután Samson mladý. Přespříliš mnoho tajných sil v tom obraze se zračí, jsi zbaven obří síly své, ty důvěřivý spáči! Lest podlamuje odvahu a slast tvou sílu loupí, čas velmi dlouhý uplyne, než zakymácíš sloupy, než na lví tvojí palicí zas rusá hříva vzbují 42 a vybiješ své pochopy, již dnes tě obstupují. Je štíhlé hrdlo Dalily a plece její bílé, ve strašném tichu Samson bdí a teskní po své síle. Pak temné tu jsou obrazy, kde pijáci a žráči se stolu žití hltají, co hrdlo jenom ráčí, svým vlastním tukem zalklí jsou a oplzlostí skleslí a čistá touha ani rys jim v tváře nevykreslí. Čpí vinné splašky zakyslé a nezhryzané kosti a zvláštní, tupý, mrtvý stesk je v jejich opilosti. Snad fatum za ně pozvedá do výšky pivní džbány a pouze vnitřním temnem svým jsou smysly zaměstnány. Až padnou, jak by podťal je. Dech animální, hustý se do ticha zdá vycházet jich umlklými ústy. A jiný obraz: zátiší. Dva bažanti a pávi, v jichž chladných barvách rozlito je celé moře slávy. I stolní ryby měňavé se stříbrnými boky, jichž pohled, ač je záhadný, je kalný, nehluboký. I otevřené ústřice. A poustevničtí raci, jež hloubka mořská jako klíč k své záhadnosti vrací. A potom haldy ovoce. Jas citronů a višní, tíž hroznů vzácnou krví svou, jež v přísvitu se pyšní, Pel sametový, přejemný, jímž povrch oliv tmí se jak vzácný poklad rozložen na křišťálové míse. A v zelenavých skleničkách je saarská réva bledá, v níž topas žlutý rozptýlen, jenž rýžovat se nedá, ač perlí se a nadnáší a živoucností kmitá; však se soumrakem nastalým jsou všecka vidma smyta; Pak už jen ticho strašlivé, to ticho jam a kobek, kde hrůza slávu překoná, jsouc její dvojnásobek. 43
BĚŽIN LUH
Zem volná hyne nám tak zoufale a tiše, víc Běžin luh už lovec nenapíše a v moři mlh, jež nad řekami spěly, víc žádná z ran ni sluky nesestřelí. Dnes nejtěžší jsou vyřčena už slova a dosněn je sen děcka – Oblomova, máť obšírná, jež’s nad zeměmi všemi, tvůj zaklet háj i luh i černozemí. 44
MARIA A MARTA
Tak němý večer byl, báň nebe zesinala jak kámen lazurit, když hasne v přísvitu, a ticho mystické jak obrovitá skála svou vahou poutalo dým snů a pocitů. A poklid Sabathu se sladce snášel k duchu, vír světa zahaliv jak vonné plachtoví, i voda cisteren se leskla beze vzruchu, čněl v rysech obzoru háj dusný myrtový. Již ke žni krajina se zabělela z vedra, klas prosa, pšenice se v proudech zlata myl, kmen vinných rév, jejž váhla tíha štědrá, dnům vlastním žehnaje, se k zemi naklonil. Brav z pastvy hojný pojaly už sruby, hlas zvonku žalný zaplakal a zhas’, v snu omamném tál význam žití hrubý a dechem přírody byl okamžik a čas. 45
BÍLÉ RUCE
Jak pastel tesklivý, jenž soumraky je vyssát a zbaven všech svých ohňovitých přísad a břitkých světel, jak luka pozdní, jimž je vůně vzata, když v zahradách jen ještě zmírá máta a v roli jetel; tak představy mé chvějny jsou a vlahy, sen vlídný je a jaksi bez úvahy se tká a svíjí, jsou po ranách jen jízvy. Bolí zřídka a vína vášní mdlá jsou tak a plytká, už neopíjí. A první jiskry z nekonečna zří sem, val ticha strašný strmí nad městysem, jenž v dolu dřímá, zřím očima, jimž nic už hrubým není, zřím očima, ač je v nich rozechvění, již uhaslýma. Co takto zřím však, nejsou skvělá vidma, jen upravená harmonie střídmá, jen soubor skvělý, kde vidím život jednozvučně téci a ve všem hledám slučivost všech věcí, jež osaměly. 46 Muk necítím, ni lačnou žádost činů, znám pro všecko jen jednu prapříčinu; smrt přijde záhy, do věčné vlasti hmotné tělo vznese, však ani kámen proto nevymkne se tím ze své dráhy. Smrt mlčením se vyjadřujíc, praví: ve spolku se mnou nebuď dychtiv slávy ni délky minut, mnou ožije, kdo nesčítal jen leta, kdo vzýval zpupně nekonečnost světa, buď opominut. Nechť pojem „smrt“ tě nezasmuší více než vosku běl, z nějž vyrobena svíce, jež právě hasne, smrt touze dává její pravé jméno, co v životě z ní bylo ukojeno, je méně krásné. Vše tuším víc, než vidím v rouchu jiném, má lávka psím je zkrvácena vínem a mechem siva, zřím na západ, kde zem se s nebem stýká, do prsou slunce vnikla tmavá dýka, žár vyhořívá. 47 Co hučet slyším, mystická je řeka, z tří svatyň ke mně Anděl Páně stéká, hrá osm zvonů, svou skladbu nesou slavně letním šerem ve strašné výšce někde nad klášterem a já v nich tonu. A v kašnách města kypí vody chladné, svým stínem soch noc do náměstí vpadne jak hlídka s hledím a ticho jest jak staré víno silné a temnota víc ku zámlkám přilne než k odpovědím. Tmou naplněna podloubí a plísní, svit lampiček svou krví okna třísní a krámy chladné, kdo vyšel dveřmi, není o něm zmínka, jen dveřní zvonek útle zacilinká a rána padne. A tam v tom okně ozářeném lunou se bílé paže k neznámému sunou v své tajné muce, já marné pátrám, koho že to chtějí dnes obemknouti ve své beznaději ty bílé ruce... 48
SUSANA
Nad poupě šafránu, blesk mandloňových květů, nad roucho červcové je hořící tvůj vlas, nad hebkost lichotnou a kyprost taburetů, nad víno ze slunce už smysly opila’s. Nad večer východní jsi jiskrného zření, tvých prsů vztyčený a uzardělý hrot nad horské růže puk si oči moje cení, nad úkryt měsíčný kdes ve hladině vod. Nad všecku vilnost vln, jež celuje tě v lázni, však marna touha má, jež nemá obživy, nad vinnou amforu, již žízeň nevyprázdní, nad papír nečtený, jenž volně práchniví. Nad smrt, jíž pohrdám, v mém záští je víc jedu než v dutém prstenu, jenž naráz otráví, tvé krásy smyslné tich uctít nedovedu, jak ženu bezectnou tě vleku před davy. 49
JE LIDSKÁ HRUĎ
Je lidská hruď jak spící sad, jejž jarní vítr tkne se, jak rozhučelá zvonice kdes ve hlubokém lese, keř nehybný a trčící sám v opuštěném poli, jenž resonancí života se náhle rozhlaholí. Jak po mateřství lačnící a odevzdaná žena, jak dlouho zmlklá polnice zas k ústům přisazená. Je lidská hruď tak sevřená jak boky skály slepé, v níž hukot vnitřních požárů však ustavičně tepe, v ní časem kráter otevře a přepětí své shladiv, vším zachví zemským povrchem hrom hefaistovských kladiv. Je lidská hruď jak plný úl, tak pokojný svým tvarem, z nějž včely sladkých myšlenek jsou vyvábeny jarem, by zmámily se rozkoší a vpily duši poupat a mohly v zlatu slunečním až do zenithu stoupat. Hrob hluboký je lidská hruď, však zasutý jen zpola, z nějž mrtvý pouze zdánlivě zas po životě volá, po jeho síle, rozkoši, po jeho snu a boji, po hořkém jeho vavřínu pne mladou ruku svoji, sen mrtvý pouze zdánlivě je lidské srdce v těle, je zevně všecko hořící a plno krve vřelé. 50
PŘEDURČENÍ
Tiše se vleče potok chladný v oblouku mrtvou dědinou, dříve, než došly k sluchu tvému, ševely jeho zahynou, je to jen jako přesun času pohyb té vody trvalý, jak by se za snem nesplněným zraky mé touhy dívaly. Nenese voda ryby žádné, je to jen oblast jalová, v které se každý poryv žití navždycky jenom pochová. Smyslu v tom není dát se za ní v myšlenkách kamsi na cesty, dotčen jsa prázdnem,prázdnem jako zlíbán mrtvýma rtoma nevěsty. Kam se vše děje v tomto spění? Jaký má význam němý běh? Je to rys věčnem naznačený, utkvělý rovněž na mých dnech. Stromy jej stíní s obou břehů: olše a vrby shrbené, nad nimiž člověk mrtvých darů osudu svého vzpomene. Také tak schýlen k samé zemi piji svůj doušek z plynných vod, nevede mne tu pokyn jasný k půlnoci, na jih, na východ. Luka jsou kolem plachá, vlhká, porostlá krutou ostřicí, pro smysly těžko snesitelnou, zahořklou pachuť mající. Nesnáší se k nim včela zlatá, sněhové křídlo motýlí, ruce mé v době senoseče jako by hřbitov kosily. Zarudlá půda mojich polí, podivným nachem prolitá, jako by měla pouze vydat krvavé zrní ze žita, jako by koukol, mák a chrpa nenašly místo v obilí, jako by skřivan s křepelicí pro mne svou píseň ztratili. 51 Chalupa moje vínem krytá, růžovým slezem, moruší, chmuří se za ní ustrašena na místě, jež jí přísluší. Tradice selská podkopaná v prostorách jejích usychá, tyčí se jaksi polohmotně trámoví její do ticha, sesout se hrozí v zdánlivosti podstřeší její omšelé, fatální úděl daří stromy, kvetoucí spoře, nesměle. Zvířata věrná, pes i koně, kachny a kur i holubi pod vlivem věštby nevyřčené, pod vlivem možné záhuby v neklidu žijí bezpředmětném, jako by vůbec nežila, pro jejich neklid nenajde se v područí mém už posila. Nevniká víra do mé hrudi, darmo ční vížky kostela, nadarmo píseň kol mých skrání sladkého zvonu přezněla, vidím jen pnout se v utkvělosti smuteční jívy hřbitova, nevtěliv nikdy představy své, ukryté tajně ve slova. 52
APOKALYPSA
Náš hřích je nesmírný a ničím smýt se nedá ze dlouhých staletí se vynořivší krev, msty boží rudý meč švih’ přes nebesa bledá, i ve slepotě zraků zahořev. A tuby, pozouny zní ve fanfáře břeskné, jak plamen praskavý, jímž zbičován je vzduch, zář všude záhubná se rozlévá a leskne, jak byl by hořící vše, nekonečný luh. A příšer spřežením, v jichž mordě dýmá síra, jichž zadek ostnatý a hřebenatý jest, mdlé srdce pokleslé se ošklivostí svírá, jež nad bázeň jest, jež je nad bolest. Zde bílí andělé kol sečou lidské hlavy, z nichž teplý uniká a hustý krve proud; krev kosmem prosákne. Krev nikdo nezastaví. Vy všichni bídní, pojďte pokleknout! 53
ČERNÉ ŠATY
Z čeho to měla moje noc ušity černé šaty? Ze které skřínky bagdadské štěpiny hvězdné vzaty? Jaký to měla vláčný pas z čirého kyzu bitý, na ústech masku, na očích, jež jsou tak neurčity? Vítr jen dospěl k poznání, jakého byla těla, nejtmavší onyx za srdce uprostřed prsou měla. Ledové ostří měsíce v rukou svých plaše mění, ve mračnech budíc nejtěžší kosmické krvácení. Slehá se, černá horizont pod bosou nohou její, jako dým věčný v zenitu převzácně vlasy vějí. Něma a přece nadána tajemně mluvou sterou, hrdlo má šumně prováté nejtišší atmosférou, z kalichu dálek prochladlých omamná vína pije, nejtěžší chopíc myšlenky, pohřbí a zatopí je. Odkud jen vzala moje noc složitou vůni asi? Dech je to? Tělo stříbrné? Čiší tak smolné vlasy? Po vodách páchne rybinou, šáchorem, trpkou travou, chorobnou vůní trouchnění, ornice vůní zdravou, lesů krev řídko zroněná po bocích stromů – smola – v dechovém jejím akordu význačnou strunou volá, olše a střemchy, ovoce pozdního v horách kmitu slaďují podle moci své přílišnou intensitu. Není už vůně. Povstal vír ovadlých černých kytic, noc je tak lačna, z prázdnoty veškeren vesmír sytíc. 54
ZŘÍCENINA
Zde věky jako vrstvy vod, jež hloubku mořskou drtí, jak nad výspami života stín předurčené smrti, zde věky krokem neslyšným se cestou věčnou šinou a bolest, taj a mrákota k nim zívá nad ruinou; zní šumně valný času proud, jenž zříceninu myje a hvězdy dějin vzněcuje a zase uhasí je. A sláva, mír a záhuba se v mrtvině jen shlíží, kde pust je vrchol nejvyšší po korouhvi a kříži, kde kavky jen a krahujce zlá touha vírem žene kol věže pyšně vzepjaté a v prázdno vymrštěné. Kde smola jenom, mech a drť svou těžkou vůni lijí a šelest hájů jako flór tvou touhu zapovíjí. A srna s hledem žalobným kde v širém mýtě stane, jak utkví prostá myšlenka na mysli zadumané. Kde chladný vítr háv a vlas rve na cimbuří šedém a prostor hradní v nitru svém syt mrtvolným jest jedem, kde echo jako chorý zpěv se podsebitím dusí a netřesk zdiva ševelí jak vetché papyrusy; ni průvan jako tichý zvěd se k hluchosti té nezná, a vyjde oknem vybitým, vzdech živý nenalezna. Tak tomu jest, jak mrtvý stav by prorval pohyb vzdorný, když padne kámen zvětralý kams na dno hladomorny. A revíry tak černy jsou, v jich tůni mizet zdá se sten rohu jako romance o zármutku a kráse, tak hluchy jsou a bezcitny, tak tajnostny a lstivy a slepé jejich průhledy jsou bez vší perspektivy. 55 Rok po roce, věk za věkem, co kapky v kosmu kanou a patinují mysticky věc žití odervanou. Čas jako moře na dně svém vše pohřbívá, co kdysi se od života oddělí a s věčností se smísí, čas jako moře pokryje hrad vápencem a solí, a znevážiti dávnověk tvým smyslům nedovolí, jak nedovolí ústům tvým cos profanního říci. Ten hrad je vrak, jenž na bok kles, z vod minulosti čnící, jen černý vrak, jenž našel smrt, kde život proudí svěžísvěží, a poután vlastní vahou svou,svou tu mlčenlivě leží. Jde mimo čtverý roční čas, hrad navštěvují mlhy a v soumracích se vylévá pláč slavíka a vlhy, a v nocech luny mrtvá líc, jež fascinuje, mámí, je v nesmírnosti vetknuta jak kámen s facetami. O nenávratných hodinách, o neskončeném dění, o bezmoci a marnosti, z níž my jsme narozeni, o mylné líci života, o prázdném vání slova v své kontemplaci pochmurné tu denně úpí sova. I plamen hnití magický tu poletavě kmitá, do neurčita zaniknuv, jak vyšel z neurčita, hrad zesinale ozářiv a zaliv tichým pláním tu propast věků ohromnou, jež ustupuje za ním. 56
ARKTIS
Noc modrá je a jiskřivá a v hlubokosti její se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí. Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší než ty, jež pro nás rozvily na hrubé zemské líše, z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše, tu jsouce lyře podobna, zde prstenům či meči, jenž moh’ by stát se účastným jen v archandělské seči. Tu podobna jsou labutím či libelám. Jak včely by v sklenných úlech věčnosti to slabě zahučely. A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech a křehly bouře světelné ve ztuhlých vodopádech. Vír vzdouval moře stříbrná i zlaté tavil kovy, až zrak poranil bolestí, již ústa nevysloví. 57
WATTEAU
Sny sláby jsou, by znechutily žití, sen tuze mdle a transparentně svítí, jsa ohni míjen, však život kypí kadeřavou pěnou a velmi sladké oblaky se ženou nad Valenciennes. A příliš se tu zelenají lada, je tráva na nich šťavnatá a mladá a vánkům vzdaná; je Šeldu slyšet, jak se bystře ženežene, a ovzduší je čímsi napojené jak živná mana. Tu všecko zdá se hybné míti tvary, jak roztřesené tancem u guiatary o puklém hlase; vše ve kruh vírný bezvolně se pojí a vlní se a pluje při hoboji a kolébá se. Vše galantně a úměrně se klaní, ve vláčném largu tlukou srdce paní, jich řeč se člení, tu krása líček není pouze vnější, jsou viditelně hříchy nejskrytější i snové zobrazeni. 58 Z jich těla žádost příliš zřejmě tryská, do očí hříchu příliš hledí zblízka, do očí hada... Jdou mráčky nebem... Jeden druhým míjen a sladko dýchat v kraji Valenciennes, když voní lada... 59
DOMOV
Kam jsem se hnul na tom světě širém, měl jsem, kromě lepších vidění, pod šindelem, došky, pod papírem rodnou obec, jež se nemění. Po půl stalet tatáž jako kdysikdysi, ospalá a hluchá, neměnná, tak jako své nezjinačí rysy do basaltu vrytá písmena. Bože mocný, jak jsem v středu tenat této mlžné dětské pohádky. Nelze v stáří trochu nezasténat, neobrátit čelem nazpátky. Nepozbyla obec dávných tvarů, naopak snad víc jich nabyla, nechápal jsem, co chápu teď k stáru: moje obec, to je Seldwyla. Slunce tu je polojasné, něžné, necelá zde lidská povaha, vzroste-li kdos, osud ho už sežne, k jednotnému typu pomáhá. Voda teče váhávěj den po dni, bezrybná, i zevně samý klid, 60 nedochází zpráva o povodni, není síly z břehů vystoupit. Hájů šum též vítězně tu nezní, veskrz psán jsa v klíči molovém, nebe rovněž sen můj nezlíbezní, zakaleno lehce olovem. Ani víra není pojem vroucí, studeně čpí portál kostela, slyšet je sic zvony dlouze tlouci, skladba ale tuze umdlela. Umdleli i lidé. Kupci suší, přidušení silou lakoty, za pár rýnských zastavenou duši i ty svoje hmotné životy. Mužům, ženám srdce svadlo v žití jako tráva hořká bez rosy, smrt-li budou k vykoupení chtíti, pokorně si o ni poprosí. 61
MĚSÍC
Když měsíc vyplyne, sám dráhy své se zděsí, jak závrať umdlenou by za průvodce měl, jsou černý katafalk kol v záobzoří lesy; na loži strašnějším a chladnějším než kámen, jak hloubkou tišiny a nihilnosti zmámen jsi mrtvý neležel. Když měsíc vyplyne, je ledovatě siný, jak vlastní otravou když odbarví se květ, sám bezkrvý přec husté rodí stíny; jak lampa arabská, jež zastřena je gázem, jen žasem poutána, by nesestoupla na zemzem, se neustává chvět. Když měsíc vyplyne, je bezvětří stav sladký, pod bání arktickou loď pustá bez posádky. 62
KRÁLOVSTVÍ DUŠE
Takový krásný, plachý kraj. Obloha modrá, mračna. Nedojdeš cíle touhy své, jednou je stíhat začna. Kam ona plují, pluješ též na velké lodi snění, vábí tě strašná vnitřní moc, oceán sám to není. Jeví se zrakům, ztrácejí v tisíci klamných stanech, nestihneš s nimi přístavu, bludné své pouti zanech. Nejčistší dálku, kterou jsi vysnil v svých letech mladých, nejtěžší vůni z tajemna, kterou tě vesmír zadých’. V nejhlubší doly věčnosti, k nejvyšším vrchům blaha za těmi mračny srdce chtíc, po marném štěstí sahá. Takový krásný, plachý kraj. Řeka tam šumí, tryská, na boj vln jako na život pohledět můžeš zblízka, v nezmarném tempu jsoucnosti přes mrtvou vlna živá, nikdy jich množství jako vojsk duchových neubývá. Zlato se žhoucí, sluneční rozlévá jasně po nich, pěna jak hříva zvlněná na sivých perských koních. Večer se na jich hladině takový odraz shledá, jako by sličná mrtvola klesala ke dnu bledá, jak by se písek hvězdný sil s tajemných do vod dlanídlaní, z mlčících prostor vesmíru do hlubin hrobu za ní. Takový krásný, plachý kraj, pokojné širé lány, voňavou travou, osením v hojnosti požehnány, roubeny lesy černými, ve kterých šum a sláva tak jako zřídlo mystické vyvírat neustává. Kde voní kapraď, malina, temnou se krví rdíce, prsa kde mlčky živa jsou z chladu a pryskyřice. Vysoko v sosnách usíná vábení žluv a drozda, všecko až na dech poslední hlubina houštin rozdá, všecko dá duchu člověka, k samotě který přilne. Takový krásný, plachý kraj. Království duše silné. 63
BALVANY A KŘÍŽE
Bezkřídlé ticho zavívá z podsvětních skal a rovin, nesplyne s jeho nicotou lidský hlas ani sovin. Slabě jen vrba stříbrná těžkým svým šatem chrastí, jako by stála vsazena kořeny nad propastí. Růže, jež parnem zavadly, nemohou toho zmoci, abych se lačně nezpíjel chladem té vnitřní noci, ku kteréž smlouva s věčností duši mou trpně víže. Strmí tu černé jehlance. Balvany strašné. Kříže. Cherubi v strohých řízách svých, klonící čela chmurná, zůstatky dávných bytostí zavírá navždy urna. V laternách se sklem lilkovým paprsek chabý kmitá, odměřiv léta, jež byla trpěna, ne však žita. Vtesány moudré sentence, vpáleny starým zlatem v kameně život drtícím, sivém a mechovatém; sentence znící pro věčnost, platné však pro pár minut, statečně kdo smrt vyhlíží, bude jí opominut. Pod těžkým vezmi mramorem duše tvá v spánku bílá víc slitování božího, nežli jsi zasloužila. Sentence tyto provází tak vzácně pokyv chvoje, že mír, jejž lze tu požívat, je vzácným dílem boje. Ty nejtajnější naděje tvou duši vlahou živí, že ze všech divů nejvyšší je opět víra v divy, vše v jednom dechu splyne zas a zvedne se a vzkřísí a spravedlnost pravěčná své věrné vyvolí si. Zde všecka vůně smíšená, ze mnoha zřídel vzatá, ti zléčí prsa prahnoucí flox, pivoňka a máta a starozlaté květy lip a kaštan květly hustý. To bude živé vzdechnutí nad zmrtvělými ústy. 64
NAVAROV
Klid nesmírný, jenž balsamuje rány, jímž průhledy jsou světů zotvírány do věčných míst, mír obsáhlý, jejž můžeš vjímat cele, jen máš-li jiskru neuhaslou v čele a jsi-li čist. Vzduch ostrý tu a projasněný výší, jsi náhle svému prapůvodu bližší, než býval’s kdys, zde ruka boží na tvé srdce sahá a harmonuje svatá rovnováha tvůj každý rys. A zdá se ti, že spřátelen jsi s orly, že s oblaky, o nichž tvá duše horlí, i s kmeny’s rost, tak silný závan nad hřebeny duje, až vzpoura slepá se tu proměňuje na zmužilost. Tak ryzí závan, že se zdá až svatý, jím zmocněno, co chablo bez podstaty, jím duch se vzňal, vzduch koupel čiré průzračnosti skýtá, več ostře voní raná horská žita a mechy skal. 65 Tu ledová je Kamenice vzteklá, jak z tragického údělu by tekla a potom zas jen zašeptá a vzlyká temná slova, jak těžce když se loučí z Navarova na věčný čas. 66
PRÁZDNÝ CHRÁM
Střed světa zde, kam osy věčna spějí, kam cílí vahou svou i rozmach prostoru, loď němá jest a mrtvy hloubky její a bez pohybu ruce z mramoru. V dech atmosféry prochladlé a dymné se kalich ticha napřímil a zved a mrtvé vlny lehce odnesly mne kams mimo kvapící a lomozící svět. Jen v mezitónu odeznívá tichém před okny bledý, chromatický svit, jsa nezkrvaven živoucnosti hříchem, jsa stále mroucí, nikdy nevyžit. A vání éterné, kdož o pomoc tu vzývá, v šat hořký duchovní ho úzce zahalí, žal jeho uzavře za neproniklá zdiva, jež jako hory by zde příkře vyvstaly. A hrozná tišina v své výrazové síle buď zhojí zázračně neb zlomí, zabíjí, je asketicky všecko pohynulé, strouc kolem ledovou a modrou glorii. Já zkouším šeptati, však v hrdle se mi tají řeč marně tvořící a v sobě zmatená, na rtu mi slova schnou a shasínají, hruď nemohoucně jenom zasténá. A ten můj ston, jenž pod apsidou mizí, jak ústil do prázdna by přečištěný proud, jest moje modlitba a význam její ryzí, jenž ke trůnům se snaží proniknout. 67 Bez davů profanních v té prázdnotě je čisto, jen truchlí drobné krvácení svic, žal z míjení, žal z pouti na nejisto do ztemnělosti chrámu vnášejíc. Však v kterém ohnisku se jejich záře stýká? Jak dlouho budou plameny ty mřít? Jsou zesláblé to zraky mučeníka, jež nemohou se ještě uzavřít. Ve strašné výšce kdes je klenba modrá, němá, tak vypjatá, až hlavu omámí, ni svítání, ni shasínání nemá, vždy pobita jen řídce hvězdami. Má chladnou nádheru,nádheru jak opona, již spustí před lidským zrakem nezbadaný svět, jak bledé lotosy v ní hvězdy mohou růsti a v temném indychu se extaticky chvět, Toť mrtvý baldachýn, jenž nevzdouvá se váním, tvých těžkých myšlenek jen kryje vězení, ty nesmíš zvěděti, co utajeno za ním. Jsme prokleti, či budem spaseni? A sloupy vinuté, jež tuto klenbu ženou do výšin sakrálních, kde vane boží dech, jsou nezkojeny výškou dosaženou. Má sen tvůj hloubku, aniž by měl břeh. Spíš k smrti připrav se a uzavři se bolu, jak balast odvrhni svůj malicherný žal. Má mrtvý Bůh snad proto aureolu, že trpěl tak. Či že tak miloval? 68
POZDNÍ VEČER
Tak bylo ticho význačné, jako by v sobě samém nalezlo místo nejpustší k usnutí pode stanem. Ulehnul šedý polí prach, vedrem jsa prve vzdutý, oblaky kotvy spustily, zůstavše nepohnuty, tak jak je přístav nebeský v závětří svaté přijal s plachtami v barvě oranží, cyklamen, růží, fial. Zčernal už plně chvojný les zcela jak skrýše pustá, v které se mysl otevře, zarostou věčně ústa. Nešuměl ani. Pokryl se závojem, který chladí, bylo to tmavé, záhubné, vyčnělé sloupořadí. K půlnoci tady úpěla z neznámých skrytů sova zmrazená, suchá jakási, trhaná lidská slova. „Ové! Ó hrůza! Běda nám!“ Takový význam měla, kmitala dřeva prastará, ve vnitru ztrouchnivělá. 69 Ledový potok jako prut v tekuté stříbro vnořen zaléval skalní pukliny, podbíhal shnilý kořen, jak by mu cesty k úniku temnotou byly vzaty, hořká ho tráva šlehala, vranovec jedovatý. Tak bylo ticho význačné, nevyšel hlásek z něho, darmé je v hloubi večerní stíhání uprchlého. Taková pole prostorná tak jako celé říše, sháší tu prchlý horký den také tak strašně tiše. Je tu jak v hrobě. V poslechu maně to člověk cítí, otavní sluka jediný že tu je pazvuk žití. Rudnou zde hroudy ornice, jako by země celá ze svých ran, jichž je bezpočet, do noci krvácela. Někde je sklizeň poslední, schystaná už jen kose, jinde je pole úhorem, 70 jako by zavřelo se, nedavši ani kvítečku, kterým se duše kochá. Stojí tu v rouše vanoucím vysoká, přísná socha, hrubou má berlu, hrubý kříž, obrys je všecek hrubý, bloudících asi nespasí, ani jich nezahubí. Zdvihá se k nebi, nedbajíc, zdali my pod ní žijem, celá jsouc jaksi zajata svým vlastním martyriem, tajno jí, jestli bloudící pravého cíle nestih’. Takové u nás čnívají statue na rozcestích. Prostorná pole dokola. Hustě se smráká po nich, jako by vojska duchová na šedých táhla koních, těžká a přímo dusivá věje z nich na vše síla, ač ještě proti nikomu zbraní svých netasila. 71 Nad vsí je pokoj nesmírný. Tísní víc, nežli blaží, duma víc,víc nežli pohoda pro lidi na zápraží. V chatrčích černo. Ruce všech složeny těžce v klíně, veliké lípy ruší báj o chudé domovině. Zduchovní hmota, hlučný vír v ozvěnu sháší tenkou, zmítání sil tu ustalo, pídění za myšlenkou. Pokleslo tělo umdlené, denními žáry svadlé na lávku měkce omšelou o tvrdém opěradle. Nekvete jasná představa, tajně se pouze vtírá tak jako plaché, beztělé zjevení netopýra. Rovněž je černo ve stájích, dýšících ztuchlou pící, propadá do snu těžký skot řetězem cloumající. Nemůže děcko ani kmet odíti sen tvůj slovem, zelený zříce půlměsíc chvěti se nad hřbitovem, 72 kde jeden vedle druhého trouchniví lidé zdejší a kde je hloubka tišiny opravdu nejstrašnější. Jak je žít těžko, zrovna tak mrtev být as je snadno, z duchovních žádná olovnic nestihne tady na dno. Po práci rýčem složeny ruce tkví těžce v klíně, smrtihlav trvá zmámeně přissátý na květině. 73
SKLENĚNÝ ZVON
Vře ticho předsmrtné, sníh bez konce v ně padá, jsou háje v kožiších a v hermelínech lada a břitkost běli tak v oči bije, chvosty jisker metámetá, jak z marných dálek vesmírného světa by přicházely. Hrob stele čas a zasypává hluší, stan bělostný se rozevlaje v duši, tknut vírem věků, z týchž zřídel tryská nicota i síla, smrt sestoupí jak hubitelka bílá níž ku člověku. Smrt, sněžná smrt, však skrývající žití, mdle v hrobě spát, však přece nezemříti že dáno tělu, je dáno mu se rozejíti s hmotnem, jak v prostoru by vanul bezživotném let archandělů. Taj rozloh velkých pojetí se vzpírá, již shasnul věrný Cefeus a Lyra i Vega skvělá, to ruka boží nad věčnostmi bdící se přiblížila k hluché klenotnici, již uzavřela. 74 A pak je noc tak indychová, hustá, ni představa z té hloubky nevyrůstá o dění svatém, v tom čase zem však okov smrti láme, my z černa snů už matně prohledáme před slunovratem. Báň širá blednouc praská jako svíce, hnou tajemně se černé borovice jak zalklé slastmi, zvon skleněný, jenž srdce živé tají, je zavěšený vznosně na okraji kdes nad propastmi. 75
BŮH JANUS
Bůh Janus ujímaje se střídy jar a zim a víru žití vloživ ve slovo „přicházím“, na slavný trůn svůj stoupá, jenž z ledových je hvězd, a jeho jedno líce snem zvýrazněno jest, co druhé, zestaralé, jež snů už nechová, je drobivé a šeré jak zdivo hřbitova. A výraz této tváře vší vášnivosti prost, jak vyloupený význam ze slova minulost. Bůh Janus mladou tváří na jitra zářivá, když sestupují s kopců, se s touhou zadívá a druhou lící, moudrou, ač shaslou, plnou rýh, po stopách jevů pátrá už dávno zhynulých. „Co bývalo, vše zašlo!“ dí hořká tato líc, nic z tesklivosti stáří v svém vzhledu netajíc. Co bývalo, vír věků strh’ do své hlubiny, kde nabude své váhy styk stínů se stíny. Jak odšumělé vody, jak oheň propadlý, jak zívající černo před mdlými zrcadly, tak minulost je lidská dol odumřelých sil, jimiž jsi do dne smrti o mír svůj zápasil. Však Janus, bůh dvou lící, na slavném trůnu vstav a zlaté sceptrum zvednuv jak slunci na pozdrav, na pozdrav tomu slunci, jež v siderální čas touž hvězdu ekliptiky svým žárem zlíbá zas; nad střídou zimy s jarem pověřen bděle stát, 76 zapírá líc svou starou; sen žití příliš mlád, příliš je moudrost hořká, tristní dar lidských let, příliš nám touha velí bráti se věčně vpřed. Evoe, hvězdo jarní! Nejvýš stůj ze všech hvězd! O jedné líci pouze Janus dnes vládcem jest! 77
AUBREY BEARDSLEY
Šat splývá jako dešť po liánách, jež visí, líc jeví chorobné a netykavé rysy a v lehkost těl jak zefír byl by úmyslně jatý, jenž svrhá neklidně i éterické šaty, jež nahý měl. Jak tanec motýlů a stužek, jež se chvějí, tón udávaný ze všech nejslaběji, pád lupene, tak víří sněžně linie a křivky nad skrání chtíčem ochořelé dívky v sny tajené. Po marných slastech vzpíná se a vzhlíží cit uzavřený v arabesek mříži jak vězeň zoufalý, kde strašná marnost ze smyslna roste a stvoly citu chlorofylu prosté z tmy vyhnaly. Po hříších temných útlá paž se vzpíná, ret ssál by krev, však nedotkne se vína, ač žízniv jest; je nezkojena trýzeň samohanou, zas po ní nové v šatech bledých vstanou svůj přijmout křest. 78 A konce nevidět všem mučednictvím těla, jak tenká tětiva se bolest rozepěla, jak muší sval; snad sami ďábli v křehkém bydlí mase a divům všecko křehkým podobá se, cos miloval. 79
PROČ TENTO HROB...
Proč tento hrob tak pokojný je, němý a tichý tak jak chůze návějemi přes věčný sníh, proč vůně bezů, kaštanů a hlohu se dere z nich? Proč na tom hrobě střemcha květy pění, když pro zhynulé budoucnosti není, jim vyšel čas; proč moudrý Sirach, hořkost smrti chvále, co za tím hrobem prostírá se dále, už neznal zas? Proč strašně tak se černá půda slehá? Mluv, srdce zmlklé, kde je tvoje něha, tvůj žár a chvat? Krev jeho žhavá ustydla a ztichla, je zastavena chůze jeho rychlá, cíl s očí vzat. Proč nad jiné se rov tvůj výší rovy? Kos vyzpívá, co člověk nevysloví, ni nemůže; proč prsť je sypká, vzdechy tvých úst chytá a pokojnou je omamností syta i pro růže. 80
RUSALČÍ HLAS
Tak tekutý je vlahý vzduch i mráčky táhnou plynně a tajem lesa význačným zní housle v sonatiněsonatině, jak v zvonku čirém stříbrném když srdéčko se kmitá, zvuk roní malý skřivánek do zlatých proudů žita. Smír do vesnických klekání se elegicky vtělí, že oplýváme lítostmi, kde zanevřít jsme chtěli. A v modrých českých potocích to křišťálově ťuká, jak po klávesách chvějící by lehká přešla ruka. A jako by se vzdouvaly mdlé myšlenkové stany, když v chrámě vetchý učitel hrá credo na varhany. Roh lovčí jak by třaslavý se prolamoval tichem, jen touhou svou se obíral a horkým lidským hříchem. A jak by v noci měsíčné ston harfy slyšet bylo a z lunných přeslic tkanivo by měkce ševelilo, jak studený by zmíral zpěv kdes od půlnoční strany, hvězd stříbrnými dýkami když zenit rozbodaný – se lednou krví kosmickou už v hloubce barvit začne, zpěv polobožské rusalky po lidském štěstí lačné. 81
MĚSTEČKO V HORÁCH
Teskná cesta mojich smyslů vyvádí mne nazpátky za hranice odeznělé, přešumělé pohádky, o místech, jež vyznačují nejčistší kout na zemi, osídlený ne už lidmi, jenom jejich dušemi. O místech, jež moje oči tak jak v dětství uzřely, o lidech, již dávno, tiše, tak jak svíce shořeli. O kostelích, božích mukách, křivolakých ulicích, o jarech i černých bouřích od hor se sem valících. O tom, co k nám tiše stihlo v matné spleti dějinné, co sic dýše ještě živo, rovněž ale zahyne. Moje oči stářím prázdné jemných darů nabyly chápat věci dneska zřené s abstraktními rozdíly, jak by byly tehdáž zřeny pod vodami minula, vyhledávat na nich světla s věčností už splynulá, jímat záchvěvy už zhaslé bez těžkého úsilí všech duchů, již v minulosti o budoucnost prosili. Je to všecko jako plavba ve hlubokém podsvětí, kde lze tvary sice chápat, nelze jich však viděti. 82 Je to kontakt pavučinný s pradávnými dobami, pocit stínu prostřeného neodlučně za námi... Náměstí zřím krabatit se v čtyrhran domů sychravý, jejichž okna západ slunce letmo jenom pozdraví, farní chrám, jenž pro vír ducha není dosti prostranný, kde se vzdává srdce města do nejvyšší ochrany. V druhém konci chrlič kašny plný chladné svěžesti, jako by šum vnitrozemní v lidskou řeč chtěl převésti, zvoní, puká bez přestání, nikdy mdlý a znavený, tajně štván a skrytě sílen hlubokými prameny. U té kašny když už soumrak jako mnich jde po kraji, ženy duše nepřezpytné vyznání svá šeptají. Splývá to v šum odtažitý – ševel vod a ševel úst, touhy jako sladké stromy do tmy se tu zdají růst. Sedí lidé v sebe skleslí na zápraží domovů, muž tu sdílí strast své ženy, žena starost mužovu. Den vystřídá stanoviště s nocí, stouplou do rosy, všecky, již tu těžce žijí, tiše, smírně odprosí za všecko, čím snad je zranil, za vše, v čem byl nevěrný. Rozpuknou se v temno ulic blikotavé lucerny. 83 Usnou lidé v komorách svých, ani hlásný neruší, jsouce zvadlí po zevnějšku jako zvadlí na duši. Stará kaple Matky boží z nadobzoří vyniká, noc pokryla spravedlivéspravedlivé, jako kryje hříšníka. Šumný hřbitov kolem kaple, kam se život propadá, tkví jak spáči zadýchaná Getsemanská zahrada. 84
VEČERNÍ PASTEL
Vyhořel západ v mnohá prisma žhavá, z kosmické sopky řinula se láva odněkud ze dna, záplava sladká toliktolik, jak je hrozná, v kratičké chvíli zpupná duše pozná, kterak je bědná. Zelené nebe jako moře siná, topas i granát v nitru pohasíná, vulkán se tiší, na cestu k ráji padly stíny prvé, není už ohně, není tolik krve, je nám však bližší. Vyhořel západ. Krátery se temní, zmlkají vroucí vary vnitrozemní, smráká se v ladech, oheň už vydal ničivé své síly, prostřel se šírem smutně po něm zbylý růžový nádech. Sladko je nyní za soumraku v poli, kamenný světec s ozlacenou holí v pískovci sivém v zániku světel obrovitě vzrůstá, hraní se jako silueta pustá tajem a divem. 85 Vyploula první zádumčivá hvězda, ani se jiskrou vesmírnou být nezdá ze země zřenou, tak jako ruka na znamení skrytá v nesmírné dálce pochodní když kmitá pol umořenou. 86
SAMOTY
Jak nápoj omamný čpí vlahá lesní tráva, kde krví neklidnou ji zkrápí jahody a stínu chladnému se trpně tělo vzdává, jenž roklí provanuv se vrací do vody. Jak včelí rojení se kmitnou zlaté nitě, když střela sluneční se dotkne houštiny, stesk přímo drtící za srdce uchopí tě, jejž nelze vysvětlit, jenž nemá příčiny. Dno nebes klamavé je ve průhledu stromů, kam možno dopadnout ve strašné závrati, a sněžné obláčky, jež určeny jsou k tomu, že z plavby bezcílné se nazpět nevrátí. Tu vše je utichlé. Ba přímo, jaká sláva, co vlajka abstraktní se v šeru třepetá, snem, který oprostí, se mysl zaměstnává, kams odnáší se cele ze světa. Ve hrubé poustevně, kde dýše mech a smola, jak z tajné bolesti by slza skanula, duch na půl pohřben jest a rozkřídlený zpola a hyne v přítomnu, jsa živen z minula. Ač v tichu zakuklen, přec eremita nesní; je výraz hlubší zde: on jenom přemítá. Jak záchranná je osamělost lesní, když jako lék je duchem požita! 87
PHLEGETON
Je černo, hlucho tak, jen v mezistupních tónů zní plavné hučení ve vlnách Phlegetonu pro mrtvý slech. Za peníz ledový, dnes převozníku daný, do zátok nehybných se závětrné strany se převézt nech! Po řece pravdy Charonovou lodí, jenž v kruzích stříbra vesla svoje vodí a vzdouvá chlad, až dospěješ, kde marné víry zebou, již zduchovníš a bude se tam s tebou smrt celovat. 88
REFLEX
Vyšla luna němá, siná, před tím, který neusíná, jevíc klín svůj chorý, nad božím se chvějíc stanem, polévajíc amalgamem nebetyčné hory. Vzešla nad zem černou, háje, její stopa mrazivá je, modrým sněhem stlaná, okrášlená hluchým kvítím, zapuzená zdravým žitím smrtí nezískaná. Zřela tvář svou bledou, tesknou, vodstvy, jež se matně lesknou, do zrcadel jatou, jako v mimosvětské záři v přítmí lodi na oltáři extatickou svatou. 89
PLES
Vějice pudru, šept a smích, který se jako motýl zdvih’ z rozvitých zubů, retů, svítivá hrdla, ramena, plynutím noci zmámená na nízkém taburetu. Vějice pudru. Pýř a běl. Jako bys plné oči měl sršících slz a světel, jako by pouze pro chvíli rozkvetlé barvy smísily pohanka, slez a jetel. Jako by pablesk atlasu v němém svém boji o krásu vítězil plachou zbraní, z kteréž se roní bledý svit, již možno tasit, vzduchem tít, krev ale neulpí na ní. Duhová souhra skel a svěc, spektrálně zřená každá věc, pro kterou není jména, u kteréž smyslů jepice hynou, svá křídla věsíce, rozkoší unavená. 90
FATUM
Bral do svých prstů vlavé plátky zlata, jež mělo plachý, zelenavý kmit, a tato zář, tak trochu jedovatá, dost silna byla srdce otrávit. Bral do svých prstů filigrán, jenž svítí jak útlý, schvělý archandělský vlas a vine se jak šťastná stezka žití, jež ztrácí se a objevuje zas. Bral do svých prstů temné drahokamy, skla korunní a rudé krystaly, jež tanou jako krev na prsu krásné dámy a jenom její smrt je kdysi zakalí. Bral do svých prstů šperky hříšné ceny, ze kterých tajný oheň uniká... Proč tedy byly v smrti potupeny ubohé bílé ruce zlatníka? 91 OBSAH
Zrození spánku9 Hluboko k ránu10 Aldébaran13 Veliká hlubina14 Tmy15 Studená scéna16 Chrámový kout17 Mrtvá noc18 Obsah života19 Soumrak obrazárny20 Vetchá vzpomínka22 Terra tenebra24 Když bledý světla proud...25 Maří z Magdaly26 Sníh27 Petrarca28 Zimní den30 Terracota31 Kráska z kina32 Zátoka žití33 Bukolická35 Gejša37 Judea38 Po účincích jedu40 V galerii41 Běžin luh44 Maria a Marta45 Bílé ruce46 [93] Susana49 Je lidská hruď...50 Předurčení51 Apokalypsa53 Černé šaty54 Zřícenina55 Arktis57 Watteau58 Domov60 Měsíc62 Království duše63 Balvany a kříže64 Navarov65 Prázdný chrám67 Pozdní večer69 Skleněný zvon74 Bůh Janus76 Aubrey Beardsley78 Proč tento hrob...80 Rusalčí hlas81 Městečko v horách82 Večerní pastel85 Samoty87 Phlegeton88 Reflex89 Ples90 Fatum91
[94] JAN OPOLSKÝ: ČTENÍ Z HVĚZD A OBELISKŮ Vydala Umělecká beseda v Praze jako členskou prémii na r. 1936. Obálku, dvě kresby a úpravu knihy navrhl Vojtěch Tittelbach. – Vytiskly Grafické závody V. & A. Janata v Novém Bydžově písmem Verona na bezdřevném lehkém papíře.
E: sf; 2004 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Umělecká beseda; Grafické závody V. & A. Janata
(Vydala Umělecká beseda v Praze jako členskou prémii na r. 1936. Obálku, dvě kresby a úpravu knihy navrhl Vojtěch Tittelbach. - Vytiskly Grafické závody V. & A. Janata v Novém Bydžově písmem Verona na bezdřevném lehkém papíře.)

Místo: Praha; Nový Bydžov

Vydání: [1.]

Počet stran: 95

Věnování: Opolská, Františka
(Své ženě oddaně připisuji)