VELIKÁ HLUBINA

Jan Opolský

VELIKÁ HLUBINA
Jen křehkost magická tu shýbá stonky květů, čas plachý míjí tu, jsa nepodoben létu, jak podjaří, tak ani jeseni, kde není hlasu víc, snad jenom shaslé steny, jimž nekraluje život plnocenný, kde můžem žít jen v sobě ztraceni. Vše dusí nesmírném, byť vyrůstalo z mála, i klamné pasvětlo, jak svíce by je dala, již z vosku modrého jsme v chladu ulili; šíp slunce sotva samoty že zraní, je rovnováha žití v umírání a věčnost zakleta je tady ve chvíli. Pod černý baldachýn, jejž anděl bedry vzpírá, je položena nahost všehomíra, duch ostře bdí, kde ona usíná; je záliv tu, byť ztracený, však stálýstálý, a samoty, jak světce odchovaly, tak napojí i žízeň zlosyna. Veliká hlubina. 14