SNÍH

Jan Opolský

SNÍH
Dívá se pohled andělský do zlatých oken chalup, vějíce jako sivý vlk bílou jde nocí na lup. Strašně se tiše sype sníh, podstatu hmotnou taje, na zemi, mrtvou zdánlivě, která jen umdlena je. Hluše a zcela bezryvně chodci se boří v běli, jako by v smírném šeptnutí duše své pozbýt měli, do prázdnot, kde se rojí sníh, utkvěle ještě zříce, jsouce až k smrti zmámeni polibky metelice. Ranivě zářný, křehký sníh bezmocně k zemi klesá, tak jak je těžko oči vznést upřeně na nebesa. 27